Tíseň

Ten den byl slunečný.Když si Lenka se svým otcem Honzou vyrazili autem na výlet,to ještě nevěděli,jakou noční můrou se stane.Jeli ve své zelené Felícii přes kopce neznámo kam,jen z radosti,které skýtal květnový víkend.

                Krajina kolem nich ubíhala,byla pustá a převážně lesnatá.Zdáli se blížila vesnice,která se měla stát jejich pastí a zhoubou.Rádio vyhrávalo a tak neslyšeli hlasy všude kolem sebe.Spiknutí. Potměšilost.

                Vjížděli do vesnice,která se zdála být obyčejnou,ale jakýmsi způsobem připomínala starý zábavní park.A tím také měla být.Tmavý nárůdek,který žil v té vesnici ,připomínal české cikány,avšak usměvavé tváře nehrozili napohled žádným nebezpečím,děti nebyly otrhané a špinavé,nezdálo se,že  by ti lidé byli tolik odtrženi od civilizace.

                Zastavili před velkou kovovou bránou,byla trochu pokrytá rzí,dojem to však nekazilo.Vystoupili z auta na zelený trávník,žádná známka zanedbání.Honza řekl :“Doma bych už měl taky posekat.“ Usmáli se na sebe.Hned na to jim přišla otevřít postarší žena,byla štíhlá,skoro vyhublá,tmavé dlouhé vlasy měla sepnuté a splývající na záda na černý svetr,k němuž měla absurdně květovanou,růžovou sukni.Lence zjevem a ještě více oblečením připomínala cikánku,kterou potkává každé ráno při cestě do školy,jak sekýruje své dvě ušmudlané děti.Myšlenku si nechala pro sebe,zapudila ji.Žena je vítala,vřele se usmívala,žádná známka neklidu.“Jen pojďte dál,tato vesnice je tu jen pro vás,my tu žijeme jen pro své návštěvníky,rozhodně se nebudete nudit.Pojďte za mnou.“

                Normálně by asi promluvili,kdykoli jindy by utrousili alespoň nějakou rádoby vtipnou poznámku,ale dnes jakoby jim vyschlo v ústech a šli téměř hypnotickou chůzí za ženou,šla více než rychle.Vedla je po pěšině mezi kvetoucími jabloněmi k vysoké stodole.Těžko říct,co to bylo,stodola,skleník,hangár,vlastnosti to mělo ze všeho.Kov,sklo,dřevo.Když žena vcházela do dveří této stodoly,byli ještě asi deset metrů od ní.Procházeli po pěšině kolem stolu,na něm byla miska s kousky čehosi bílého,s kousky,které připomínaly šlachy.Honza prošel bez povšimnutí,ale Lenka se oklepala a začínala pociťovat strach.Nechtěla nic říkat,ale nejraději by se na patě otočila a utekla zpátky do auta,klidně by i tátovi nabídla,že bude řídit ona.A to ještě netušila,že cesta pryč bude její nejsložitější cestou,cestou,která rozhoduje o jejím životě nebo smrti.Nicméně šla dál,řekla si,že s tátou se jí nic stát nemůže.Ano,řekla si to,ale opravdu tomu věřila?Byla si aspoň z půlky jistá tímto faktem?

                S myšlenkami na kanibalismus domorodců vstupovala do stodoly.Oči navrch hlavy,ale stejně nemohla spatřit svého otce,on tam prostě nebyl.Jejich cesty se rozdělily a od teď museli bojovat sami.Bojovat?Dalo by se to tak říct,ale jejich „boj“ spočíval v útěku neznámou krajinou mezi tisícem neznámých lidí,neznámým způsobem cestování hmotou,o kterém by nikdy neuvěřili,že může existovat.

                Lenka,sotva devatenáctiletá slečna,nevěděla čeho se ve stodole nadýchala nebo co se tam přihodilo.Byla si však jistá,že hrůzy z jejích snů se stávají skutečností,hrůzy knížek od Kinga a hrůzy z hororových filmů jakoby se spojily v jedno,něco,co měl být jen nepříjemný sen,ze kterého se ráno probudí a její přítel (náhodou se jmenoval Honza stejně jako její táta) ji uchlácholí,otře jí slzy,řekne :“Byl to jenom zlý sen,miláčku,klidně dýchej,jsi v bezpečí.“Bohužel tohle sen nebyl,nebyl tu táta,nebyl tu ani přítel,nikdo,kdo by ji ochránil,byla sama a překvapená,kde to je.

