Perníková chaloupka 2000

V chaloupce na kraji lesa,

tam kde srdce lidem plesá,

tam žije otec a dvě děti,

to jsou ty zbylé z jeho pěti.

A v jeden krásný slunný den,

se vydali do lesa jen.

Prý lysohlávky nasbírat,

on na podzim je totiž hlad.

A tak jdou lesem, klepou kosu,

dětem začíná téct z nosu.

Tak otec praví: "Stůjte chvíli,

ne, abyste zabloudili!"

Otec mizí v houštině,

v nehostinné pustině,

že prý si musí odskočit,

mladé smrky pomočit.

A tk čekaj´, hlad už mají,

tak lesní plody nasbírají.

Pak Honzík křikne: "Tu je malim,

konečně se trochu najím!"

A jak tak hltaj plody lesní,

dojdou tam, kam sami nesmí.

Ocitnou se v hustém lese,

Maruška se zimou třese.

"Honzo, brácho, mně je kláda,

už mi mrznou zimou záda."

"Neotravuj, počkej chvíli,

ty Mářo, my jsme zabloudili!"

Mařka chvíli neváhala,

na strom kvapem vyšplhala.

"Jendo, hele, ňáká bouda,

velká jako pro velblouda."

"Ségra, dělej, slez už dolů,

já jdu přímo k tomu domu."

Mařka skáče pěkně z vršku, div si nenamlela,

k chaloupce už došla celá.

Děti cítí známý pach,

jenž ocitá se v jejich snách,

i zatoužili jíti blíže,

přímo do voňavé spíže.

Tu zřely babu, vaříc cosi,

co utrhlo jim málem nosy.

"Mářo, zírej,"křiknul Jeník,

"ta rachejtle tu vaří perník."

Však to už je bába vleče,

Honzíka i Mářu svleče,

všichni víme co je dál,

ta bába je kanibal.

Mařka vidí její patu,

Honzík sedá na lopatu.

"Copak já vím, bábo bledá,

jak se na lopatu sedá!"

"Jsi to ty kus stupida,

Marie tě vystřídá!"

"Možná mám moc volné gatě,

jak se sedí na lopatě?"

Bože, co jste vy dva zač,

dívejte se, máte nač!"

A tak bába slizká, šedá,

na plech z vysoka si sedá.

Ježibaba zmlkla přeci,

ocitla se v horké peci.

Dříve než se nadála,

pěkně v žáru zaplála.

Děti balí saky paky,

perníku nabraly mraky,

utíkají seč jen můžou,

u otce si nepomůžou.

A teď už jsou za vodou,

s touhle skvělou zásobou,

pomýšlejí na cizinu,

s hrncem plným pervitinu.