Jula a skřítek

Bylo krásné pozdní odpoledne. Jako každou středu, se nyní Jula vracela z hudební školy. Slunce ji příjemně pálilo do zad a do tváře ji šlehal mírný chladivý větřík s nádechem jara. Ona to ale nevnímala. Bylo jí jedno, že kolem švitoří sýkorky a bzučí pomatené včely. Necítila ani omamnou vůni čerstvě rozkvetlých třešní a jabloní. Poslední dobou neměla na hudebku ani na své violoncello ani pomyšlení. Nedávala to najevo, ale cítila, jako by bylo něco jinak než obvykle. Ve snech se jí často zjevovali malí panáčkové vesele tančící okolo ohně, plní dobré nálady. Mužíčkové měli stále veselé tváře a zpívali rychlé a vtipné písničky. Jula ale nikdy nevěděla, o čem zpívají, protože mluvili jazykem, který ona nikdy dříve neslyšela. Jula by ty podivné sny obvykle hodila za hlavu, ale když se jí zdály čím dál častěji, začala se touto tajemnou věcí zabývat. Cestou domů nad tím také chvilku dumala, ale než stačila přijít na něco kloudného, spatřila před sebou vchodové dveře jejich domu. Vešla dovnitř. Doma nikdo nebyl. Byt jí připadal bez maminky a bratra hrozně pustý. Věděla ale, že bráška každou chvíli dorazí ze školy a maminka z práce. Odložila cello a zmizela za dveřmi svého pokojíčku. Julin pokojík nebyl sice moc velký, ale zato útulný. Stěny byly vymalované bledě modrou barvou a polepené desítkami fotek. Většinou to byly obrázky z dovolené a od tatínka. Julin tatínek dostal nabídku práce v Irsku, kterou nakonec přijal. Jula mohla jet s ním, ale rozhodla se zůstat tady. Často jí posílal fotky, jak to v Irsku vypadá, a psal jí také dopisy o tom, co dělá, jak se má a podobně. K narozeninám jí poslal malého  skřítka s flétnou, vyrobeného z měkkého plyše. Jule se skřítek moc líbil. Po tatínkovi se jí ale často hodně stýskalo. Byla by raději, kdyby ho mohla vidět častěji než jen na Vánoce. Když jí ale taková nálada přepadla, stačilo obejmout plyšového skřítka a hned jí bylo lépe.  Jula dostala za úkol od paní učitelky přehrát si pár skladbiček. Věděla, že je lepší udělat to hned, než na to zapomene. Vytáhla nástroj z obalu, zahrála si pár dlouhých tónů a pustila se do hraní. Skladbička nebyla těžká, ale musela se hrát tak, že její tempo se postupně zrychlovalo. Jula hrála tak soustředěně pečlivě, až jí na smyčci praskaly žíně. Když dohrála, uslyšela tiché zatleskání. Na její posteli skákal malý usměvavý skřítek. Jula si promnula oči, myslela si, že blouzní. Skřítek se na ni ale zadíval laskavýma zelenýma očima. „Hraješ vážně krásně,“ odpověděl jí. „Neudržel jsem se a trochu si zatancoval. Doufám, že jsem tě nevyrušil.“

Jula ze sebe zaskočením nevydala ani hlásku. „Kde ses tu vzal?“ vypadlo z ní nakonec.

Skřítek se na ní usmál. „Ale Julo…už se známe docela dlouho. Vážně mě nepoznáváš?“ Hlavou jí blesklo, že by to mohl být její plyšový kamarád, ale to jí připadalo postavené na hlavu. Ale skřítek jako by jí četl myšlenky. „Jasně že to jsem já, Julo.“

„Ale…jakto, že se hýbeš? Vždyť jsi byl jen plyšová hračka,“ zeptala se ho.

„To ti vysvětlím někdy jindy. Ale víš…potřeboval bych pomoct.“

„S čím?“ zeptala se Jula. „A proč bych ti měla pomoct zrovna já?“

Skřítek začal netrpělivě přešlapovat. „Vybrali tě, Julo,“ oznámil jí.

Jula se na skřítka nechápavě podívala.

„Vybrali? Kdo? Proč? A k čemu?“

„Julo…naše země potřebuje pomoct. Naše území se dostalo do nesnází.“

„Fajn. Ale co s tím mám společného já?“

„Pokud chceme naši zemi dostat zpátky, musíme se zbavit toho strašného prokletí. A ty nám v tom můžeš pomoct.“

„Jakého prokletí?“

Skřítek smutně vzdychl a sednul si na postel. „Před dávnými lety jsme byli prokleti zlou čarodějnicí Arilotou. Vždy, když nastane úplněk, staneme se ledovými sochami a nikdo nám nemůže pomoci. Ten člověk, který získal území naší země, se jmenuje Trewer a je to Arilotin dávný soupeř. Nikdo neví, co se mezi nimi událo. Ví se jen, že od té doby jsou velkými nepřáteli a dodneška mezi sebou soupeří. Trewer nám řekl, že pokud chceme být opět svobodní, musíme sehnat někoho, kdo umí hrát na violoncello lépe než ona. Trewer nám řekl, ať přivedu tebe. Jsi naše jediná naděje Julo. Nesmíš nás zklamat.“

Jula se na skřítka podívala. Chvíli kroutila hlavou a poté odpověděla.

