Jízda do bezpečí garáže

Cesta do bezpečí garáže

            Trabi byl v poněkud dezolátním stavu. Nikoli však mojí vinou. Já jsem se chystal v dohledné době všechny jeho závady a poruchy opravit, ale to jsem ještě netušil, jak vysoký cíl jsem si to vytyčil.

            Ještě jsme byli na chalupě. Děda, který měl Trabanta řídit cestou do Náchoda (asi 30 km cesty), se psychicky připravoval na jízdu hrůzy kouřením jedné cigarety za druhou. Já ještě kontroloval Trabanta – nebo spíš všechny jeho závady, jestli náhodou ještě nějaká nepřibyla. Vypadalo to, že ne.

„Pravej blinkr nefunguje, benzínová hadička je nalomená, brzdovej válec nevrací tlak, kontrolka dobíjení nesvítí a baterie je vybitá. To bysme mohli dojet“ optimisticky jsem konstatoval. A čas odjezdu se blížil…

            Zamkli jsme chalupu. Při pokusu o nastartování Trabanta jsme neuspěli, pouze se ozvalo lupnutí – to jak sepnulo relé – ale startér se ani nepootočil, natož aby se vysunul pastorek. S tím jsme ale vcelku počítali, protože jsme věděli, že baterie to má za sebou a nepomůže jí už žádná pozemská nabíječka. Nadešel čas pro plán B. Děda seděl v Trabantu a já s babičkou jsme ho popostrčili z kopce na naší zahradě. Občas, když děda pustil spojku, se ozval jakýsi zvuk motoru, ale nakonec to stejně nikdy nechytlo.

„No výborně“ já na to. „Teď ho zase musíme  vytlačit nahoru.“

„A nemohli bysme ten odjezd odložit na jindy?“ ptala se babička

„Ne!“ rozhodl jsem rázně.

Tak jsme tedy vytlačili Trabanta zpět na kopeček a pak ho znovu poslali dolů. Dědovi, který je podle mého tak trochu technický antitalent, se opět nepodařilo nahodit motor. Tak jsme znovu tlačili do kopce a opět posílali dolů. Situace však byla pořád stejná. Trabant ne a ne naskočit. V tu chvíli mi už došla trpělivost. Vytlačili jsme dědu s Trabim na kopeček, tentokrát jsem si ale prosadil, že ho budu startovat já. Děda se vzpouzel, ale když jsem mu připomněl, že se mu to třikrát nepovedlo, tak svolil.

„Tak můžem?!“ volala babička

„Jo!“ povolil jsem sjezd z kopce.

Trabant se rozjel. Pekelně jsem se soustředil na tu správnou chvíli puštění spojky. Děda na mě něco volal (asi nějaké svoje rady), ale já ho vůbec neposlouchal. Pustil jsem spojku. Trabant zacukal a jakoby naskočil, ale já už nestihl vyšlápnout spojku zpět, takže znovu chcípl. Konec kopce se blížil. Nechal jsem Trabiho ještě trochu rozjet a u úpatí kopce jsem znovu pustil spojku. Trabant naskočil a já rychle sešlápl spojku a plyn. Motor vyletěl do otáček. Po zahřátí motoru jsem vyjel s trabantem před bránu, kde jsem ho nechal stát. Motor běžel na sytič, volnoběh by to asi neudržel, vzhledem k různým netěsnostem klikové skříně.

            Babička nastoupila do svého Fordu Ka a jela napřed do Náchoda. Děda ještě zamkl bránu a usedl do kokpitu Trabanta. Já už čekal na sedadle spolujezdce.

„Tak, a jedem…“ pronesl děda.

            Vyjeli jsme na hlavní silnici. Po zjištění, že za námi je nepředstavitelně hustá modrá mlha, si děda vzpomněl, že by možná bylo adekvátní zatáhnout sytič. Učinil tak, ale modré mlhy neubývalo. Nu což, v jízdě nám to nepřekáželo. První polovina cesty uběhla poměrně snadno, jednu chvíli jsme jeli dokonce devadesát, i když to bylo z kopce, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Nějaký pirát silnic ve Škodovce 120L před námi prudce zabrzdil a děda byl nucen trochu víc sešlápnout brzdový pedál. Samozřejmě, jak už jsem výše uvedl, brzdový válec nevracel tlak, takže se ani brzdové čelisti nevracely – Trabant tak neustále brzdil. Jeli jsme teď už poněkud pomaleji. Rychlostní stupeň číslo čtyři už nedokázal pohánět auto se zabrzděnými koly. Trojka to ještě brala. Takhle jsme jeli asi dva kilometry. Pak jsem něco ucítil. Smrad. Smrad pálící se gumy.

„Dědo! Už zase cejtim gumu, už je to zase tady!“

„Nojo, kruci.“ Děda na to.

