Moje duševní uhry

Filosofická fakulta

     Bylo po zářijovém dešti, ulice připomínala fotku přetřenou mokrou houbou. Domy, chodníky i keře sálaly intezivními barvami a když jsem se nadechnul, vrhnul se mi do plic svěží vzduch, jako když nabíráte džber vody ze studny a nakloníte se přes kamenné roubení.

     Ulicemi kráčeli chodci a ze střech kadili holubi.

     Poznal jsem to, na botě jsem totiž ucítil dopad čehosi vlhkého, co se rozprsklo - můj první kopeček citrónovočokoládové zmrzliny toho léta.

     Pozoroval jsem odlétajícího holuba na nebi a na tváři jsem pocítil pohasínající horkost pozdního letního slunce, které toužilo dokázat svoji sílu podobným způsobem, jako když prudkým zatnutím pánve vymáčknete do mísy poslední čůránky pod proudem.

     Dostal jsem dopis a v něm to stálo černé na bílém.

     Dostal jsem dopis a v něm to stálo černé bílém, že jsem byl přijat, že budu studentem vysoké školy, že budu studentem Filosofické fakulty v Brně a že se mám za týden dostavit na zápis, potom za měsíc na imatrikulaci a za další měsíc dvacátého září že mám přijít rovnou do školy na zahajovací týden. A první den zahajovacího týdne byl právě ten den, kdy mě pokadil holub.

     Zase jsem nestíhal. Rozběhl jsem se na autobus, vzal jsem to zkratkou-škvírou mezi panelákama, po schodech nahoru a pak sprint na zastávku. V té chvíli už přijížděl červený autobus na zastávku, a tak jsem nabral rychlost, z profilu musel můj běh vypadat, jako bych běžel přímo do čela protijedoucího autobusu, jako bychom se měli srazit, postava s rozkmitanýma rukama a nohama a hranatá masa autobusu, možná by to vypadalo tak, že nakročenou nohou bych došlapával na čelní sklo, hroužil bych se do něj jako do margarínu, řidič by otáčel hlavou a zamračeně mě pozoroval pokaděnou špičku boty, a pak bych proskočil uličkou mezi sedadly, cestujícím by jen trhly hlavy, až bych naknec vyletěl zadkem autobusu. Ale nakonec jsem to stihl a nastoupil normálně dveřmi, které mě jen trochu přiskříply.

     Když jsem stál v autobuse a rozdýchával se, ucítil jsem, jak mi na patách pulzuje krev puchýři, každý na vnitřní straně. Rostly mi tam už delší dobu a když jsem někam šel, bolelo mě každé došlápnutí, jako by v zemi byly zapíchány hřebíky. Ostatní cestující na mě civěli, prohlíželi si mě od hlavy k patě. Odvrátil jsem zrak z okna a pozoroval ujíždějící krajinu.

     Vystoupil jsem na Úvoze. Sešel jsem ze zastávky dolů a na rohu jsem zahmul doleva na Grohovu, rušný Úvoz plný aut a chodců jsem nechal za zády. Přede mnou se rozprostřela ulice, ve které nikdy nebyl.

     Rytmus Grohové byl o poznání klidnější, ne tak roztěkaný. Jako by ke mně Grohova promlouvala, není kam spěchat, Jarku, zklidni se. Zvolnil jsem krok a začal sledovat ulici, viděl jsem několik málo chodců, kteří ještě ze setrvačnosti kráčeli dlouhými kroky a předbíhali mě, viděl jsem pak, co běžně lidé nevidí, protože jsem pozvedl zrak nad úroveň očí, viděl jsem ulici v celku. Vypadala, jako když si svrchu prohlížíte papírovou zmenšeninu ulice, jako když si představíte nerudovskou Malou stranu, a zdola, zespodu, kde stojí postavičky, tak, jak jsem tam stál já, je vidět urpstřed uličky vyplázlou asfaltku, kterou z obou stran obtékají chodníčky a ty jsou lemované stromky, které sestřihem svých korun připomínají obrovská zelená lízátka.

     Vydal jsem se toutou papírovou ulicí lemovanou obřími lízátky směrem k Filosofické fakultě.

     Když jsem došel na první křižovatku, spatřil jsem na protější straně ulice nemocnici, chráněnou oprýskanou kamennou zídkou.

