Andělé padají vzhůru

Tenhle divnej příběh začal docela nevinně… Není to tak dávno – a nebo, když se to vezme od opravdovýho začátku, hodně dávno. Byli jsme ti nejlepší kámoši na světě – já, Mary a … A Angel. Pak nás ”osud” zanes každýho někam jinam a bylo po tom nejlepším přátelství na světě. Ale asi by bylo dobrý začít s vyprávěním od úplnýho začátku.

“Seru na to, du na stopa.” Koulení očima přerostlo únosnou mez. Bál jsem se, aby jí ty bulvy nevypadly na zem. No – stejně asi měla šedej zákal.

Bohužel to byl právě takovej večer, kdy vás všechno nutí přemejšlet. Rudej plivanec na obzoru, vzdálenej hukot města, nadávky, představa vypadlejch očí na dlažbě… Přemejšlel jsem. Jako mladej kluk – tenkrát jsem se bál, že skončim jako automat vtaženej do kolotoče života. Vstát, jít do práce, domů k televizi a spát… A znova. A další den zase… Ne – bál není to správný slovo. Spíš to byla směska strachu, nenávisti a údivu z nepoznaného. Tenkrát jsem žil a nechápal, jak může někdo dopustit tohle. Aby tak žil. Ne nadarmo se studentstvu říkalo veselá chudina…

A dneska? Žiju tak, jak jsem se možná bál. Vstávám, pracuju, chodím spát. A nevadí mi to. Jsem šťastnej s tim, co mam. Stálej příjem, byt, sám sebe… Žiju a radši nepřemýšlím. Ale dneska to na mě prostě přišlo. Během těch úvah o životě se přiřítil autobus. Narvanej až po střechu. Babka se samozřejmě vtlačila přede mě a zablokovala vchod. Hodil jsem tam šipku…

Najednou se mi nechtělo domů. Stejně mě tam nikdo nečeká… Zapadl jsem do rychlého občerstvení “Na nádraží” a stihnul si dát těsně před zavíračkou bramborák. Podala mi ho taková mladá blondýnka – nemít ty obrovský příšerný brejle a asi šestky skla v nich, byla by docela atraktivní. Kouknul jsem se na ní ještě jednou. Docela dost atraktivní. S takovouhle tváří dělat na nádraží plnym divnejch zjevů a somráků je docela risk. I s takovejhlema příšernejma brejlema… Nejsem typ, kterej se dovede zeptat: “V kolik tady končíte slečno?” A navíc – považovala by mě určitě za dalšího z těch zjevů kolem…

A tenkrát jsem se pevně rozhod – zejtra si udělám opravdový volno. Jen pro sebe. Vyrazím do města, do ”svý” hospody na to ”svý” místo, kde už jsem nebyl ani nepamatuju. A snad se zbavím toho pocitu ”kolotoče”, kterej už mi tak nevadí. Ale cejtil jsem, že to mohlo bejt všechno jiný. Celej můj život. Kdysi dávno jsem měl svý sny a tenkrát…

Došel jsem domů, osprchoval se, pustil si jednu ze svý sbírky kazet. Dneska už všichni sice hrajou CéDéčka, ale já na kazety tak nějak nedám dopustit. Jako minulá generace na svůj památnej vinyl. Na černý desky… Vzal jsem si knížku. Povídkovou knížku od Dashiella Hammetta. Poctivá tvrdá škola. Noir… Poslouchal jsem, čet, ale stejně mi něco chybělo. Došel jsem si do kuchyňky udělat kafe, zalez zpátky do postele, upíjel to kafe, čet si, poslouchal starý pecky na starejch páskách a bylo mi dobře jak už dávno ne. Ale pak jsem si vzpomněl na dobu, kdy mi bylo takhle dobře naposled – a starý vzpomínky mě zaplavily jako voda z kanálu. Stočenej do klubíčka – bylo mi fakt blbě. Do breku. Tenhle pocit tu nebyl dobrejch pár měsíců. Šel jsem radši spát…

Druhej den ráno doluju ze skříně starý orvaný kožený sáčko a vybledlý džíny. Sice miluju kabáty a pláště, ale tohle sáčko je… moje. “Prostě moje.” slyšel jsem sám sebe říkat. Asi mě to, že držím tohle sáčko zase v ruce, dost vzalo… Šel jsem k zrcadlu a tak jako kdysi si rozčísnul vlasy jenom prsty. Zase jednou jsem měl na hlavě tu neuspořádanou čupřinu. V žilách mi začalo kolovat něco, co už jsem dlouho necejtil. Dneska jsem se chystal žít. Žít a vzpomínat. Prožít tenhle den a vědět, že potom můžu kdykoli umřít a budu umírat šťastnej… Ale proč teď sakra myslet na umírání! Ranní město a město večer nevypadá nikdy stejně, i když je stejná tma. Každý má svou osobitou náladu – možná si to člověk nese uvnitř sebe. Možná vypadá stejně – jen člověk to vnímá jinak.

