O naprosto nemožném činu Kudybrka a jeho psa Psa

No není to lehké vyprávět. Co vám budu vyprávět se mi stalo asi teď někdy. Bylo to včera. Jmenuji se Kudybrk a všude kde byla hlavní postava tohoto příběhu jsem byl i já. Jsem hlavní postava tohoto příběhu. A je to příběh o činu vskutku divokém, neuvěřitelném chcete-li.

"Pse? uděláš to?"

"Co, panečku? Co mám udělat?"

"No však ty víš, tu věc na kterou v skrytu duše myslím. Tu věc, kterou když uděláš, dokážeš, že dokážeš udělat věci takové až divné moc."

"Myslíš tamto, co vlastně nevím, ale ty to víš, a pokud to udělám, tak to bude znamenat, že jsem to věděl i já, což není možné, a tím bychom dokázali, tedy hlavně já, že jsme schopni činu pravda nemožného?"

"Přesně to."

"Ale.. jak to mám udělat?"

"To by jsi měl právě jako vědět, víš."

"No, ale to, panečku, to nepůjde tak lehko víš."

"No to ti půjde tak lehko se budeš divit."

Abych to trochu zkrátil, tak jsem musel vymazat tuto diskuziš jo, protože by to trvalo jak to říkávala máma: "Jako huse, když kope jámu, holé neštěstí bez koláčů." Tak jsem to tak udělal, že jsem se vydal do toho lesa, jak jsem tam měl najít jmelí, a z něj udělat tu pomazánku pro Kdebila, kterého jsem naprosto asi úplně určitě snad zabil, tedy by tam neměl být, a neměl by nějak zasahovat do tohoto děje, neměl by nějak vytvořit zápletku, na kterou čekám, abych vás vystrašil, nebo tak nějak. Tak jsem šel do toho lesa, jak jsem tam hledal to jmelí. A v tom jsem zřel, Ježíšku na bříšku, snad něco nejvíc nečekaného z Celého cyklu povídání a nabručení o podivuplnohodném a naprosto nečekaném dobrodružství toho Kudybrka a Psa, jak na začátku hledali jmelí na pomazánku pro Kdebila. Uviděl jsem totiž Kdebila. (Autor schválně vynechal pár řádků pro div, který očekával a údajně schválně zamýšlel)

 

 

 

 

 

"Kdebil??"

"Proč bych tu nebil, jseš debil?"

"a eh to teda.. To teda ne, ty.... ty.... ty strouhanko z nesuchého pečiva!"

"Tak ty mě chceš zabít, pokusíš se o to, nedáš mi pomazánku, a teď mi říkáš tohle? To si říkáš dobrodruh?"

"Omlouvám se, můžu ti na omluvenou něco dovolit, prosím?"

"A co?"

"Můžeš být v mých dobrodružstvích zlodruh, co ty na to? "

"A co to bude obnášet, hele?"

"No, že se vždy nečekaně objevíš a zmizíš, a budeš mi vše kazit, atd..."

"Tak tohleto beru"

"Dobroš"

"Ok"

"Jistě"

"Samozřejmě"

"Tak zmizni, ať se tomu divým už"

"Samojistě"

 

A opravdu zmizel. A tak jsem dokázal něco nemožného. Zabil jsem člověka. Ten ožil. A teď jsem se s ním domluvil. Což se ze zápornými hrdiny moc nestává. Tož, teď mrknem na toho Psa.

 

"Tak pse Pse konej"

(Pes vyloudil lejno s citoslovcem: "Kak ach")

"Tak je hodnej, sice mě nikdo za toto nepoděkuje, ale ty si to zasloužíš"

"Jupí, zvládl jsem to"

 

Není dobře lhát. Ale chtěl jsem mu udělat radost. Teď dojdu pro ten aport a ještě jednou mu poděkuji, že opravdu na to jsem myslel, leč jsem házel klackem, jak pominutý. Křičel jsem na něj ať to donese, ten čagan. No ale budiž. Žijeme si tu blaze.

The Konec

---