Můj KRVAVÝ maturitní sloh

Lidé, které obdivuji, lidé, kterým bych se chtěl vyrovnat, v hojných počtech vytvářejí mé vzory myšlení a následného počínání. Sympatizuji s filozofy a umělci jakožto s producenty rozumu a citu. Absorbuji jejich díla a podrobuji je kritice svých filozoficko-rozumových a umělecko-citových preferencí. Takhle obohacen o podněty ke kritickým úvahám nad jejich pravdivostí si vytvářím svůj vlastní a jedinečný náhled na svět, dle nějž pak prožívám svůj život v takto osvojené kvalitě.

Završením tohoto procesu, tedy absorpcí všeho filozoficko-uměleckého, v jedinci vzniká dokonalá syntéza rozumu a citu. Ta budiž i šťastným nalezením životního optima každého z nás. Buďme vděčni těmto zprostředkovatelům poznání, vyjádřeme jim za to patřičný obdiv a pokračujme v jejich díle v zájmu progresivního vývoje lidské společnosti. Zkrátka vyrovnejme se námi obdivovaným, anebo je ještě lépe překonejme.

Jak jste si jistě všimli, tento filozofický výklad má umělecký přesah.

Mezi lidi, které obdivuji patří jednak, velice se omlouvám za dlouhý a neskrytě sebestředný výčet, skladatelé, spisovatelé, režiséři, ale i filozofové, psychologové, fyzikové a další a další a další. Můj obdiv k těmto lidem stimuluje mou činorodost, nutí mne bořit konvence a překračovat hranice jimi vymezené. Vycházím z mnou přijatých slov Friedricha Nietzscheho, že člověk je cosi, co má být překonáno.

Samozřejmě, že nikdy ne na úkor druhého člověka, mimo dalších evidentních důvodů proto, že se zvyšujícími se komplexními rozdíly mezi lidmi ve společnosti, v ní vzrůstá i podíl závisti, jedné ze zcela přirozených, ztěží vymýtitelných, avšak o to prudčeji destruktivních, vlastností. Naopak se snižujícími se rozdíly ve společnosti vzrůstá u jedince pocit uspokojení lidského maxima, tím pádem nastávají příhodné podmínky pro zdravou a mezilidsky asertivní soutěž, a tehdy vzrůstá kvantita a kvalita ať už hmotných či nehmotných produktů jedincovy činorodosti; tedy i kvantita a kvalita veškeré jeho osobní a společenské prospěšnosti.

Řekne se, jak toho docílit, jak být prospěšný sobě i společnosti tou nejvyšší měrou.

Odpovědět lze nesčetným množstvím správných odpovědí, což jen dokazuje, že k obecně platnému výsledku, lze dospět často využitím mnoha rozličných metod a že cesta k zvýšení míry poznání není pouze jedna, nýbrž je jich tolik, kolik jedinců po ni zdárně kráčí způsobem sobě vlastním.

Nicméně neměnným základem všech těchto metod je učení se - osvojení si poznatků a dovedností a jejich praktické využití. Jako jedním z nesčetných důkazů slouží Truffautův film Divoké dítě, který dokládá závislost jedince na společnosti a názorně ukazuje, že člověk bez lidí je pouhým zvířetem, neovládaným ničím jiným než svými zvířecími pudy.

Z výše uvedených předpokladů vyplývá zcela logický závěr, že Lenin měl se svým „Učit se, učit se, učit se.“ naprostou pravdu, což není vyjádřením jakýchkoliv sympatií s jeho nechvalně proslulými činy. Učit se, avšak nejen pouze v situacích, ve kterých je člověk k učení okolnostmi donucen, nýbrž aktivně vyhledávat příležitosti naučit se čemukoliv novému, ať už po tělesné či duševní stránce.

Nejspíš si pomyslíte, že jsem zcela odběhl od původního tématu, což přiznávám, avšak pokusil bych se alespoň částečně ospravedlnit tím, že vycházím z přesvědčení, že pravděpodobnost správnosti posouzení určitého problému, vzrůstá s počtem objevených vzájemných souvislostí. Souvislostí, kterých jsem nashromáždil dle mého soudu dostatek a z nichž jsem vyvodil určité pravdy, jež samozřejmě nepokládám za zcela objektivní, jelikož nejsem stroj, ale člověk.

Pomalu se blížím ke konci a zamýšlím se, co jsem vlastně řekl a zda-li tento text bude jakkoliv mně či jinému prospěšný. Zda jsem se nevyjádřil nepřesně vůči svému přesvědčení a zda jsem nezněl až nezdravě vševědoucně. Pokud jsem se takovýmto nebo jiným způsobem prohřešil, tak především proto, že takhle, jak jsem dané téma zpracoval, jsem jej zpracovat chtěl a kdybych jej zpracoval konvenčnějším způsobem, nebyl bych sám sebou, což nakonec pokládám i za to nejpodstatnější, co by měl být každý z nás a to navzdory naší české, vždy líně se jiným podřizující národní mentalitě.