     V té chvíli jsem si vzpomněl, že bych měl zajít za doktorkou, abych něco udělal se svou uhrovitou tváří. Tehdy jsem klidně mohl být vyfotografován jako předloha do houbařských příruček pod heslo Mochomůrka červená. Stačilo, aby se mě někdo na něco zeptal, a moje tvář - nezávisle na mém protestu – v mžiku zrudla, takže z uhrů byly vidět pouze bílé hlavičky, a jak se mi do hlavy a do tváří nahrnula krev, zřetelně jsem cítil, jak ty uhry tlačí a chtějí se probít na povrch. Jsem si jist, že i tohle postižení přispělo k mé introvertnosti. Vůbec jsem býval přesmíru ustrašený. Hlavní příčinou mé plachosti ale nejspíš nebyly jen uhry. Byl jsem i vnitřně nemocný, nosil jsem cosi uvnitř sebe a ono to tlačilo podobně jako ty uhry na tváři. Dnes už sice vím, že každý má něco jako své vnitřní uhry, ale myslím, že mě to vždycky tlačilo nějak víc a to mě nutilo přijít tomu na kloub, vymáčknout své vnitřní uhry, a pak jimi potřísnit svět a lidi, aby taky viděli. Mně totiž nešlo jen o to, abych se vyléčil z toho, co mě vnitřně tlačilo, potřeboval jsem to taky někomu předat, aby to poznání nevyznělo nahlucho, aby nevyznělo tak, jako když na vás na ulici štěkne pes a vy do něj stejně kopnete a on zaletí někam daleko. Anebo jsem možná už tehdy intuitivně cítil, že tíhu svých bolestí ze sebe můžu částečně sejmout tím, že ji prostě vyslovím, jak jsem to později dozvěděl z Jangova učení. Tak taky kvůli tomu jsem se přihlásil na Filosofickou fakultu, protože tam se nechodí studovat, tam se léčí duše.

     Když jsem takhle dlouho uvažoval, zastavil jsem se uprostřed chodníku, doslova jsem se zarazil na místě, civěl jsem nepřítomně na zídku a na nemocnici za ní a musel jsem vypadat jako trčící velemochomůrka vyrostlá z chodníku. Probral jsem se z tranzu a rozhlédl se kolem dokola. Zjistil jsem, že stojím přímo před nějakou kavárnou.

     Kavárna byla vytvořená ve stylu zvětšeniny křeččí krabice a z vnější strany byla celá odshora až dolů prosklená, před ní na chodníku na koberci stály kovové stolky a židle jen tak, bez zahrádky, neodělené od zbytku ulice žádným plůtkem. Byl jsem jejím uspořádáním nadšený. Pár lidí, kteří - asi půl metru přede mnou - seděli u stolečků, mě nejspíš už nějakou chvíli pozorovalo. Byli strnulí. Jejich ruce, ohnuté v loktech, držely kouřící šálky kávy těsně před tvářemi, tváře s pozvedlými obočími byly nehnuté a oči, které se dívaly na mě, se také nehýbaly. Snažil jsme se nedát na sobě znát nervozitu, takže jsem určitě vypadal velmi nervózně. Pomalu jsem se otočil, všechno stálo, jen oči hostů opisovaly dráhu mého pohybu. Otočil jsem se od kavárny a snažil se co nejdřív zmizet z dosahu dotěrných pohledů, které jsem v zádech cítil tak živě, jako když vám někdo vloží ostří nože mezi lopatky.

     Pohledů kavárenských se mi dlouho nedařilo zbavit. Po chvíli, která se zdála věčností, jsem se dostal na konec zídky, která mě dělila od nemocnice. Viděl jsem teď roh nemocniční budovy počůrané sluncem a trochu se mi ulevilo, že už jsem z dosahu těch zraků. Nebylo to poprvé, co jsem měl pocit, že mě pronásleduje cizí pohled. Často jsem se domníval, že mě na ulici sledují oči kolemjdoucích, a tak jsem se pořád bál, jestli na mém zevnějšku není něco špatně, třeba že za sebou táhnu rolku záchoďáku nebo mám rozepnutého punta nebo mi něco visí z nosu nebo chodím divně a kolemjdoucí lidé se tomu všemu diví a pohrdají mnou za to. Zároveň jsem si připadal jako skleněná figurka, všichni lidé jako by do mě viděli, moje myšlenky nebyl ukryty v mé hlavě, ale poletovaly okolo mě a každý viděl, co si myslím. Bál jsem se, aby mě kvůli nějakým nepatřičným myšlenkám lidé neodsuzovali, takže jsem se často pozoroval ve výlohách obchodů, zaprvé, jestli nejsem průhledný, jestli opravdu jsem, a zadruhé, jestli jsem patřičně.

