Cesta do Bithynie XV / závěr

. tak, tohle je konec první části - na zbylých čtyřech se pracuje držte palce a třeba si to celé nakonec přece jen pořídíte do knihovničky :o) .

.

XV

 

Během prvních nočních hodin Lukáš odpočíval nedaleko městských hradeb a slyšel, jak hlásný voláním oznamoval ubíhající hodiny. Damašek už měl dávno před půlnocí spát, proto si tu dobu zvolili jako čas pro útěk, ale i když hodiny utíkaly, stále za hradbami slyšel kroky pochodujících jednotek a občas zoufalý křik nějakého chudáka, zbitého palicí nebo zraněného ostrým mečem. Ve městě se něco dělo, to mu říkala nejasná předtucha, a nemohlo to být nic, co by prospělo plánu, který zrovna uskutečňoval. Pokud by vojáci objevili Saula, ukrytého v domě Ananiáše, nepochybně by zadrželi všechny jeho obyvatele a když si představil Mariamne v rukou hrubých žalářníků, bylo to víc než mohl Lukáš unést.

Chvíli před půlnocí vedl Lukáš svou mulu s prázdným košem podél hradeb až k místu, kde tušil Ananiášův dům. Ráno předtím si to místo se Sylvánem pod záminkou procházky za město prohlédl. Přesto nevěděl jistě, kde se dům nachází a protože ti nahoře na hradbách se neodvažovali dát mu znamení loučí - ze strachu, že by tam mohli být vojáci hledající pašeráky - předem si domluvili jiné znamení, podle něhož pozná tu část hradeb, za kterou se dům nachází.

Vtom mu poskočilo srdce, protože chladným nočním vzduchem k němu jasně dolehly tóny lyry a líbezný hlas mladé dívky, která zpívala v aramejštině jednu z těch písní, které Židé připisovali moudrému králi Šalamounovi. To bylo znamení, které nikomu nemohlo být podezřelé.

Lukáš odpověděl písknutím a Mariamne ihned trochu roztřeseným hlasem zazpívala slova:

- Lukáši, jsi to ty?

- Ano, moje milovaná – odpověděl.

Mariamne úplně zapomněla na předstíraný zpěv a rychle řekla:

- Musíš si pospíšit, Lukáši. Vojáci prohledávají město; v kterémkoliv okamžiku sem mohou dorazit.

- Jsem připravený – odpověděl. – Spusťte koš.

Ze tmy nahoře něco zaslechl a pak uviděl černý stín koše, který klouzal po zdi pár metrů od místa, kde stál. Když na to místo přivedl mulu, uvolnil provaz, kterým byl prázdný koš upevněný na jejích zádech a poté, co ho položil na zem, přivázal druhý, mnohem těžší.

Zvíře se proti té změně váhy ohradilo naříkavým zvukem, ale Lukáš ho jednou ruku uklidňoval a druhou odvázal provaz, na kterém byl koš spuštěn. Pak na něj rychle připevnil ten prázdný koš ze země a třikrát s ním trhl. Hned ho někdo vytáhl nahoru, což dokazovalo spěch těch, kdo se nacházeli v Ananiášově zahradě. Pár vteřin stačilo Lukášovi na přivázání koše, ve kterém byl Saul, k postroji muly, potom vzal ohlávku a poháněl zvíře směrem, kterým, jak věděl, se nacházela cesta z Damašku na sever. Když se vzdaloval do tmy, okouzlující hlas Mariamne mu zpíval na rozloučenou, teď v řečtině. Byla to něžná milostná píseň a její slova, spolu s vědomím, že uběhnou roky než se oni dva zase uvidí, mu smutkem stáhla hrdlo.

Už byl skoro na cestě, kterou hledal, a začínalo se mu volněji dýchat, když zahlédl blížící se pochodně. Nevěděl, kdo to je, ani jaké má úmysly, proto chytil mulu za uzdu a zastavil se ve tmě, protože doufal, že ho nezpozorují. Ale mula si odfrkla a pochodně ihned zamířily přímo k němu. Lukáše v tu chvíli zamrazilo, protože si byl jistý, že vojáci se už určitě dozvěděli o Saulově útěku a vyrazili ho najít a zadržet. A navíc ho Sylván varoval, že jeho osud nebude záviděníhodný, jestliže ho zatknou za to, že pomohl k útěku tak důležitému muži jako je Saul.

