Stanislav Strmiska

Jako když pukne kaštan

Kola vyťukávají svůj monotónní rytmus, a přestože to zpočátku působilo rušivě, miluji ticho, zvykl jsem si po krátké době a nyní mě ten zvuk ukolébává a uspává. Přistihl jsem se každou chvíli, že procitám ze spánku, který se snad ani spánkem nazvat nedá. Bylo to jen takové krátké zavření očí, snad delší mrknutí.

Horší než ťukání kol, je paní, co sedí někde za mnou. Nevím přesně kde, ale je někde za mnou. Chci se soustředit, ale nedaří se. Povídku jsem slíbil odevzdat zítra a já jsem dnes teprve na první straně a nemám víc než pár slov, od kterých se hodlám odrazit. Občas, když píšu, připravuji se na to, vymýšlím osnovu a zápletku a pak nějaké to překvápko, ale dnes ne, dnes není čas na osnovy, musím to napsat z fleku. A tak sedím nad notebookem a marně přemýšlím, o čem bude. Nic mě nenapadá. A k tomu ta nesmírně ukecaná ženská.
Na nástupišti jsem si jí vůbec nevšiml, to až tady. Průvodčí přišel hned, jak jsme se rozjeli, všem normálně zkontroloval jízdenky, nikdo s tím nedělal žádné caviky a nikdo neměl potřebu řešit víc, než slušný pozdrav. Ta paní ovšem ne, ta u toho nadělala řečí, jako by jí jízdenku věnoval prezident nebo samotný Dalajláma. Nevím, co tím sledovala, protože toho, že s námi jede, jsme si všimli všichni i bez toho, aby nám to musela ještě i dávat hlasitě najevo. I když já jsem byl obětí pouze vedlejší, stejně jako většina spolucestujících. Nejhůř dopadla paní v bílém svetru, vedle které se tato ukecaná paní usadila, mimochodem měla svetr světle zelené barvy, ale to jsem se dověděl až mnohem později, v tomto okamžiku jsem to ještě netušil.
Paní v bílém svetru byla drobná, pečlivě pěstěná blondýnka, ve věku asi šedesáti let. Na první pohled příjemná, ale odměřená dáma. Určitě uměla francouzsky. Neměl jsem příležitost se jí na to optat, ale to se pozná, na to já mám čuch. Seděla u okna a na otázky paní v zeleném svetru odpovídala klidně, tiše a jakoby nezúčastněně. Zato ta druhá byla pravým opakem. Jen usedla, hned jí byl plný vůz, všichni okamžitě věděli, že jede s námi. Dívali jsme se po sobě s ostatními spolucestujícími a bylo všem jasné, že její přítomnost ve vagonu není nikomu příliš příjemná.

Zkoušel jsem všechno možné; díval jsem se z okna, zkoušel jsem myslet na cokoliv, zkoušel jsem vymyslet další příběh, ale všechno marné. Ta paní dokázala všechny mé myšlenky spolehlivě umlčet a přeřvat. Nevymyslel jsem sice nic, ale dověděl jsem se, aniž bych o to alespoň trošičku stál, že Franta je teď bez práce a jak je bez práce, tak pije a pije hodně, takže je pořád bez peněz, přitom v mládí to byl takový hezký chlap, ale teď už je z něj akorát troska a soused Tonda taky tak pil a proto dostal rakovinu, ze které se už nevylízal; zato její sestřenice byla na ozařování a dnes už zase skáče jako rybička, i když není to ještě úplně ono, občas je ještě taková trošku leklá; ale druhý Franta, bratr od Marie, ten chodí na ryby a nosí pořádné kousky, žádné chcíplotiny, akorát ho od té vody bolívají záda, jak pořád vysedává u toho rybníka, co se v něm v létě utopil jeden mladý kluk; takový celkem hodný byl, za boha si nevzpomenu, jak se jmenoval, ale naproti v ulici bydlí taková nějaká nóbl rodina, přistěhovali se asi odněkud z města, a ten jejich kluk se jmenuje Dominik, takové divné jméno, dneska už se taková jména, jako třeba Franta, nebo Karel, a nebo Josef třeba ještě, vůbec nenosí, to je samý Dominik a bůhví co ještě; a ta dnešní mládež už totiž není co bývala, to je samá rijalityšou a dyskotéka, ale aby dělali něco pořádného, to už je ani nenapadne, jenom se podívejte, jak to všechno vypadá, všude samé ty grafoty a marihuána a drogy, dyť je to v televizi pořád, já prostě nevím, kam ten svět spěje, dnes už lidi nechodí na procházky a do divadla; já jsem teda v divadle taky dlouho nebyla, naposledy myslím, že to bylo snad ještě na škole, ale vlastně ne, ještě jsme byli na divadle s podnikem, ale to už je dávno, to víte, takové divadlo, jak se hraje dnes, to už není nic pro mě, já jsem zvyklá na ty staré zaláskované kusy a na mušketýry, to už se dnes nedává, já když jsem byla mladá, tak se dávaly jenom takové samé pěkné hry a i ti herci, no co vám budu vyprávět, to tenkrát museli být chlapi a taky byli, když si vzpomenu na některého, nevím už jak se jmenoval, ale to vám byl chlap, vysoký a hezký, to není jak dnes, to je jak kdyby je vypustili pomalu z obludária, ale zase ne všechny, třeba takový Bartoška, to je chlap, nebo ten, co hrál toho, no Hanzlíka myslím, ale kde to všecko dneska je; a ty holky jak chodí oblékané, to je úplná hrůza, čím míň toho na sobě mají, tím lepší a záda mají věčně holé, co na to mají říkat jejich ledviny a jaké budou mít problémy ve stáří, však si ještě vzpomenou….

