Potemníci

Ta ji nyní vězní u sebe, současně zvědavá i plná nenávisti k ní, a její výkřiky tlumí nános udusané půdy.

         - John Connolly

Byla tma.

Naprostá tma.

Zkoušet se nadechnout v té drtivé, dusivé temnotě by se každé příčetné bytosti jevilo  jako holé šílenství. Ale ona přesto pořád přerývaně dýchala. Jen tma. Pohltí vás. Naplní vás. A každým nádech jí v sobě máte víc a víc. Její nafouklé plíce, celé naplněné až k prasknutí tou prožluklou tmou.

Měla doširoka otevřené oči a neviděla vůbec nic. Nic. Vidí vůbec??? Snad neoslepla a neleží na nějaké jednotce intenzivní péče??? Možná má oči zalepené nějakými vatovými polštářky a zavázané spoustou bílých sterilních obvazů. Možná má zlámané všechny kosti v těle a jen pípající přístroje zapojené do zásuvek ji udržují při životě. Možná se ani nemůže hýbat . . .

Pohnula se. Něco se jí drolilo pod rukama. Malé tvrdé kamínky a sypká hlína. Zkusila se postavit, ale hlavou narazila na hroudu hlíny, tvořící strop jejího nového domova. Maličké mravenčí komůrky. Vyhloubené v hlíně.

Jako pohřbená zaživa.

Cosi na sobě cítila. Po těle jí přebíhal mráz a nejen on. Jako hlazení hedvábného šátku na prokřehlé kůži. Hnusného hedvábného šátku se spoustou sulcovitých střapců. Štítí se ho. Toho šátku omotaného okolo –

Najednou si s hrůzou uvědomila, že tu není sama. Dotýkají se jí tenké, bledé a sinale bílé ruce (Jsou to vůbec ruce??? Necítila na prokřehlé kůži žádné prsty – jen jakousi teplou roztřesenou hmotu.). Naštěstí nic neviděla.. Šeplavý smích v temnotě. Chrčení a chrochtání, ale ne z jejích úst.

Křičí, ječí, tiše vzlyká. Ale nikdo ji neslyší.

Ne pod nejméně deseti metry solidní zeminy. Uvězněna navždy ve společnosti té vilné věci. Nikdy ji nikdo nenajde. Protože se propadla. Zem se po ní slehla. Doslova.

Ptáte se, jak se tam dostala??? Ptáte se, jak se mohlo lidské děvče ocitnout v úzkých, stísněných místech, kam  člověk prostě nepatří a kam by se nikdy sám od sebe nedostal. Ve společnosti tvorů tmy???

Dobře, dozvíte se to. Povím vám, jak to celé začalo . . .

***

Naprosto nevinně, nenápadně a nepostřehnutelně. Tak to celé začalo. Samozřejmě že někdo by mohl říct, že si za to může sama – měla se chovat jako slušné děvče a odnést si to složené v kapse až domů – ale ona za to nemohla. I jeden malý oblázek může spustit lavinu bludných balvanů.

Až se mi dělá trochu špatně jen když mě napadne, jak málo stačí k tomu aby jste porušili tu hranici. Aby jste nevědomky udělaly nějakou nicotnou věc, kterou si ani neuvědomíte. A ta nedůležitá, zdánlivě (zdánlivě je tu klíčové slovo, protože i když nám se může jevit jako prkotina, pro ně je to událost velikého významu –  téměř něco jako pozvání) nicotná věc okamžitě odstartuje řetězovou reakci. Reakci, která se vám rozhodně nebude líbit. Ale vy se budete líbit jí. A ona vás vždycky dostane. Vždycky. To akorát vy se už nedostanete z ní. Nikdy.

Tak mě napadá, že třeba všechny (a když ne všechny, tak minimálně většina z nich) ty ztracené duše, které zmizely beze stopy a které dodnes usilovně hledají uniformované postavy s revolvery a baterkami na těch nejšpinavějších, nejzapadlejších místech – že třeba všichni ti ztracení lidé, ty odložené nedořešené případy – mohli udělat tu nicotnou věc. A oni si toho všimli. A když ne oni, tak někdo jiný. Něco jiného. A využili toho.

Ať je to jak chce, už delší dobu mám vážné podezření . . .

Ale zpět k jejímu příběhu. To, co se stalo jí byla totiž naprostá blbost. Taková hovadina, kvůli které brečí malí usmrkanci na pískovištích a která se běžně stává těm divočejším dětem při běhání na školním hřišti.

Rozbila si koleno.

