Robert

Bulvárem rušného města se hemžily davy lidí. Každý někam spěchal – někdo za rodinou, na schůzku, na nákup, někdo jen ta -k ze stereotypu… Z toho všedního shonu vešel do dveří mého opuštěného obchodu s nábytkem muž. A já ho poznala. Byl to Robert Mácha, spolužák z vysoké školy. Kdo ví, kde je mu dnes konec? Vysokoškolákovi. Jisté je, že můj konec je tady.  V tom ponuře krásném obchodě. A to, i když mám diplom. I když mám vyšší vzdělání, než většina ostatních. I když moje diplomka byla jedna z nejlepších…

Hleděl na mne skrze své dlouhé husté řasy. Do těch, i když je to asi podivné, byly zamilované všechny holky z ročníku. Musím přiznat, že i mě na čas okouzlily. Pak jsem ho ale „přistihla“s největší krůtou co jsem v té době znala (v průběhu života jsem poznala ještě pětsetkrát větší, nicméně na vysoké pro mě byla symbolem nespravedlnosti právě ona).

Nic jsme spolu – s Robertem, ne s paní „Moc vám to dnes sluší, pane profesore…“ - nikdy neměli, takže slovo „přistihla“ mohlo znít trochu nepřesně. Ale já do něj byla i tak po uši zamilovaná a co víc, byla jsem mu i věrná…! Před spaním jsem si povídala s jeho fotkou a tajně jsem mu nadávala (co nejvíc sprostě, protože mi to tenkrát připadalo strašně světácké), proč se na mě dneska neusmál, když jsem mu podala propisku a svůdně se na něho podívala.

Vzpomínala jsem na nejnaivnější léta svého života, kdy jsem si mimo jiné představovala, jak až mi bude čtyřicet, budu sedět v koženém luxusním křesle, nejlépe černé barvy, budu popíjet drahou černou kávu a budu mít na uchu černý firemní telefon cizí značky. To se – samozřejmě – nestalo. Místo, abych na něj promluvila a zeptala se ho alespoň, přeje-li si něco, zírala jsem jen kamsi ke dveřím. Zaměstnaná vlastními vzpomínkami, jež se jedna přes druhou hlásily a překřikovaly.

Pak se do mě ale znovu vrátil duch, který před chvílí ještě bloudil v myšlenkách, a zaostřila jsem zase na Roberta.

Hluboké tmavé oči jakoby perfektně dotvářely jeho bezchybnou pleť, na které se až v poslední době začaly projevovat nepatrné rýhy, které směrem do středu čela zesilovaly. I přes to, že před nedávnem oslavil padesáté narozeniny, bylo na jeho čele podobných rýh a projevů stárnutí málo. Tuším, že i „Moc vám to dnes sluší, pane profesore“ jich má dnes víc… v jejím případě by ale asi zabrala jen plastika mozku….
 Ani na kaštanově hnědých vlasech byste šedinu hledali jen stěží. Byl prostě jednou z hříček přírody, na kterých se věk podepisoval pouze tak, jak bezpodmínečně musel, aby do smrti nevypadal jako šestnáctiletý klučina.  Byl prostě tou hříčkou přírody, kvůli které by tisíce žen (a nejen žen!) vraždilo - jen aby se jednou z nich mohly také stát. Mě je krása ukradená, Roberte! Já bych tenkrát vraždila jen pro tvůj úsměv!
Měl úžasné zuby. Na vysoké mu občas říkali „pasťák“, ale ne proto, že by snad měl opletačky s policií, ale proto, že opravdu vypadal jak z reklamy na zubní pasty. Robertovi tenkrát ta přezdívka dost vadila, takže když jsem mu na jednom večírku řekla, načež se dost zamračil (Ach! To tak bolelo!), už jsem to hanebné slovo nikdy nepoužila a dál mu říkala jako jindy – Robertku? Ne… Robe.
Jednou mi ukazoval fotky z dětství. Proč by ne? Byla jsem jeho zpovědní vrbou roky a on po tu dobu vůbec neviděl, že mě o kamarádství nešlo nikdy… a to i přesto, že vždycky když jsem se opila (z nešťastné lásky k němu, ale to samozřejmě nevěděl!) a on jako můj „starší brácha“ mě musel odnášet domů, jsem mu říkala, jak ho hrozně miluju a že je blbej a slepej (a zase jsem mu hrozně nadávala). Pak jsem ho za každý sprostý slovo chtěla líbat, aby věděl, že to tak nemyslím. Nenechal se nikdy políbit. Ne ode mě.

 No nic, chlapům náklonnost projevovaná v náznacích nikdy nedojde…

 S titulem a dostatečnou výzbrojí jazyků se pak rozhodl stát novým, sebevědomým, ambiciózním člověkem, což se mu (nutno podotknout) i zanedlouho povedlo.

Na rozdíl ode mě.

Po vysoké jsme se všichni rozešli do celého světa. Celá parta. Já a Robert. Paní „vám to dnes ale sluší, pane profesore“ a všechny ostatní Robertovy sukně… Všichni.

Chvíli jsem na něj ještě koukala, pozná-li mě. On se také díval. Spíše než ze zájmu to ale asi bylo ze slušnosti, protože se na mě mile, skoro až laškovně pousmál, přestože má ženu a tři děti. Proč ses na mě takhle neusmál i na vejšce, ty kreténe?? Místo toho sis užíval s tou nánou…! Hned ale zas sklonil hlavu a procházel si dál těsnou uličku se židlemi.
Nakonec mě napadlo přestat civět. Je to přeci jen zákazník a odpuzovat si prvního, který dnes otevřel dveře mého obchodu (ačkoliv bylo již půl třetí odpoledne), by bylo poněkud neekonomické. S jistou ostýchavostí si prošel židli po židli. Věděl, že ačkoliv jsem si to výslovně zakázala, stejně na něj můj pohled chvíli co chvíli dopadá. Nakonec mi jen poděkoval a rozloučil se. Chtěla jsem na něj zavolat „Roberte! To jsem přeci já! Magda!“, ale odvážila jsem se jen na tiché „naschle“.