                Zjistila,že se nachází v místnůstce,mezi dekami a polštáři,zavřená,zamčená mezi cizími a tlustými ženami,které si ji asi doopravdy prohlížely jako kus masa na talíři.Bylo jich šest.Kam zmizela ta hubená?Co se stalo?Neptala se,zřejmě jí bylo jasné,že to nemá cenu a odpovědi se jí nedostane,na to byla ke všemu za svůj život zvyklá,zbytečně vznášet otázky si odvykla.Ženy mluvily cizím jazykem,Lence to připomínalo jazyk entů z knížek J.R.R. Tolkiena,jen o trochu ženštější.Jenže entové byli víceméně kladné bytosti.Tyto ženy kladné nebyly. Neusmívaly se,pouze hovořily.Lenčino zoufalství se stupňovalo se zápachem,který cítila z jiné místnosti.V duch si říkala : „Bože,ať nevařej mýho tátu!Prosím,ať to není můj táta!“ Nevěděla,co se děje,neplakala,rozhodnutá,že podnikne něco,co jí zachrání.Ženy se odvalily z místnosti,opět za sebou zamkly,zápach zmizel,jakoby tu vůbec nebyl.

                Začala prozkoumávat pokoj.Utéct oknem by bylo příliš jednoduché,stačí rozbít sklo a vylézt ven.Ne,okno tam nebylo,skoro jakoby se tím počítalo.Našlapovala po špičkách,výjimečně na nohou neměla své těžké boty,ale ten den bylo opravdu teplo a tak si vzala tenisky.Byl to bod pro ni,lépe se v nich běhá.Cítila měkký koberec,zdál se jí až příliš měkký.Zavírala oči a snažila se do něj vcítit,nevěděla proč,nikdy předtím se nepokoušela o žádnou telepatii,obzvlášť o telepatii s neživou věcí.Telepatie byla napůl levitací.

                Najednou vplula pod koberec.Konzistence podobná vodě,ale hustší,měkčí.Plavala .Navzdory nebezpečí,které vířilo kolem ní to bylo příjemné.Podplula pod příčku zdi do druhé místnosti.Měla štěstí,že vyplula zrovna pod postelí,v místnosti se konalo něco,co by se dalo nazvat válečnou poradou,mezi tlustými ženami a tlustým mužem.Snad to byl jejich král.Lenka,navzdory tomu,že přečetla za svůj krátký život víc než sto padesát knih,nevěděla,jak nazvat tohoto muže,který se zdál výš postavený než tyto ženy,s neznámým charakterem,ale jasně vycítitelným charismatem,které lámalo skály.Kosti.Nadechla se,nebyla si jistá,jestli to je potřeba při plutí hmotou,ale tlak na hrudi cítila,tak to udělala.Plula z místnosti do místnosti,dům jakoby byl nekonečný.Ani nevěděla jak se ze stodoly do tohoto domu dostala,ale přestával být tak vyparáděný.Polštáře už měla dávno za sebou,byly tu i prázdné místnosti jen s kobercem.Nakonec zbyla místnost s hnědými fleky jakoby od krve,bez koberce.Cítila,že je to poslední.Určitě se tak snadno dostane k autu,ve kterém bude sedět tatínek,a s úlevou odjedou.Odjedou domů.Doufala,z celého srdce si to přála.Chtěla tomu věřit,ale jakkoli by byla bez pochybností,nestalo by se to tak.Protože,i když to nevěděla,auto bylo dávno pryč,bez táty.

                Lenka se znovu musela zhluboka nadechnout.Snad nemusela,dýchala skrz hmotu,kterou proplouvala a ačkoli se vlny vířily,voda to nebyla.Vyplula ven,na pole,a konečně se mohla postavit na nohy.Zjistila,že je za vesnicí,ještě před tím začátkem vesnice,na poli,vedle kterého byla silnice,kterou přijeli svou Felicií. Zdálo se to až jednoduše krásné vysvobození,ale vysvobození to ještě nemělo být.Nyní to měl být jen zmatek,nepochopení z neuskutečnitelného útěku.

