Apokalypsa

Apokalypsa

Světlo stále nepřicházelo. Odnikud. Bylo tak děsivé, tak frustrující, plné zmatků, smutku, konec všech konců. Lidé se shlukovali do skupin a den ode dne se skupiny zvětšovaly. Lidé přibývali, svět se zvětšoval, pumpoval neodbytnou silou, silou, která děsila všechny a všechno. Bylo to jako za těch časů, na které už nikdo nevzpomíná, dnes osamělost není žádnou výjimkou, lidé se bez rozmyslů sami zabíjejí, jiní vraždí, pomlouvají, všichni se tváří, jako že nepotřebují lásku, ale to je jen pouhé klišé. Potřebují ji všichni a v tomhle období víc než kdy jindy. Ale možná už je pozdě..

            Z každého koutu planety se ozývaly zvuky, které nikdy nikdo předtím neslyšel, zdálo se, že by měla zmizet všechna radost, ale vzduch byl naplněn něčím krásným, něčím nepopsatelným. Když se dva lidé milují, když spolu přátelé tráví společný večer naplněný smíchem a euforií, někde jinde mezi tím teroristé stovky jiných lidí zabíjejí, ničí příbytky, které jiní před desítkami let vybudovali. Pocity strachu, ztráty, hněvu, smutku, zoufalství…ta smrt všude kolem nás denně přebíjí radost a lásku. Ale dnes je tomu jinak, každý člověk má někoho vedle sebe. Paralelní vesmír vstřebává všechnu tu euforickou nádheru a na Zemi se blíží neúprosný, nezastavitelný, nečekaný, bezlítostný KONEC.

            Dusot milionů nohou se rozléhá jako zoufalé volání o pomoc, země vsakuje poslední zbytky existence, která tu fungovala víc jak 6 miliard let. Lidé se stávají něčím, čím si nepřáli být, směřují tam, kde nikdo nechtěl skončit, utíkají na místa, kterých se každý bál, o kterých však každý věděl.Ta, která jsou pro nás nepředstavitelná, která nás zanechávají v depresivních myšlenkách vedoucích k zoufalým stavům beznaděje a euforie obrácené naruby. Jako by tady někdo volal : „Tohle jsme nechtěli! Jsme nevinní! Jsem nevinný! Možná jen já..“ Nacházíme se v pozici, ze které můžeme snadno uprchnout, můžeme běžet, kam se nám zachce, co nám nohy stačí. Jsme ale zároveň tam, odkud není úniku. V pasti, ze které ještě nikdo neuprchl, jsme uprchlíci z antisvětů, každý máme ten svůj…

            Země se vzdouvá, brání se, není si jistá, co může dělat, není si jistá ničím. Ovzduší se naplňuje nedýchatelnou párou, větve se ohýbají do nepřirozených tvarů, blíží se apokalypsa, o které každý věděl, někdo se ji vysmíval a každý se ve skrytu duše bál, teď se ona zasměje nám. Zdlouhavým, vyčítavým, vítězným smíchem na konec. Konec všeho.

            Slunce je neproniknutelně černé, jenom občas jsou vidět zbytky toho kulatého zázraku, které jakoby se snažili znovu zazářit, ale bez sebemenšího úspěchu. Obloha je nádherně neprostupitelná, tmavě modrá, sytá, jako za jasného dne bez jediného mráčku těsně před tím, než celé město ulehne ke spánku. Pouze sem tam se nahoře mihne červený záblesk. Je to snad zoufalé volání o pomoc? Signál SOS? Nepomůže, už nic nepomůže, dny jsou sečteny, chyby spočítány, existence ukončena.

            A konečně ta dlouho očekávaná chvíle přichází. Oceány jeden po druhém vzdouvají svou hladinu, voda se valí, zaplavuje pevninu, aby vše uvedla do původního stavu.Do takového, ve kterém se naše planeta nacházela dříve, než jsme my všichni začali existovat. Plocha se zmenšuje, nezastavitelná paní země smete všechno, co se jí postaví do cesty. Půlka světa je zničena. Ti, kteří jsou předurčení zůstat až do samého konce a vytrpět si všechno zlo, které teď přichází, ti, kteří udělali nejhorší skutky a nejvíce chyb, ti jsou teď nuceni slyšet hlasitý křik i tiché kvílení. Tisíckrát horší, než jaké jste schopni se svou fantazií vyplodit. A asi v půlce toho všeho si paní řekne dost. Ze všech těch antisvětů se valí obrovské hořící koule, snad meteroidy? Nikdo nic neví, i myslet je dnes bolestivé. To, co nestihla zpustošit voda, si teď na starost přebírá druhý z nejmocnějších. Živel, který spálí zbytky do nedýchatelného prachu. Svět je veliký kolotoč a jednoho po druhém nás vyhazuje do oběhu. Můj  poslední přítel zmizel a já stojím uprostřed všeho a zároveň ničeho. Kolem mě je cítit jenom pach oddanosti. Ta úleva mi nedává dýchat, pokora mě štípe do očí a poděkování svírá hrdlo. Všichni jsou šťastni, jenom já cítím prázdnotu

Byl jsem ten nejhorší.