Najednou se jedna pochodeň zvedla do výše, aby osvětlila Lukáše i mulu, a nějaký hlas hrubě vykřikl:

- Ty s tou mulou! Zastav se!

A Lukášovi nezbylo nic jiného než pokorně čekat.Vojáci ho obklopili a jejich vůdce si ve světle pochodně zkoumavě prohlížel jeho obličej. Jeho strach byl zřejmý, protože vůdce se laskavě zeptal:

- Kam jdeš v tuto noční hodinu, chlapče?

- Ztratil jsem se, pane – zanaříkal Lukáš, když si uvědomil, že musí hrát svou roli. – Hledám cestu do Antiochie.

- Antiochie? Proč jdeš do Antiochie a navíc v noci?

- Můj otec včera zemřel a já tam budu žít u svého strýce. Řekli mi, že ve dne se kolem cesty potloukají lupiči.

Voják se rozesmál.

- Tak cenné jsou věci, které vezeš?

- Nemám nic cenného, pane. Nic, co by se vám líbilo.

- Nechceme tvé mizerné harampádí, chlapče – řekl velitel. – Z města utekl zločinec, Žid, kterému říkají Saul. – Ukázal na jednoho z vojáků. – Otevři ten koš, ať můžeme pokračovat v naší obchůzce. Sotva by mohl skrývat židovského zločince, ale musíme se o tom přesvědčit.

- Ten koš je nečistý – vykřikl Lukáš, protože si vzpomněl na předchozí úspěch této taktiky. – Můj otec zemřel na lepru.

Voják ustoupil a celá skupina se viditelně stáhla zpět, ale Lukáš se bál, že velitel mu v kterémkoliv okamžiku přikáže, aby ten koš otevřel on sám a jemu by nezbývalo nic jiného než uposlechnout. Během toho okamžiku trapného ticha, které nastalo po jeho varovném výkřiku, uslyšel další kroky a od brány se objevily další pochodně.

Saso! – zvolal nějaký hlas. – Co jsi našel?

- Jen kluka s mulou – odpověděl velitel, kterému říkali Sasa. – Podíváme se, co veze ve svém koši a pak budeme pokračovat v obchůzce.

Lukáš poznal hlas muže, který předtím promluvil. Byl to ten voják, se kterým se dohadoval u městské brány.

- Zeptejte se toho, který teď mluvil, jestli o tom koši říkám pravdu - navrhl rychle. – Byl u brány, když jsem vyjížděl.

Ta druhá skupina se přiblížila a když spatřili Lukáše, ten, který byl předtím u brány, vykřikl:

- Nedotýkej se toho koše, Saso! Je zamořený leprou.

Sasa tedy ustoupil, očividně přesvědčený.

- Cesta do Antiochie je asi dvě stě kroků odsud, chlapče – řekl laskavě. – Snaž se, ať ti netrvá dlouho k ní dojít.

Lukášovi se třásla kolena, když pokračoval se svou mulou v cestě, ale to mu nebránilo v tom, aby šel tak rychle jak mu to mula dovolila. Nechtěl být zadržen dalšími vojáky, i když to znamenalo, že Saul se bude uvnitř koše dost natřásat.

Po pár hodinách, když už mezi nimi a Damaškem bylo několik kilometrů, Lukáš pochopil, že se může beze strachu zastavit. Měsíc už vyšel a on s mulou sešel z cesty, k malému meruňkovému háji, který tam byl u potoka. Jeho nohy, nezvyklé na chůzi po tvrdých prašných cestách, ho bolely a byly plné puchýřů a tak byl rád, že opustil cestu a kráčel po jemném koberci trávy, která u potoka rostla. Když potom přivázal ohlávku muly ke stromku, který rostl blízko vody, aby se zvíře mohlo napít, uvolnil Lukáš provaz, kterým bylo převázané víko koše a zvedl ho. Saul tam seděl s koleny skoro u brady, protože se tam vešel jen taktak.

- Pomůžu ti ven – řekl Lukáš. – Musíš být celý zdřevěnělý.