Ty její  staré rozšmatlané nazouváky (spíš vyzouváky, protože ty botky po starší sestře jí byly stejně větší a pořád se jí vyzouvaly) se na procházku – brodění se po kolena vysokou luční trávou plnou pilných mravenečků a broučků šplhajících po štíhlých šťavnatých stéblech mezi poletujícími bělásky a tiše bzučícími vosičkami - moc nehodily, ale ona je nosila skoro pořád. Staré, dobře vyšlapané, pohodlné. Byly to její nejoblíbenější boty. Stejně je divné, že zrovna ta věc kterou měla tak ráda jí uchystala takový odporný osud. Krutá ironie.

Překrásný letní den. Pestrobarevné voňavé luční kvítí jí přátelsky kynulo. V dálce se vlnil zelený cíp lesa a po blankytně modré obloze se pásli načechraní, naducaní beránci bílých obláčků. Celá prosluněné louky byla brzo ráno ještě nacucaná ranní rosou a kulaté kapky zářily na sytě zeleném, šťavnatém moři vlnících se travin jako drobné diamanty v těžkém, temném sametu nákladné večerní toalety blaženého bohatství. Venkovská idylka. Celý svět se směje. Krajinka jako z pohlednice. Teda až na tu díru.

Napřed si jí vůbec nevšimla. Prostě se blaženě batolila po prosluněné louce. Až si jí najednou vyzula ta stará, ošmatlaná bota a ona upadla na zem. S hlasitým vyvřísknutím se natáhla jak široká tak dlouhá a levé koleno si rozbila o tvrdou hranu vyčnívaného kamene, napolo pohřbeného po zemí mezi zelenou luční trávou. Krev jí obarvila roztržený lem krátké květované sukně na červeno. Jako ty krásně kvetoucí vlčí máky všude kolem.

Když se pokoušela zvednout, pravá ruka jí zapadla do nějaké podezřelé prohlubně. Překvapeně se posadila a přitiskla si na rozbité koleno parfémovaný papírový kapesníček z kapsy své kostkované košile. Měla štěstí že tam rovnou nespadla a nezlámala si obě nohy.

Stačilo by jen upadnout trochu víc doprava a  -

Když pohlédneš do propasti, propast pohlédne do tebe.

A ona si ji prohlížela velice překvapeně. Byla moc velká. Podezřele velká. Na každé louce jsou samozřejmě kopečky krtin, zaječí nebo dokonce liščí nory a někdy třeba i menší sesuv půdy, ale touhle dírou by snadno prošel i průměrný člověk. Vlastně proplazil. Otevřená, kulatá a bezzubá prázdně zející podzemní ústa ověnčená věncem spleteným ze změti stébel ševelících trav. Z těchto úst ale nevycházela žádná slova ani spiklenecký šepot. Jen podivný zemitý pach mokvavé hlíny a dávno pohřbených věcí, zakopaných a zasutých.

Otřela si pravou ruku do zničené sukně. Byla něčím ulepená. Něco bezbarvého a páchnoucího . . . Nějaký vazký studený sliz  . . .

Sliz ze stále se svažujících stěn jámy. Jámy zvolna zanořující se do hlubin jako chladná chodba nějakého gigantického, téměř tekutého červa tvořeného snad jen soudržným slizem nebo obrovské nory pracně vyhloubené ploskýma lopatovitýma rukama jako cestičku na povrch. Možná že je celá zem skrz naskrz provrtaná podobnými chodbami a my o tom nemáme nejmenší ponětí, protože jen málokterá z nich vede jako vzdušný průduch napovrch.

 Pod našima nohama.

Tam, kde je nevidíme můžou existovat celá podzemní města jako mraveniště. Dobře skrytá a obydlená věcmi, které se jen v noci pod pláštíkem tmy v měkkém svitu měsíce mohou pohybovat pod nebem aby . . .

Tato nora totiž nevedla dolů do hlubin.

Vedla ven. Prokopaná nebo vyhloubená zevnitř. Ze země.

Rozhodla se, že pro dnešek už se neprocházela až až. Podivně zneklidněná se rychle postavila na nohy a odkulhala se zpátky domů. A protože po ruce nebyl žádný odpadkový koš, hodila svůj zakrvácený kapesník dolů do díry.

A něco ho našlo a nasálou sladkou chuť rudé krve.

Ne, ona za to nemohla. Nemohla to vědět.

