Imaginace

No nemám k tomu, co říci. Každý v tom může vidět něco jiného a jinak ho to oslovit. Rád bych se spíš setkal s někým, kdo by mi slušně napsal, co v tom vidí a jak báseň vnímá. Píši poměrně dlouho a není to jenom bezesmyslně uplácaná poezie. Samozřejmě poslání, záměr v básni je. Omlouvám se za případné stylistické, gramatické chyby. Je to ještě hodně čerstvé dílo.

 

V lůnu naší vášně, rozproudí se rudá krev

Tolik století a tak málo temných stran máš

Harmonika mluví tóny k Tobě, divutvorná

Chceš život svým pokrokem a údivem znát

Xylofon vítá Tě svým cinkáním, jen vstup

Spirála křiků, vinoucí se z ďáblovy nory

Dutý zvuk zvonu mísící se s prachem

Oči nic nevidí, ale slyší šepotavý hlas, Ty

Pochod mravenců a štiplavá bolest

Ráno, které Tě vzbudilo do jasných barev

Tajně toužím být dotykem a snem Tvým

Začni žít a skoč do perverzních barev

Růžová uspokojí Tvé nevinné touhy

Prostup a zažij návrat zpět, uklidni své smysly

Rozšířené zornice jako úder zvonu

Barvu stvořím, Ty ji vtáhni do sebe

Rozkvetlým stromem stala ses a ty květy

Vášeň, tou květy ztrácí kontrolu

Nebezpečí, to se líbí Tvým konečkům

Vzlétni a nech cinkat xylofon, vrať se zpět

Telefonní spojení přerušeno, krátká dálka mezi námi

Lži, sním v dlouhé chvilce jako včelka v květu

Spleteno, odpuštěno vlastně nakopl mě, den

Většinou plnou hubu hlíny, tolik století

Zase představa pod rozkvetlým stromem

Nade mnou blankytná obloha s bílým mráčkem, ticho

Halucinací, možná imaginací uvidím růžový dech, vzdech

Pach rozkvetlého květu, který stvořil sám strom

V kořenech stejně nikdo není, a já nad nimi

Tolik staletí starý kmet, ten si roste a kvete

Ležíš vedle mě a napřáhneš ty pracky až ke mně

Ten tvůj přítel vzduch poháněný tlakem za pomoci harmoniky

Ruší mě v mé růžové iluminaci ... Podraz, odraz, konec ...

 

 

---