Doslova musel Saula z koše vytáhnout a postavit ho na nohy, ale i potom jeho strnulé svaly odmítaly plnit svou službu a nohy se mu podlamovaly. S Lukášovou pomocí se Saulovi podařilo dojít až k jednomu velkému plochému kameni a tam se posadil. Na jeho čele se, kvůli silné bolesti, vyvolané „probouzejícími se“ svaly, objevilo několik kapek potu. Lukáš se, s kulháním, přiblížil k mule a odvázal z postroje měch s vodou, spolu s balíčkem chleba, sýra a datlí, které mu Ananiáš, velmi předvídavě, dal na cestu. Podržel Saulovi měch, aby se mohl napít a potom se napil sám, dlouze a zhluboka. Zatímco mula hlučně srkala vodu, Lukáš rozložil jídlo na kámen vedle nich. Jedli mlčky, dokud Lukáš nepromluvil:

- Moc nescházelo a chytili nás. Slyšel jsi všechno?

Saul přikývl.

- Rychle ti to myslí, Lukáši. Jsem si jistý, že ti vděčím za svůj život. – Pak zamyšleně dodal: - Ale nevím, jestli jsem neměl zůstat v Damašku.

- Hirkán by tě odvedl do Jeruzaléma a sám víš, jaký by byl tvůj osud.

- Ano. Posílal jsem na smrt lidi kvůli stejnému přestupku, jakého jsem se dopustil proti našim náboženským zákonům já sám.

- Trápí tě výčitky? – zeptal se zvědavě Lukáš.

- Mýlil jsem se – přiznal Saul. – Ale poslouchal jsem takový zákon, jaký jsem tehdy znal. Až později jsem poznal jiný, lepší.

Možná jsem Saula obvinil ze Štěpánovy smrti nespravedlivě, pomyslel si Lukáš. Existovala možnost, že ten muž, který pronásledoval Ježíšovy žáky, se skutečně změnil, vedený nějakou mocnou vnitřní silou, která z něj mohla udělat nového člověka v tom okamžiku, kdy na cestě do Damašku oslepl.

- Co hodláš učinit nyní, Saule?

- Co učiním? – Saul zvedl hlavu. – Samozřejmě to, co bude chtít Pán, abych udělal. – Potom, skoro jakoby mluvil sám k sobě, pokračoval: Jako chlapec jsem studoval jak řecké filozofy, tak pergameny, které vyprávěly židovské dějiny a obsahovaly slova proroků. Potom jsem odešel studovat do Jeruzaléma, k nejlepšímu učiteli našeho národa, rabínu Gamalielovi. A přišla chvíle, kdy mi byl svěřen vysoký úřad v Sanedrínu a byl by přišel i den, kdy bych se stal členem Nejvyšší židovské rady.

- Ale to, co jsi dělal, tě neuspokojovalo – odhadl Lukáš. – Všiml jsem si toho v den, kdy jsi před Sanedrínem obžaloval Štěpána.

- Člověk nezmění svou víru a celý svůj život v jediném okamžiku – uznal Saul. - Před tou změnou i po ní musí ujít kus cesty. Ale já jsem si hodně vytrpěl od toho dne, kdy jste mě ty a tvůj přítel setník potkali na cestě do Damašku. Po tři dny jsem byl slepý. Musel jsem se skrývat před vojáky a utéci jako obyčejný zločinec, přestože jsem se nedopustil žádného přestupku. Ty myslíš, že to všechno je lepší než osud, který by mě čekal v Tarsu nebo v Jeruzalémě?

- Tak proč jsi to tedy udělal?

Saul se upřeně zadíval na svého mladého druha.

- Protože jsem slyšel hlas, který mi řekl, že mě očekává poslání mnohem důležitější, než vše, co jsem až doposud vykonal. – Podle jeho hlasu se zdálo, že sbírá odvahu, aby se vyzpovídal, ale Lukáš mu nemohl nijak pomoci, protože to bylo něco, co doposud nezažil: usoužený muž mu svěřuje své nejskrytější myšlenky. Až mnohem později, po mnoha letech práce s nemocnými, přijde na to, že nejušlechtilejší povinností lékaře je naslouchat utrápeným myšlenkám nemocných, jak na těle, tak na duchu, a dodávat jim víru a jistotu, kterou tolik potřebují. Ale oné noci byl Lukáš jen chlapec, znalý sice vědy a filozofie, ale s malými životními zkušenostmi.