Jak asi mohla vědět že krev je bránou??? Krev, která teče v našich žilách jako voda v prudkých potůčcích a bublajících říčkách ústících do všeobjímajících hlubin oceánů??? Jak mohla vědět, že horká krev tryskající z podřezaného hrdla odporných obětin je základní esencí všech démonických vyvolání??? Všech příšerných pozvání??? Jak mohla vědět, že rudou krví se každou noc nalévají umrlí upíři jako když se piják prolévá vínem??? Jak mohla vědět, že panenská krev je –

Ne, ona nic nevěděla. Oni věděli.

A přijali pozvání.

Věříte na víly??? Ale pod pojmem víla si tu nepředstavujete žádné éterické bytosti. Žádné okřídlené krasavice s hedvábným závojem vlajících vlasů. Žádné milovnice květin s ústy jako růžová poupátka a jemnýma bílýma ručkama, kterými hladí něžné okvětní plátky svých milovaných růží. Takové laskavé nymfy sice existují, ale ne v podzemí.

Tam vládnou potemníci. Hřbitovní larvy s vypoulenýma očima a široširým děsivým úsměvem. Slepé ponravy s potrhanými křídly. Plazí se černou hlínou mezi kořeny stromů a v hlubinách hloubí svá hnízda. Takové temné víly, dalo by se říct.

Nikdo nikdy neviděl potemníka. Ani já jsem je nikdy neviděla.

Ne - neviděla jsem, jak se zmuchlaný kapesník nasáklý tou vzácnou tekutinou, kvůli které vampýři vraždí zvolna snáší černou tmou mezi drobnými poletujícími částečkami prachu a hlíny až na samé dno. Neviděla jsem ty kulaté rudé oči zářící jako rubíny ve tmě, jak jim hned padl do oka. Neviděla jsem ten dlouhý, vlhký a hrubý jazyk, několikrát stočený v černé jeskyni obrovských úst, jak se hbitě vysouvá ven a chtivě olizuje vzácnou kořist. Ochutnává čerstvou krev. Neviděla jsem ani jak se ten tvor rychle proplétá změtí chapadel chodeb až do té nejhlubší, nejtajnější a nejděsivější komory, aby doručil to vzácné pozvání samotné sinalé, sulcovité, roztřesené, obludně obrovské a bezkřídlé královně vychytrale skryté v konejšivých hlubinách věčné noci. Neviděla jsem, jak Její Veličenstvo dalo šťastnému nálezci souhlas k -

Neviděla jsem nic, protože tam dole vládne věčná tma.  

***

A ona taky nic neviděla. Vždycky k tomu totiž docházelo v noci.

Když tiše ležela ve své posteli v pokoji s pootevřenými okny – bylo přece léto, a v létě je nejhorší to dusivé večerní vedro – neviděla je. Jen slyšela.

Namlouvala sama sobě, že to jsou jen větve rozložité lípy rostoucí před oknem.

Tiché ťukání na nedovřené okno. Naštěstí jen na malou škvírku, kterou se protáhl jenom dlouhý a bílý kostnatý prst korunovaný tvrdým, zčernalým nehtem. Drápem. Jen trošku, trošičku nedovřené, vyklopené nahoře, nebo by  zítra rodina našla v jejím pokoji jen rozházenou prázdnou postel a  osudné okno dokořán. A hrudky hlíny. A možná by si i všimli, že na zmuchlaných prostěradlech ulpěla mastná vrstva jakési páchnoucí, neidentifikovatelné tekutiny . . .

Začala zavírat okno. Navzdory nesnesitelnému letnímu vedru spala až po uši zavrtaná v dekách a peřinách. Začala se bát tmy. Jako malá holka, která neusne bez rozsvíceného světla. Akorát že ona si lampu na nočním stolku nikdy nerozsvítila. Bylo už tak hrozné to slyšet. Ale ještě horší by bylo to dokonce vidět.

Usilovné škrábání křivých pařátů, marně sjíždějících po plochém průhledném skle okna. Pleskání křídel v tiché tmě. Jako obrovské a šedé mamutí můry s bělostnou lebkou otištěnou na zádech poletující okolo zhasnuté žárovky. Úpěnlivé volání. Tichý chrčivý šepot jako když na podzim spadané žluté a oranžové listy z koster oškubaných stromů prohání hvízdavý vítr opuštěnou ulicí.

Myslela si, že je to jen sen. Noční můra.

Až jednou se osudové okno roztříštěné ostrými, tvrdými kameny úplně rozpadlo a z hlasitým řinčením rozbíjeného skla padla poslední hranice. Mezi skutečným a neskutečným. Právě odbíjela půlnoc. Spolykala spoustu prášků a spala jako zabitá. Kéž by opravdu zemřela . . .