Bolest uvnitř... chce ven

V řetězech ke zdi přikovaný,

nemohu se ani hnout.

Ta hrozná bolest, háky probodaný,

krev začíná se řinout.

Stát na místě, nemoci ničeho,

pokusit se o výkřik zoufalý,

ústa sešita nití šíleného.

Bolest je hrozná, ale snad povolí.

V mozku mám myšlenku jedinou,

tu co si tak dlouho přál,

pryč od toho co pro stíny hostinou.

netopit se a jít jen dál.

Zmítat se v křečích obrovských,

zírat na zemi od tvé krve,

věcí je jen pár... nepochopených.

Chtel bych žít tak jako prve.

Bolest už odchází..

a já jdu s ní.