- Nikanor mi řekl, že jsi zachránil pergamen s Ježíšovým učením – řekl Saul. – A dnes jsi riskoval svůj život, abys mi pomohl. Proč jsi to udělal ty, Lukáši?

Lukáš neodpověděl. Ve skutečnosti nevěděl, proč tak učinil, snad proto, že ho Sylván prosil, aby Saulovi pomohl a protože ho jeden umírající muž požádal, aby ukryl ten pergamen. Ale ve svém srdci cítil, že existuje něco mnohem důležitějšího než tyto důvody, co ho donutilo se tak zachovat, něco co nemohl vysvětlit slovy.

- Myslím, že vím, proč jsme my dva změnili směr svých životů, Lukáši – pokračoval Saul. Měli bychom být součástí velkolepějšího plánu, něčeho, čemu se musíme jenom podřídit, aniž bychom to zatím chápali.

- Sylván říkal to samé – mumlal si ohromený Lukáš.

- V Kafarnau žil setník, jehož sluhu vyléčil Ježíš.

- To byl Sylván – rozčileně ho přerušil Lukáš. – Mně se zdá, že v Ježíše věří.

- Ty ještě nevěříš v Ježíše, Lukáši? – zeptal se Saul. Ale ihned zavrtěl hlavou. – Ne, ty jsi Řek, a inteligentní. Sám měl bys hledat pravdu.

- A ty jsi ji našel? – Lukáš bez váhání pokračoval v otázkách.

- Ještě ne. Proto chci následovat Ježíšova příkladu. Odejdu do pouště. – Pak náhle změnil téma. – Kde se připojíš ke svým přátelům, Lukáši?

Lukáš prohledával své šaty – jeho ruka přitom zavadila o pergamen – a pak vytáhl načrtnutou mapu, na které Sylván zakreslil cestu vedoucí z Damašku na sever.

Vía Maris odbočuje z cesty do Antiochie pár hodin chůze odsud – vysvětlil Saulovi, když oba studovali mapu při jasném měsíčním světle. – Naše cesta leží na severovýchodě, směrem k pobřeží, zatímco Vía Maris pokračuje na východ, k velké poušti a do Mezopotámie.

Tvoje cesta vede na západ, Lukáši – opravil ho Saul vlídně. – Má na východ, do pouště.

- Ale tam zemřeš hladem a žízní.

- Ježíš učil své žáky nenosit mošnu nebo měšec, ani obuv. Měl bych snad já mít něco víc? – Saul vstal. – Musíme se vydat na cestu, chci dorazit na rozcestí při východu slunce.

Společně odvázali koš a ukryli ho do křoví, které rostlo na březích podél potoka. Lukáš svlékl hrubý oděv, který měl oblečený přes svou tógu a vodou z potoka si z obličeje smyl tu hnědou barvu jak nejlépe mohl. Zatímco Saul plnil vak vodou, Lukáš si umyl nohy, ale když se pokusil znovu si nazout sandály, zjistil, že má takové puchýře, že si nemůže utáhnout řemínky a při myšlence na to, že bude muset znovu jít po té drsné, hrbolaté cestě, se otřásl.

Saul spatřil ty puchýře a poté, co připevnil vak s vodou k postroji muly, se přiblížil k místu, kde byl Lukáš.

- S těmi puchýři nemůžeš jít pěšky – řekl ohleduplně. – Já povedu mulu a ty pojedeš na ní.

Lukáš bez odmlouvání nasedl na mulu, protože jít pěšky by se svýma poraněnýma nohama ani nemohl. Tak se vydali na cestu trochu jinak, než jak cestovali předtím, to znamená se Saulem, který se dříve skrýval před pronásledováním, v čele té malé karavany.

Slunce už bylo pár hodin na obloze, když dorazili na místo, kde se cesta na vrcholu kopce rozdělovala. Když se Lukáš otočil dozadu, mohl ještě rozeznat bílou siluetu Damašku, který vypadal jako zvláštní mrak geometrického tvaru na obzoru. Sloup prachu, nyní mnohem blíž k nim, ukazoval postup Sylvána se zbytkem oddílu.