„Takže ty po mě žádáš, aby překonala nějakou čarodějnici ve hře na cello?“

Skřítek přikývl. „Je to jedinná možnost, jak se zbavit prokletí a získat zpět naše území. Když totiž Arilotu někdo překoná ve hře na violoncello, ztratí svou moc a zmizí navždy ze světa. Zlomí se všechna její kouzla a všichni budeme opět svobodní.“

Jule z toho šla hlava kolem. Vůbec nevěděla, co má skřítkovi odpovědět.

„Podívej, moc ráda bych vám pomohla, ale jak se dostanu do té vaší země a vůbec co mám proti té Arilotě, nebo jak se jmenuje hrát? Pokud je opravdu tak dobrá, jak říkáš, tak nevím, jak ji mám překonat.“

„Neboj se. Až nastane ten správný čas, přijdu pro tebe.“

Jula už chtěla něco namítnout, ale skřítek zmizel. Jako by se propadl do země. Jula se podívala do rohu své postele. Stále tam byl. Usměvavý plyšový skřítek. Chvíli nad tou věcí ještě přemýšlela, ale pak se opět vrátila k hraní. Měla práce až nad hlavu.

***

Jule ta věc se skřítkem, čarodějnicí a prokletím nešla z hlavy. Pořád na to musela myslet.

„Juli…je ti něco?“ zeptala se jí u večeře maminka.

„Co?...ne mami, nic mi není.“ Odpověděla jí.

„Opravdu? Celou dobu se v tom jen šťouráš. Dej si aspoň sousto.“ nabádala ji maminka.

„Já nějak nemám hlad.“

Chvíli bylo ticho. Potom se Jula zeptala: „Mami?...Věříš na skřítky?“

Maminka se na ni s úsměvem podívala: „Na co že bych měla věřit?“

„No…na skřítky,“ řekla Jula. „Takové ty malé mužíčky co se pořád smějou a mají kouzelné měšce.“

„Ne. Proč Juli? Ty jsi snad nějakého viděla?“

„Ne, neviděla. Prostě mě to tak napadlo,“ odpověděla Jula.

***

Skřítek se pár dnů neukázal. Jula ale na něj pořád myslela. Zkoušela zase tu skladbu, kterou hrála, když se objevil poprvé. Hrála ji pořád dokola, ale skřítek nikde. Pomalu začala věřit tomu, že se jí to jen zdálo. „Uvěřila jsem vlastní představivosti,“ řekla si pro sebe. Jenže nestačila ani větu doříct a už se na ni díval pár zvědavých zelených očí.

„Neřekl bych,“ zasmál se skřítek.

Jula sebou trhla. „Ach…takhle mě neděs. Kde se tu bereš?“ zeptala se mužíčka v zeleném.

„Přišel jsem pro tebe. Je čas,“ promluvil s vážnou tváří skřítek.

„Teď?!“ polekala se Jula. Skřítek mlčky přikývl.

„Sbal si nástroj. Za chvíli vyrážíme.“

Jula si poslušně sbalila své violoncello a pár dalších věcí, o kterých si myslela, že by se mohly hodit. Připravena s nástrojem na zádech se zeptala skřítka:

„Ale jak se tam dostaneme?“

Skřítek zpod zelené kazajky vytáhl malou dřevěnou flétnu. Vyzkoušel pár tónů a poté začal hrát neznámou melodii. Kolem July a skřítka se začal zvedat zelený dým, který stále stoupal a sílil. Jula raději zavřela oči. Cítila, jak se zvedl vítr a jakoby se unášel někam pryč. Otevřela oči, teprve až když si byla jistá, že má pevnou půdu pod nohama. Před očima se jí rozprostřela zelená krajina, plná lesů a luk. Zdálo se jí, jakoby krajinu odněkud znala. V tom si vzpomněla na obrázky od tatínka. Krajina se trochu podobala Irsku, jak ho znala z tatínkových fotografií.

„Vítej v naší zemi,“ usmál se na ni skřítek.

„Máte to tu pěkné,“ odpověděla mu Jula.

Skřítek přikývl. „Snažíme se,“ řekl s úsměvem.

Chvilku oba mlčeli. Jako první se ozval skřítek: „Asi by s tebou chtěl mluvit náš pán.“

„Trewer?“ zeptala se Jula.

„Ano. Měl by ti dát bližší zprávy o tom, jak je Arilota silná a co na ni zabírá,“ řekl skřítek.

„Tak. Vzhůru k Trewerovi,“zavelel mužíček.