     Procházel jsem zrovna kolem několika výloh a pocítil jsem nutkání, podívat se do jedné z nich, zkontrolovat se. Napřed jsem se porozhlédl ulicí a parkem, jestli mě nikdo nevidí. Na protější straně ulice se rozkládal park. Pár lidí venčilo psy, z dětského hřiště zakřičelo dítě, zarachotil řetěz houpačky a vzduchem prolétl zelený list platanu. Každý si všímal svého a tak jsem pomalu přistoupil co nejblíž k výloze nějakého smíšeného zboží, dostal jsem se tak blízko, že mě od skleněné tabule dělilo jen pár centimetrů. Matné rysy mé tváře jako by vystupovaly z temnoty. Viděl jsem jen ji a tak jsem musel od výlohy kousek poodstoupit a pořád jsem viděl jen svou tvář, krk ani vlasy vidět nebyly. Ve tváři mi blikal bílý uhr, dal jsem palec a ukazováček do zobáčku a rychlým pohybem uhr vyklovl. Viděl jsem, jak vyskočil na výlohu a udělal tam pár bílých teček. V tom se mi v zrcadle výlohy zjevilo cosi zvláštního. Polekal jsem se. Byl jsem celý nahý, jen bílé spodky na mě zářily. Co se to proboha stalo? Já hlupák, zapoměl jsem si v nervozitě obléct oblek, který jsem si večer přichystal na opěradlo židličky. Teď už mi bylo jasné, proč na mě všichni tak zírali. Museli si v té kavárně myslet, že jsem utekl odnaproti z nemocnice z oddělení psychiatrie, přelezl zídku a teď na ni civěl a nevěděl, jak zpátky. Bláznivý chlapeček v trenýrkách, ve tváři rudý s bílými tečkami, chlapeček-mochomůrka. V tu chvíli jsme se podíval dolů na své nohy a znovu jsem spatřil cosi divného, byl jsem oblečený. To už se mi zdálo, že si se mnou zahrává můj vlastní mozek. Podíval jsem se do výlohy-nahý, podíval jsem se na sebe-oblečený. Dlaněmi jsem se osahal od hrudi dolů. Oblečen. Porozhlédl jsem se kolem, zda se na mě někdo nedívá, ale ulice byla jako vymetená, jen z parku doléhaly hlasy a šumot stromů. V tom mi to došlo, já jsem oblečen, ale moje tvář je napíchnuta na nahou figurínu za vitrínou. Celé mě to vyčerpalo, ale vydal jsem se dál na cestu.

     Chůze mě uklidnila. Přišel jsem až na další křižovatku, kde jsem věděl, že mám zahnout doleva. Tím směrem bylo vidět množství mladých lidí. Někteří postávali sami a dělali, že něco dělají na telefonu, jiní jen tak okopávali rovnou zem. Místy postávaly i lidé ve skupinkách a ti mě děsili nejvíc, protože kolem těch procházet, to byla vždycky převaha pohledů a to mi bylo nepříjemné.

     Vydal jsem se do toho hemžení. Sklopil jsem oči k zemi. A v tu chvíli jsem si uvědomil, v jak žalostném stavu jsou mé boty. Celé sešmajdané, místy z nich trčely nitky, někde dokonce dírkou lezla ponožka. Zastyděl jsem se. Věděl jsem, že jejich rozedranost je způsobená hlavně tím, jak s nimi zacházím. Neustále něco nestíhám, takže v jednom kuse spěchám a ve spěchu si nevšímám, jestli šlápnu do kaluže nebo se otřu o ostrý kámen. Nechtěl jsem se na to dívat, tak jsem raději pozvedl oči zase vzhůru.

     Kupodivu si mě nikdo nevšímal, což mě těšilo. Prošel jsem hlučícím davem až k vrátnici a pak přes dvorek do budovy, kde se měla konat úvodní hodina.

     Ta hodina, první seminář tehdy byl něčím neobyčejný, a mnoho dalších seminářů na fildě byly něčím neobyčejné. Tak jako tehdy poprvé, tak i často až dodneška si v seminářích nepřipadám jako ve škole. Zdá se mi, jako bychom se spíš všichni žáci a přednášející nacházeli na jakémsi odlehlém tichém místě, jako bychom se všichni sesedli do půlkruhu před přednášejícím a v tu chvíli, kdy se všichni začnou plně soustředit, začne mezi námi proudit jakási síla, jako bychom si hlavy navzájem propletli bílým provazem a byli propojení tím, že myslíme na to stejné, je to jako seance skřítků a veleskřítka na pařezu, jako uvádění svatojánských mušek do umění zářit v noci, sedět na seminářích na fildě je jako léčebná kůra, při níž se vytahuje hnis z duševních uhrů.

     A všichni tam mají rozedrané boty.