Přes Lukášovy protesty, že nemá hlad a že by si Saul měl šetřit jídlo pro sebe, on je přesto rozdělil na dvě části a jedli a pili spolu. Lukáš ale trval na tom, aby si Saul nechal mulu pro svou cestu pouští, hlavně proto, že mohla vézt měchy s vodou. Kromě toho, myslel si také, ji mohl Saul kdykoliv prodat a zajistit si tak jídlo i pití. Nakonec, když dojedli, vzal Saul ohlávku.

- Pojeď s nám do Antiochie a Teofil ti zajistí ochranu – ještě jednou naléhal Lukáš. – Pak můžeš jet se mnou do Tarsu, až se vypravím do Pergamonu.

- V dobách krize musí být muž sám, Lukáši. Je to mnohem lepší.

- Ale tohle není krize. Ty jsi již jedním z Ježíšových žáků.

Saul zavrtěl hlavou.

- Ještě nejsem hoden počítat se mezi ně, Lukáši. Mnozí z nich Ježíše provázeli a mluvili s ním a já jsem pouze jednou slyšel jeho hlas z nebe.

Lukáš začínal chápat to, co trápilo Saula. Protože byl inteligentní a vzdělaný, uvědomoval si, že i jiní před ním slyšeli něco, o čem si mysleli, že je to hlas, který promlouvá jenom k nim. Dokonce i Sokrates připouštěl existenci tohoto jevu. Muž tak inteligentní jako Saul se nemohl spokojit s tím, co se stalo na cestě do Damašku, musel o tom přemýšlet, stejně jako o všem, co tomu dramatickému okamžiku předcházelo. Možná i kvůli tomu, co zažil v Damašku - ten rozruch v synagoze a plán, že ho v řetězech povedou do Jeruzaléma – spatřil to, co mu chystá budoucnost, pokud se bude držet cesty, na kterou se nedávno vydal. Člověk se nemohl dát na tu cestu plnou rizika, jednoznačně vedoucí k potrestání, aniž by předem uvážil, kam ho ta cesta přivede. A jak již Saul řekl, sám v poušti, se svými myšlenkami, se s tou krizí vypořádá, i s problémem, jak se jednou provždy rozhodnout, zda by měl pokračovat tou cestou, která očividně měla být strastiplná.

Lukáš, pod vlivem něčeho, co neuměl vysvětlit, vytáhl pergamen.

- Zde je Ježíšovo učení – řekl. – Možná ti nějak pomůže…

Saul uchopil pergamen.

- Tak pro tohle obětoval Štěpán svůj život? – zeptal se.

- Ano. Dal mi to během posledních chvil svého života.

Saul se něžně dotkl tmavých skvrn na pergamenu a částí poškozených kamením. Potom, třesoucími se prsty, schoval pergamen do svého šatu a s rozzářenýma očima a proměněným obličejem se obrátil na Lukáše.

Teď vím, že plním Boží vůli – řekl naplněný vírou. – A myslím, že chápu, proč ty, já a Ježíšova slova jsme se setkali tady na tom kopci. – Chytil Lukáše za ramena. – Musí to být součástí Božího plánu, Lukáši. Jiné odpovědi není... potom dal ruce pryč, chytil ohlávku a, následován trpělivým čtyřnožcem, odešel na východ. Asi po padesáti krocích, se Saul s úsměvem otočil a radostně zvolal: - Sbohem, Lukáši, bratře můj. Buď si jist, že je vůle Boží, aby se naše cesty znovu zkřížily.

Lukáš sledoval, jak Saul a mula sestupují dolů z kopce a vzdalují se prašnou rovinou směrem do pouště. A v tom okamžiku něco v jeho nitru naléhalo, aby opustil pohodlí a luxus Teofilova domu v Antiochii, povolání, které si vybral a vše, co mohl očekávat, aby následoval toho muže, jehož postava se s rostoucí vzdáleností mezi nimi zmenšovala. To nutkání bylo tak silné, že Lukáš s námahou vstal a udělal několik kroků po cestě, kterou odešel Saul. Ale puchýře mu způsobily takovou bolest, že zoufale vykřikl a upadl na zem. Nakonec, i když při tom plakal vztekem a bezmocností, po kolenou dolezl tam, kde předtím seděl se Saulem.

O několik hodin později ho Sylván našel, jak pozoruje ty dvě maličké, už sotva viditelné černé skvrny – to jediné, co se ze Saula z Tarsu ještě dalo spatřit.

.

---