***

Cesta jim zabrala necelou půlhodinu. Jula celou dobu koukala kolem sebe a sledovala malé skřítky, jak se starají o zvířata, která vypadala, jako z nějaké hry. Všechno kolem jí přišlo hrozně malé. To ovšem neplatilo o sídle lorda Trewera. Bydlel ve velkém domě s bílou omítkou. Nevypadá jako sídlo panovníka, pomyslela si Jula. Společně se skřítkem vstoupila dovnitř domu. Ve světnici pobíhalo několik skřítků, a když spatřili svého přítele společně s Julou, bylo vidět, že si oddechli. „Takže jsi ji přivedl? Chvála bohu. Hned to povím Trewerovi,“ řekl jeden z malých mužíčků. Všichni se na Julu zvědavě dívali. Nebyli ale zlí. Dívali se na ni, jako na svou zachráňkyni. Po chvíli přiběhl malý mužíček se kterým prvně povídal její malý přítel. „Paní, Lord Trewer vás očekává. Pojďte prosím za mnou.“ Jula ho se zmateným výrazem ve tváři následovala.

Lord Trewer ji čekal ve větší místnosti. Mužík zaklepal na dubové dveře. „Vstupte!“ozvalo se. „Můj pane, vedu vám naši návštěvu.“řekl mužíček. Lord Trewer se zamyšleně díval z okna na hluboký les. „Děkuji ti. Můžeš nás prosím nechat osamotě?“ řekl Lord Trewer  s očima upřenýma na les. Mužík se poklonil. „Jistě můj pane,“ odpověděl a odcupital z místnosti. Jula netrpělivě přešlapovala na místě. Trewer nespouštěl les z očí. Jula už to nevydržela a zeptala se.

 „Lorde Trewere?“

„Hm…“

„Proč jste vybral právě mě? Tedy proč zrovna já mám soupeřit s Arietou?“

„Nikdo není tolik nadaný jako ty, Julo. Jen ty máš sílu Arietu porazit,“ odpověděl jí Trewer.

„Aha…a kdy se tedy s ní mám setkat?“ zeptala se Jula.

„Za soumraku u studny osudu,“odpověděl Trewer. „Doufám, že nás nezklameš Julo.“

„Vynasnažím se pane.“

„Nezapomeň Julo. Arieta je velmi mocná. Porazit ji může jediná skladba.“

„Která?“zeptala se.

„Motýlí valčík“ odpověděl Trewer.

Jula se usmála tu skladbu znala a uměla ji dobře zahrát. Na chvíli měla pocit, že porazit Arietu bude hračka.

„Ale nebude to tak jednoduché,“řekl jí Trewer. „Arieta se bude snažit tě zmást, protože musíte hrát obě současně. Ale jakmile ztratí rytmus nebo notu, musíš se chytit příležitosti a začít hrát. Je ti to jasné?“

Jula přikývla.

„Začíná se stmívat. Pomalu půjdeme,“oznámil Trewer.

Cesta ke Studni Osudu netrvala dlouho. Jula vytáhla violoncello a začínala ladit struny, když se z lesa vynořila dívka v dlouhém plášti s violoncellem v ruce. Dívka měla dlouhé rezavé vlasy sahající až do půlky zad a sněhově bílou pleť. Už zdálky z ní šel chlad a bezcitnost. Jula pochopila, že to bude Arieta.

Arieta si svou soupeřku změřila pohledem. Ladným pohybem vzala smyčec a chystala se k prvním tónům. Jula zůstávala klidná, i když věděla, že jde o hodně. Nechtěla mužíčky zklamat, a proto se rozhodla proti čarodějnici bojovat. Napodobila Arietin pohyb a ve stejném okamžiku začaly hrát. Nespouštěly ze sebe oči, jako by si navzájem četly myšlenky a napadaly je stejné tóny. Tempo nabíralo na rychlosti, tóny i rytmus byly stále složitější. V jednom okamžiku se Jula ujmula vedení nad skladbou. Hrála tak zuřivě, až jí praskaly žíně na smyčci. Ve slabé chvilce si uvědomila, že Arieta  nestíhá. Hrála stále rychleji a rychleji. Když najednou… Arietě praskla struna. Jula se chytla příležitosti a spustila “Motýlí valčík“. Čarodějnice hned ucítila jak slábne. Prosila Julu, ať přestane, ale Jula hrála dál, dokud se Arieta doslova nevytratila před očima. Skřítkové za jejími zády propukli v jásot. Po dlouhé době opět pocítili svobodu. Vděčně děkovali Jule za to, že je osvobodila od té kletby. Když se jí zeptali, co pro ni můžou udělat, odpověděla, že by chtěla zase domů. Skřítkové se usmáli, vytáhli flétny a začali hrát tu neznámou melodii. Věděli, že to bylo to jediné, co pro Julu mohli udělat. Osvobodila je od kletby, která je trápila několik let. Byly ale rádi, že už se kletba ani Arieta nikdy nevrátí.