Zvyk

Sedím na starý, dřevěný bedně s ošoupaným nápisem. Nese jméno jakési lodi, nebo co to je. Po nahých zádech mi klouže vlahý vánek jarní noci a kolem ramen se třepotá závěs. Za domem sedí asi pět rádoby frajerů, kteří se přebíjejí rapovými rýmy. Držím v ruce ubalenou cigaretu a upřeně zírám na monitor počítače, ukazující že zrovna hraje cosi od Bethovena. Pomalu potáhnu a poválím dým na jazyku. Druhou rukou našmátrám kalhoty, ležící vedle postele a vytáhnu peněženku. „Tak kolik?“ zeptám se nakřáplým hlasem kurvy, která sedí na posteli, opřená o zeď a utírá si z bradavek zbytky spermatu. „Čtyři stovky.“ Usměje se. Ten úsměv znám, více než dobře. Je to úsměv kluka, kterýho podvedla holka. Úsměv vojáka, vracejícího se z války. Je to ten úsměv, u kterýho když kouknete do očí, vidíte strašný smutek. Chce se mi brečet, když vidim tyhle oči, ale vím že lidi to na mě vidí taky a taky se udrží. Hodím ji pětistovku. „Zbytek máš na cigára.“ Zachroptím a potáhnu.

Je pryč. Jsou asi tři ráno a já motám další cigáro. Přede mnou na stole leží sklenička se zbytkem vodky a ledu. Bethovenovi už všichni zatleskali a místo něho teď úřaduje ticho. Vykouknu z okna. Je klid, rapeři se opili a šli domů, v oknech je tma. Jen v jednom vidím v mdlém světle siluety milenců v objetí. Plivnu z okna a pouštím se do psaní. Vlastně ani nevím, co chci psát. Do teď vše co jsem psal, mělo nějaký smysl. Každá báseň měla v sobě kus mě, všechny špatný nálady, názory, pocity či přebytek emocí sem dal do těch veršů. Neříkám že vždy všechen, ale dost na to, aby mi bylo líp. Když to bylo hodně těžký a lyrika nestačila, napsal jsem povídku nebo tak něco. Ale vždy v tom byl smysl. Teď jen tak klapu do klávesnice a přicházím na to, že smysl se vytratil kamsi do nějakého kruhu pekla. Že ti, co umí číst, a umí odvozovat, už vlastně z mých děl ví, co jsem zač, tudíž už nemám asi chuť psát.

Čtyři hodiny ráno. Je to super, vědět že za chvilku vstáváte do školy a furt se Vám nechce spát. Tabák pomalu dochází a vodky už je taky málo.  Další normální noc. Přečetl jsem pár stran Dickova Krále úletů, ticho vystřídal ještě větším tichem a naplnil popelník. Rozsvěcujou se první okna, první z těch tisíců lidí všude okolo, si dělaj svý ranní kávy a zapalujou ranní cigarety. Proč to my kuřáci, závislí na kofeinu děláme? Stejně to pokaždé skončí stejně. Ale zvyk je možná i víc než železná košile. Na železo jsou dneska nůžky.