Jsem na nějakém místě, které bych snad měl znát, aspoň mám takový pocit, že už jsem tam kdysi byl, připadá mi povědomé, ale odkud to tu znám, nevím. Procházím kolem stromu a studny a vím, že za ní musím odbočit doprava. Zahnul jsem tedy a jdu dál směrem k vesnici, kterou odněkud znám, je to keltská vesnice. Naproti mi jde nádherná dívka. Nemohu si vzpomenout na její jméno, ale určitě vím, jak se jmenuje. Je to…

…no co vám budu povídat, určitě to znáte nejlíp sama, jsou to jenom prasata a jak zacházejí s lidma, jakoby jim patřili, to je vám takový sígr, že to není ani možné, to taky dřív nebývalo, spíš se s váma aspoň bavili, ale dnes vám nikdo ani nic neporadí a ani nic nevyřídíte, no hrůza a to jsem ještě dopadla dobře; to naše sousedka, teda bývalá sousedka, ona totiž tak trošku zanášela, však víte jak to myslím, a tak se musela odstěhovat, protože by ji starý, teda náš bývalý soused zabil a jak se od něho odstěhovala, prostě se jednoho dne sbalila a šla ještě dřív, než to prasklo, tak on vzal provaz a oběsil se na hrušce a to vám byla taková škoda, protože na ní bývaly hrušky úplně medové, ale to se tak dělá, že když se někdo oběsí na stromě, tak se ten strom potom pokácí, a tak ho i bratr tady toho souseda pokácel, a pokácel ho sekerou, já myslela, že on to kvůli nějaké pietě kácí sekerou, ale on byl domluvený s nějakým Lojzou Kaníkem, toho nebudete znát, ten je od nás z vesnice, že mu ten strom přijde pokácet motorovkou, ale on byl ten den už tak ožralý, že nemohl tu motorovou ani nastartovat a tak ten strom pokácel ten jeho bratr normálně sekerou a bylo to, potom to dřevo spálil a my teď máme takové mizerné hrušky, jsou pořád tvrdé, člověk by čekal, že dozrají, ale ne, ony jsou tvrdé a hned potom začnou hnít; těch hrušek je škoda, ale zase mám takové švestky, že mi je můžou všichni závidět a taky že mi je závidí, jednou jsem je dala na zahrádkářskou výstavu a všichni je moc pochvalovali...

Zavřel jsem oči a chtěl jsem se vrátit do staré vesnice u lesa, přijít k oné nádherné dívce s dlouhými rudými vlnitými vlasy a políbit ji, nebo s ní alespoň prohodit několik slov. Byla tak nádherná, ale bohužel to nešlo, můj mozek odmítal vypnout a soustředil se, ač jsem se snažil sebevíc nesoustředit, na tu ukecanou paní a hlavně na její řeči, které museli poslouchat všichni, snad s výjimkou kluka, který seděl o tři sedadla přede mnou a měl na uších sluchátka walkmana.

…minulý rok se protrhla kousek nad vsí hráz a zatopilo to osm domů, my jsme ale měli štěstí, protože bydlíme na kopci a voda se k nám jen tak nedostane, panečku, to je tak dobře vybrané místo, že si to ani nedokážete představit, to totiž vybíral ještě nebožtík praděda a ten na to měl čuch, ten věděl kde je jaká voda, dokonce i studnu dokázal najít, a víte jak? nevíte? no přeci normálně vrbovým proutkem. To on takhle šel s tím proutkem, a jak ho to začalo tahat k zemi, tak tam píchl proutek do země a řekl: „tak a tady začněte kopat!“ a oni kopali a tam pak byla v té studni, panečku, voda, to si pro ni pak jezdili všichni z celého okolí a brali ji i pro kojence....

Přišel jsem až k ní. Byla překvapená, že mě vidí. Radostí jí vyhrkly slzy do očí. Oba jsme zrychlili krok, abychom byli co nejdříve u sebe. Byl jsem sice dost utrmácený, přišel jsem totiž z daleka, ale byl jsem nevýslovně šťastný, vzal jsem její ruku a chystal se ji políbit...

...a to už se dnes taky nesmí, když my jsme to ještě jako děti, tak jsme listí normálně pálili a házeli jsme do toho ohně kaštany a ony tak jako vybuchovaly a práskaly a vždycky pukly a..ááá....


Udělal jsem to notebookem, což byla chyba, protože nebyl dostatečně tvrdý a trochu se rozsypal. Pod sedadlem jsem však spatřil hasicí přístroj a ten už byl tvrdý dost. Paní v bílém svetru se na mě dívala a já jsem z jejího pohledu cítil velké pochopení. Potom velmi elegantním způsobem sáhla do kabelky, vyndala papírový kapesník a otřela si kousek mozku z rukávu.