KRYSÁK

            Není tomu tak dávno, co paní domácí přišla s tím, že v jejich části domu řádí myš. Jenomže podle výčtu toho, na čem všem si pochutnávala, tedy ta myš, to spíše vypadalo, že to musí být přinejmemším bernardýn. Krysák, jak jsem toto nenažrané stvoření pojmenovala, si totiž jednou pochutnával na banánech, až to vypadalo, že si hraje na opici; jindy mu zase zachutnaly bonbóny proti kašli - za noc jich spořádal celé platíčko. Hold, v té době řádily chřipky, a tak je možné, že i Krysák pocítil tíhu této nemoci. Ale v neposlední řadě zbožňoval proteinové tyčinky nejstaršího syna paní domácí. Tedy, abych to upřesnila jejich čokoládovou a karamelovou část, ve které protein nebyl, což bylo naším jediným štěštím, protože jinak bychom se jistě potýkali s Myšdzilou!

            Když mne paní domácí strašila, že se ten myší nenažranec nastěhuje i do naší části domu, utěšovala jsem se, že u nás volně ležící jídlo nenajde a odtáhne. Jak jsem se mýlila...

               Jednou jsme jeli s manželem na výlet a mužíček si na tu dlouhou cestu za volantem pořídil obrovskou čokoládu s oříšky. Jaké bylo jeho překvapení, když si chtěl kousek ulomit a zjistil, že si Krysák čokoládu bez dovolení načal a ochutnal z ní celou čtvrtinu, a to i s obalem. Našel ji totiž v tašce s jídlem na výlet, která stála na zemi! Manžel zuřil a mluvil o naději, že se ta mrcha alespoň přežrala a je jí teď „blbě“.  Já jsem z toho měla legraci, ovšem jen do té doby, než vychytralý Krysák shodil ze stolu krabičku s Ferrero Rocher a dvě kuličky zmizely. Tak to už bylo osobní, to byl útok a já jsem vyhlásila Krysákovi válku...

               Narafičila jsem po domě pastičky a do nich políčila Krysákovu oblíbenou čokoládu. Večer jsem šla do postele s jistotou vítězství. Když tu najednou, na vrcholu schodiště, na mě civěla vychytralá černá očka, která jako by říkala: „Na mne nevyzraješ, človíčku!“ Pohled mi sjel na netknutou pastičku za Krysákem, ale již bez čokolády. Krysák byl opravdu obrovský a vychytralý! Zřejmě si všimnul mého pohledu a jeho „úsměv“ byl patrný. V očích výhra.

‚Teď na mne skočí!‘ napadlo mě, ale odvaha se mi rázem vrátila. Nespouštěla jsem z něho oči a zavolala na manžela: „Jardóóó, Krysák je tu, přines něco čím, tu bestii zabijeme!“ V překladu to znamenalo, čím tu myš zabije manžel. Je to přece chlap! Manžel se přiřítil, s rudýma očima a bersekrovským výrazem ve tváři, vyzbojen smetákem. Mě vybavil smetáčkem; s povzdechem jsem pomyslela na „basebalku“. A začala bitva!

               Obklíčili jsme Krysáka a jako ve správném akčním filmu jsme se domluvili očima, kdy zaútočíme. Vrhli jsme se na něj, rvali jsme se jako o život, krev stříkala....no, tak takhle to nebylo! Popravdě jsme skončili na jedné hromadě, s boulí na hlavách, protože jsme se srazili,  a Krysák s pískotem zmizel pode dveřmi do části domu paní domáci, kudy k nám chodil na návštěvu. Tam jsme za ním nemohli!

               Manžel se poraženě stánul zpět do obýváku se slovy, že asi stárne. Já jsem se zmohla jenom na to, abych pohrozila na dveře smetáčkem a řekla: „Mrcho, my tě dostaneme! Zítra koupím kočku - hladovou!“ Dodnes sice nevím, jak se kupuje hladová kočka, ale pravdou je, že se od té doby Krysák u nás neobjevil!

               Otázkou zůstává, kdo vlastně vyhrál. My anebo Krysák? Myslím, že obě zmíněné strany vyvázly s kompromisem; k nám už nechodí a život si zachránil. Jen pastičky zůstaly na svých místech i s čerstvou čokoládou. Důvěřuj, ale prověřuj!