Museli jsme někde zastavit a kola odblokovat. Muselo to ale být někde na kopci, abychom pak Trabanta zase mohli bez baterie rozjet. V Hronově děda dostal nápad. Odbočil z hlavní cesty doleva směrem do velkého kopce. A vskutku strmého kopce. Trabant ho na jedničku a se zataženými brzdami taktak vyjel. Přijeli jsme k nějakému kostelu, alespoň tak vypadal. Tam kopec nabíral další procenta. Však tam se Trabant také zastavil. Brzdy a kopec udělali své a těch nebohých dvacet šest koní to už nemohlo utáhnout. Děda vypnul motor a vystoupili jsme z vozu. Když jsem sáhnul na kola, dokonale jsem si spálil ruku – disky byla žhavé (divím se že nebyly červené)  a pneumatiky smrděly na míle daleko, přičemž kdesi od ráfků se mírně kouřilo.

Teď přišla chvíle, kterou jsme párkrát s dědou už zažili. Museli jsme detonací způsobit odskočení čelistí v brzdovém bubnu.  V praxi to znamenalo oddělat kola a kladivem namlátit brzdovému bubnu. Nikdy jsem nepochopil, jaktože takováhle „oprava“ funguje, když závada je nahoře, v brzdovém válci, ale děda asi věděl, co dělá.  Nicméně, nechápu to dodnes. Vyhrabal jsem z kufru klíč na kola. Děda si zatím zapálil. Já začal oddělávat kolo. Po chvíli se nějak setmělo – nejspíš proto, že bylo osm hodin večer. Klidně jsem však pokračoval v práci, dokud nepřišel nějaký silně rozptylující páreček (myslím lidí), kteří začali hrát asi deset metrů od nás tenis. Zneklidněl jsem. Občas mě nebo Trabanta trefil tenisový míček a bylo to vážně trapné. Když jsem oddělal kolo, přistoupil děda, aby namlátil brzdovému bubnu – jako kdybych to já nedokázal.

„Kde je kladivo?“ divil se děda.

„No tam, ne asi?“ já na to.

Když jsem zjistil, že jsem kladivo nechal na chalupě, musel jsem najít něco jiného, s čím by se dalo mlátit. Podal jsem dědovi francouzský klíč vážící alespoň pět kilogramů a ten s ním párkrát praštil do bubnu. Trabant se na heveru jaksi zhoupl směrem z kopce, čelisti odskočily. Děda mi vrátil francouzák a šel si zapálit další cigaretu. Nasadil jsem kola, zkrámoval nářadí a mohlo se jet. Byl jsem dokonale špinavý a děda absolutně čistý, ale on odblokoval ta kola, jemu patří sláva, že.

Připomínám, že tahle celá akce se odehrála u auta zvednutém na heveru v pěkně prudkém kopci, takže na mě nechoďte s bezpečnostními normami.

Pokud ti lidé hrající tenis neumřeli, tak tam jistě hrají dodnes.

Děda zapnul zapalování a povolil ruční brzdu. Trabant se pozadu rozjel dolů. To byla první známka našeho úspěchu: auto se rozjelo, takže brzdy už nejsou zablokované. Děda pak ještě otočil Trabanta, abychom nepřijeli na křižovatku pozadu a pak pustil spojku. Motor chytl hned, protože byl ještě teplý, ne-li přehřátý. Sjeli jsme z kopce a doplachtili k hlavní silnici. Děda musel samozřejmě brzdit ruční brzdou, aby zase nezablokoval kola. Monumentálním driftem jsme tedy zastavili v křižovatce.

Když se konečně silnice v obou směrech vyprázdnila, rozhodl se děda pro rozjezd. Vtom jsem si ale všiml, že tam má zařazený druhý převodový stupeň. Menší problém, protože kdyby to chcíplo, už to nenastartujeme. A já tu nehodlám jako idiot roztlačovat.

„Dvojku! Máš tam dvojku!“ rychle jsem vykřikl.

Děda jen udiveně přeřadil na jedničku (ještě přitom stihl dokouřit tu cigaretu) a trhavě rozjel Trabanta. Zase jsme jeli.

            Po celou cestu jsme raději každému dávali přednost, protože nám nefungoval pravý blinkr a nevěděli jsme, jak je na tom levý. Také děda pořád musel brzdit ruční brzdou a nestíhal přitom řadit, což možná občas bylo vcelku vtipné, ale my jsme se tomu příliš nesmáli.

            Po chvíli jízdy se setmělo ještě vydatněji. Děda nechtěl rozsvěcet světla, kdyby to náhodou naše pochybné dynamo (ani nešla kontrolka dobíjení) neutáhlo a v kombinaci s vybitou baterií by zkolabovalo zapalování. Nakonec děda musel světla přeci jen rozsvítit, protože okolo byla už regulérní noc. „To svítim?!“ podivil se děda tomu, že pootočení spínačem světel nemá žádného účinku.

„No asi jo, ne? Tachometr svítí…“ odpověděl jsem mu.

Když jsme dojeli jedno naleštěné auto, odrazem jsme konečně byli schopni poznat, že nám svítí jen levé světlo, a to ještě takovým výkonem, jakým se chlubí hřbitovní svíčky.

            Bez dalších obtíží jsme prosvištěli lesem a přijeli ke garáži. Otevřel jsem vrata, děda zajel dovnitř.

            Vypnul motor.

            Z pod kapoty se ještě ozývalo lupání, jak komponenty začaly chladnout, když jsme zavírali garáž a chystali se pěšky jít domů. Do dalšího výletu mě čeká hodně práce.