                Vzpomněla si na doby,kdy po večerech chodila běhat a dala se do běhu přes pole,přesunula se po silnici.Kilometry měly ubíhat směrem pryč,čím dál víc k domovu. Měly. Ale čím dál byla od vesnice,tím blíž se k ní i vracela a jakýkoli útěk od ní byl zároveň i příchodem.Krajina byla proti ní,snad proti každému civilistovi,ale každopádně toto spolčení vyústilo v to,že se Lenka dostala zpátky do vesnice,jen ze západní strany.Ta část vesnice nebyla opuštěná a nebyla ani obydlena jen tmavými bytostmi.Mimo ně tu byli normálně vyhlížející lidé,oblečení jak z divokého západu,a on to byl divoký západ,divoký západ vesnice.Ohrada,osedlaní koně a snad i nějaký dobytek.

                Co se to sakra chystá?

„Hon na člověka“ pomyslela si.Tím člověkem jsem měla být já,nebo táta.Možná tu je i víc obětí.

                Mezi kovbojsky oblečené vysoké muže a ženy zrovna nezapadla a i když v to doufala,někdo ji zpozoroval.Tím někým byla žena koženém klobouku,žluté plátěnce a džínách,které měla zasunuty do kovbojských bot.V jedné ruce držela za otěže koně,ryzáka.Přes všechen strach,který v sobě Lenka měla,si všímala detailů kolem sebe,vždycky to bylo jejím zvykem.Myslela si že se skryje u balíku slámy,ale žena promluvila : „Jakto,že jsi tady,jak jsi se sem dostala?“ Lenka si musela rychle vymyslet odpověď : „No,oni mě pustili,prý tady můžu být.“ To ženě stačilo,nechala ji dál bez většího povšimnutí.

                Lenka se rozhodla,že znovu zkusí utéct tou samou cestou,která ji sem přivedla.Už byla skoro na konci ohrady,když si jí kdosi všiml.Ten kdosi byl tmavý muž s vychytralým úsměvem a pochytil Lenčiny plány. „Odsud nikdy neutečeš“ smál se. „Odsud se totiž utéct nedá“. Haha. „Čím dál budeš,tím blíž budeš nám.“  Odněkud  se vynořil táta.Byla tak ráda,že ho vidí.Ale otec byl ve tváři strnulý: „Po zemi se odtud utéct nedá.“ A to ji poradilo.Našla v tom návod na svůj útěk.Do své polo hypnózy se snadno opět dostane,přesvědčí i tátu. „Tati,vím jak odsud.“

                Chytila otce za ruku,prohnula se v zádech,nedechla se ponořila  se mezi částečky hmoty,které ještě před vteřinou byly obyčejnou hlínou,zeminou.

                Po zemi se utéct nedá.Dá se utéct skrz zemí.

                Tímto způsobem cestování kilometry ubíhají vesmírnou rychlostí.A ano,je to i vesmírný způsob cestování,je z jiného světa.Dnes to přece lidé neovládají.

                Dostali se domů,rychle,beze strachu.Felície byla zaparkovaná před domem.Byli na nohou a po nohách přikráčeli do svého domu. Co se stalo,bylo teď daleko,nepředstavitelné.V srdci klid,mír a víra v lidskou dobrotu.Žádné představy o sadismu,násilí nebo uzavřené komunitě lidí se sklony,které si člověk radši ani nepředstavuje.Šli spát.

                Když se Lenka vzbudila,bylo slunečné dopoledne.Mlhavá vzpomínka na předchozí události jakoby se zdály jen tísnivým snem.A ano,teď tu tíseň cítila,bylo jí horko a šla se napít.Než se vrátila,vzpomínky zmizely a ona měla jen myšlenku na sen,který se jí zdál a vyvolával jen nepatrné pocity tísně.

                Byl to opravdu sen,že ano?

14. a 16.5 2010