Kapitola šestá

Nora se zhroutila. Ocitla se v psychiatrické léčebně rychlostí blesku. Seděla vedle třesoucího se fetáka, který měl absťák. „Čím ses sjel?“ zeptala se ho netaktně. Zazubil se na ni. Chvíli se na ni díval a pak ji vzal naléhavě za ruku.

„Byl jsem v nebi,“ řekl přesvědčivě. Málem mu to věřila. „V nebi! Byl tam Ježíš a vítal mne. Cítil jsem vůni duhy a barvy mi dávaly směr!“

Nora se opřela o feťákovo rameno. Na chvíli zavřela oči. Zapáchal potem a cigaretami, ale neodtáhla se od něj. „Létal jsi?“ zeptala se ho tiše. Mlčky přikývl. „Jaké to bylo? Krásné?“ Znovu přikývl. „Taky bych chtěla, ale tak, aby to zůstalo navždy…“ přiznala.

„Tak dobrej fet bych ti nesehnal,“ hlesl feťák a opřel si hlavu o Nořinu. „Všechno mě svědí,“ přiznal. „Tohle je na hovno!“

„Je,“ souhlasila Nora. „Však to brzy skončí.“

„Co bereš ty?“ zajímal se klepaje se náhlým přívalem třesavky. Na okamžik celý zeslábl.

„Realitu.“ odvětila a rozesmála se. „Bože, jen realitu!“

„Tak proč jsi tady?“ divil se.

„Protože se mi ta realita pokřivila…“ poklepala si prstem o čelo. „Prostě nic není, jak by mělo.“ Feťák vzal Nořinu tvář do dlaní. Pohlédla do jeho uhrančivých očí a byla zatracena, stejně jako kdysi její sestry v Alexově přítomnosti.

„Skutečnost je pokřivená už sama o sobě,“ hlesl. Jeho rty se lehce dotkly jejích. Dýchal ztěžka, ale na polibku si dal záležet. Jakmile se odtáhl, vstal a běžel na záchod, aby se vyzvracel. Pak se opláchl a začal se třást.

Nora chvíli nechápala, co se stalo. Dívala se před sebe jako do prázdna. Z její apatie ji probral sestřin hlas. Postarší milá žena se jí ptala na Lissandra Presiosiho. „… Je to takový hezký muž, slečno. S havraními vlasy a kouřovýma očima.“ Nora se nadechovala k odpovědi, když v tom se na chodbě zjevil feťák, po kterém byla sháňka.

„Už jdu, paní Laní,“ zasmál se. Šel za sestrou opíraje se o zeď.

„Nemám zavolat saniťáka?“ zeptala se sestra starostlivě. Lissandro záporně pokýval hlavou.

„Ne. Dojdu, ale je mi kurevsky na hovno!“

Nora sledovala každý feťákův pohyb. Prohlížela si jej. Důkladně a nestydatě. Mohlo by mu být, no, ne víc než sedmadvacet. Měl atletickou postavu a ostře řezaný obličej s malou jizvou táhnoucí se od pravého oka těsně nad pravé obočí. Vlasy mu spadaly až k ramenům, uvědomila si, že musí být krásné, když jsou umyté. Tak jako on. Byl to krásný muž, ale zanedbaný…

„Jak jsem dopadl?“ zeptal se dívky Lissandro těsně před vchodem do sesterny. Bylo mu zle až běda, ale dobře si všiml, jak si jej Nora prohlíží.

Dívka se začervenala. Lehce se zastyděla, ale uklidnila se. „Rande?“

Lissandro byl dotazem na okamžik zaskočen. Zastavil se a pokýval hlavou. „Zítra jsem tady zase, tak ve dvě?“ mrkl na sestru, a ta přikývla. Nora se pousmála. Vstala z lavičky. I její dveře se již otevřely.

„Tedy ve dvě,“ opakovala usměvavě. Její úsměv však v ordinaci okamžitě odpadl. Doktorka ji probodávala pohledem. „Brej den.“ řekla jí a usadila se ke stolu. Doktorka přikývla a vytáhla si ze šuplíku blok s poznámkami.

„Jak se dnes máte, Noro?“ optala se doktorka své pacientky zcela bez zájmu. „Zlepšila jste se. Řekla bych, že ta ataka, byla jen taková reakce na sestřinu smrt. Za týden vás pošlu domů. Souhlasíte?“

„Ano, asi ano…“

„Asi?“

„Mrzí mne, že jsem ji nemohla poznat.“ Nora se rozechvěla. „Chápete?“ Doktorka na chvíli odhodila masku, a působila lidštějším dojmem.

„Ano. To chápu, Noro. Ovšem vy žijete hlavně pro sebe. Můžete přece navštívit svého švagra. Předpokládám, že vás rád pozná. A skrz něj můžete poznat svou zesnulou sestru.“ To byl nápad! Nora musela doktorce připsat k dobru první věc, má dobré nápady!

„Myslíte, že bych mohla?“ ujišťovala se.

„Jistě.“ Doktorka odložila blok a zazubila se spokojena sama se sebou. „Jen švagrovi napište. A vyrazte za ním.“

New York! Nora se zhluboka nadechla. Město za velkou louží! Může to udělat? A proč by nemohla?

 

Lissandro seděl vedle sesterny a vyhlížel dívku, kterou zde včera viděl. Dokonce se kvůli ní i okoupal a upravil. Tuto skutečnost umožňoval i fakt, že abstinenční příznaky vzaly natolik za své, že dokázal přemýšlet.

Přijde? Ptal se sám sebe. Už bylo po druhé. Byl by to nechal plavat, kdyby před sebou stále neviděl ty veliké zelené oči.

Pousmál se, už jde – tedy běží. Chodbou se ozývaly rychlé kroky a dunění. Během okamžiku se před něj Nora sklouzla a zhluboka nabírala vzduch do plic.

„Uf,“ zachrčela. „Málem jsem nedorazila na vlastní rande.“ Pak se usmála a bezelstně na Lissandra zamrkala. „Jsem Nora, Nora Triová. A za týden už oficiálně nebudu cvok.“ podala mu pravici a on ji pevně stiskl.

„Lissandro Presiosi. Pacient se silnou závislostí na tvrdých drogách.“ Představil se s hranou veselostí, která vzala za své prakticky okamžitě. „Takže za týden odcházíš?“

„Jo,“ přitakala a sedla si mu na klín. „Ale protože jsem blázen, budu se vracet. Nevím proč…“ zamračila se. „Prostě mám pocit, že už jsem tě někdy viděla. Víš, jak to myslím?“

„Tuším,“ zasmál se. „Proto se tak lísáš?“

„Taky,“ hlesla a lípla jej na tvář a pak mu pošeptala do ucha: „A taky proto, že se mi líbíš a já už nechci ztrácet drahocenný čas.“

„Čas je jen pojem, Noro. Já jej nevnímám. Jsem tady skoro jako doma. Detox každou chvíli. Je to normálnější, než reálný život.“

Normální život… Co to je? Ptala se Nora sama sebe. Ona normální život nepoznala. Znala jen pohřby, smutek a spleen. Ale i to jsou jen slova.

„Přál bych si, aby nebe nebylo,“ řekl náhle Lissandro dívaje se do prázdna. „Pak by had nemohl růst a vlk běhat.“

„Jak to myslíš?“ nechápala Nora.

„Copak to necítíš?“ podivil se muž obraceje se k dívce. „Zem se chvěje.“

 

---