Víš, proč jsem si z Indie dovezla tolik šperků?

Víš, proč jsem si z Indie dovezla tolik šperků?

Bylo to v poslední den v Delhi, kdy jsem na Paharganj – Velkém bazaru nakupovala dárky a šla jsem do krámku se šperky. Byl to krámek jednoho prodavače, kterému jsem již asi týden předtím slíbila, že se na jeho krámek přijdu podívat. A tam jsem najednou pochopila, co mi chybělo. Co mi vlastně doteď chybí u většiny mužů v naších zeměpisných šířkách. Úcta k ženě jako pohlaví. Každý prodavač, a že jich tam bylo jako maku, chtěl prodat, stejně i tenhle. Ale tenhle si navíc chtěl popovídat. Strávila jsem tam snad celé dopoledne. Několikrát mi nechal donést čaj. Měl dost trpělivosti mi postupně vytahovat různé kazety se šperky a prsteny a mohla jsem si zkoušet všechno možné. Za to dopoledne se v krámku stavilo několik žen, které stihl poměrně rychle obsloužit. Nevadilo mi to. Mne ten prodavač dal úplně jiný dar – dal mi pocítit úctu k ženě. Nemusela jsem si koupit tolik šperků, ale já si je ráda koupila víc, protože jsem chtěla odvděčit za ten dar. Dříve jsem nosila šperky zřídka, spíš jen takové ty – náušnice a řetízek od našich. A pak jsem je přestala nosit celkem. A pak po rozchodu s Wurfem, jsme asi rok nosila zlatý prsten a náušnice s rudým korálem – byl to dárek ze společné dovolené od něho. Ale i ty jsem časem přestala nosit.

Od návratu z Indie se to změnilo. Pokud možno, mám nějaké šperky pořád. Je to něco jako vnitřní slib sama sobě – že již nezapomenu, že jsem žena a že být ženou je úctyhodné. Když teď někdy ráno v roztržitosti zapomenu na šperky – zejména na náušnice, pak se někdy celý den cítím tak trochu ne svá – jakoby nahá. Dříve mi to vůbec nevadilo být bez šperků.