Byly dny, kdy jsem na sebe prostě navěsil oblečení a vyrazil. Ale teď – s každou částečkou svýho dřívějšího ”vybavení” jsem se doslova mazlil. Rozdrbaný džíny, sepraný vybledlý triko, kožený oprejskaný sáčko. Zmateně zašátrám po vnitřních kapsách – a ulehčeně si oddychnu. Byly tam… Bezprstý polstrovaný rukavice z pravý kůže. Celá tahle chvilka měla tak slavnostní nádech, až mi bylo trapně. Musel jsem do kazeťáku vrazit něco ”tvrdšího” a pořádně to vohulit. “Ty patetickej blázne!” zašklebil jsem se na sebe do zrcadla. Nedivím se, že na takovejhle zjev holky moc neletí…

Pak už nezbejvalo, než vyrazit. Zamknout a přemejšlet, kam chci vůbec jít. V hlavě mi vytanul obrázek tý holky ze včerejška z nádraží. Z toho bufetu… Proč se tam nenasnídat?!? Vlastně nebylo proč se tam nasnídat. Dneska tam byl (už ne tak přitažlivej) dědek… Celý dopoledne jsem se vlastně jenom tak poflakoval po městě. Ale bylo to příjemný poflakování. Chodit pasážema ještě předtím, něž většina obchodů otevře. Prolízt každej malej krámek a občas si udělat radost – třeba olejem do aromalampy. A aromalampou – samozřejmě. Snad se mi to v batohu nerozbije… Sakra – slunce je už dost vysoko. Nemam moc rád slunce. Jsem radši, když prší, je mlha a časnej podzim. Bohužel bylo jaro a slunce začínalo pálit. Čas podívat se do “tý svý hospody, kde už jsem nebyl ani nepamatuju” a dát si “to svý kafe u toho svýho stolu”. Teda u našeho stolu. Kdysi jsme u něj sedávali – nejlepší kámoši na světě… A u toho našeho stolu seděla Mary. Jak jsem řek – nejlepší kámoši na světě. Bejvávalo…

“Hele, nevíš co je s Angel? Jí už fakt dost postrádám. Ona je taková…”

Plnej tohohle vzteku vletim do baráku. Polorozpadlá barabizna – taková ta betonová ”králíkárna” z minulýho století. Počmáraný zdi ani nevnímám. Dneska se to bere jako samozřejmost. Co mi ale utkvělo v paměti byly otevřený dveře. Ty dveře do toho bytu s telefonem byly pootevřený. Vztek byl pryč. Nahradil ho strach. A panika. Stojim před škvírou ve dveřích a nevím co dělat. Proč jsem vlastně tady? Co chci od starejch vybledlejch vzpomínek? Ale – vždyť je to vlastně jedno. Když už jsem tady…

Špičkou boty šťouchnu do dveří a ty, jakoby chtěly vzdát hold všem filmovým scénáristům, se se skřípotem otevřou. Klasickej pohled na byt v dezolátním stavu. Skoro žádnej nábytek, zašlý tapety, prach, kousky neidentifikovatelnýho smetí, zválená matrace… A uprostřed parodie stolu s telefonem. Tenhle moment se mi vryl do mozku – mám ho tam schovanej jako fotku… Každá drobnost, každej detail byl naprosto samozřejmej. Patřilo to sem. Ale docela mi zarazily otisky bosejch nohou vedoucí od telefonu ke dveřím na opačný straně místnosti. Ke dveřím s tou nejkrásnější modrou barvou, jakou jsem kdy viděl. Vystupovaly z tý špíny na podlaze a byly jak pěst na oko… Přešel jsem tim chaosem až k telefonu a od něj k modrejm dveřím. A položil na ně ruku. Byly příjemně chladný, přesně tak, jak by člověk čekal od modrý barvy… Nevím, jestli to byla moje představivost, ale jako bych za nima slyšel jemný poryvy větru.

Asi jsem se zastavil až doma.

Zavěsil jsem. Co jsem to za blázna – mluvit si sám pro sebe do telefonu, kterej může na druhý straně v polorozpadlým baráku zvedat ňákej somrák a mít ze mě prdel. Ale ty stopy bosejch nohou… A ty dveře. Najednou jsem si byl zatraceně jistej, že to tam zvedá Angel. Jsem dost divnej týpek a dost dám na svoje instinkty, pudy a nálady. Vím to – Angel mě slyší. V tu ránu mi bylo všechno jedno – stopy, dveře, barabizna. I ten panickej útěk se mi zdál najednou směšnej…

Seděl jsem na posteli, potichu hrál nějakej pomalej dojemnej slaďák, telefon jsem houpal v náručí a brečel… Tenhle telefon byl pro mě na pár dní spojením se starejma vzpomínkama, Se vším, co jsem dřív cejtil. S Angel… uvědomil jsem si, že je to všechno na hovno. Chtěl jsem to zavěsit, když na druhym konci zaslechnu šramot a pleskání kroků a tichý vrznutí a klapnutí dveří. Vyskočil jsem a začal na sebe házet oblečení. Musim jít do toho baráku a přijít tomu všemu na kloub – dřív než se zblázním doopravdy. Násilím jsem se přinutil do klidu, zapálil pravý voskovice a v tý příjemný polotmě svíček si sednul na zem. Nepřemejšlel jsem – jen nechal myšlenky plynout. Neřídit je… Pak se zvednul a zaklap za sebou dveře. Cestu k tomu starýmu baráku jsem skoro nevnímal…