Podivín ze Siemensu I.

Siemens, jídelna:

Chytil ji za ruku. „Copak?“, zeptala se překvapeně. „Vždyť to přece chceš….“, spustil sladce, „a takhle před lidma….na veřejnosti….“ Hleděl jí zpříma do očí přesně tím pohledem, kterým jí kradl její vlastní myšlenky. Probodával ji skrz naskrz a vyloženě se u toho bavil. Navíc ten slaďoučký nevinný úsměv……Chvíli koukala do těch šedomodrých očí……tak ráda se v nich utápěla……

Vytáhl z kapsy žiletku. Tázavě se na něj podívala a on opakoval: „Vždyť ty to chceš…..“ Něžně ji pohladil žiletkou po ukazováčku a potom znovu……. a zase……..“Chceš to přece…..“ Nezmohla se na odpor, jen zírala do těch očí plných vzrušení. Koutek jeho úst sebou cuknul jako by chtěl naznačit úsměv, ale hned se ukázněně vrátil k původnímu soustředěnému výrazu. Neustále ji hladil. Čím dál intenzivněji. Až najednou žiletka jemně prořízla kůži. Pár jasně červených kapek, které zvědavě vykoukly na svět, líně stékalo po prstu dolů. Oba slastně přimhouřili oči a se zaujetím pozorovali kapající krev, která se váhavě rozpíjela v záhybech bramborové kaše. Cítila, jak se jí příval horka hrne do tváří. Srdce jí bušilo a její pohled už zase patřil jen těm, teď už všemohoucím, očím. „Dojez to!“, říkaly. Aniž by otevřel pusu, věděla, že to říká. Zvučelo jí to v celé hlavě, v každém mozkovém závitu, jako nikdy nekončící ozvěna.

Zastávka Hlavní nádraží, doma:

Pomalu kráčela klíčící tmou. Kolem spousta lidí, ale ona sama. Zdáli se divní, takoví jiní než za světla. Byli vedle ní, ale přesto ze jí zdálo, jakoby stáli za nějakou clonou, vzdálení a nečitelní. Nějaký chlap v červeném a v ruce snad letáky či co. Cikánka s kočárkem a za ní cupitající dítě ušmudlané od tatarky, v ruce i v puse hranolky. Tramvaj. Trochu se jí ulevilo, když nastoupila. Přece jen tu bylo víc světla. Bála se tmy. A venku se strach ze tmy zdvojnásoboval.  Lidí v tramvaji si nevšímala. Už neměla strach jako venku. Vlastně měla pocit, že v tramvaji je v bezpečí. Kolébala se ve svých myšlenkách a nechala se vézt směrem k domovu.

Doma bylo na tuhle pozdní dobu neobvykle rušno. Většinou babička chodila kolem osmé do postele, ale tentokrát měla návštěvu. Paní Kocourková si přišla nechat upravit šaty. V neděli se totiž žení její syn, i babička je na tu slávu pozvaná. Hned ji vtáhly do své konverzace a vyptávaly se na školu, na brigádu a na takové obyčejné věci, jak se to obvykle na návštěvách ze zdvořilosti (pokud jde o drbnu tak ze zvědavosti) dělává. Snažila se z hovoru co nejdřív vykroutit, ale nedařilo se to, neboť jakmile si paní Kocourková zkoušela nově přešité šaty, stačilo malé zdvořilostní pochválení, kterým bylo načato rozsáhlé povídání o módě. A ona se tolik chtěla schovat do svého pokoje, schoulit se do klubíčka a myslet na něj! Místo toho jí byly dávány rady, nabízeno údajně skvělé oblečení po vnoučatech, které by byla nesmírná škoda vyhodit, a jiné podobné nesmysly. Ze slušnosti přikyvovala a tvářila se chápavě. Ovšem myslela si svoje. Do oblečení si mluvit nenechala, měla svoji módu, jemnou a uhlazenou. Chtěla být za všech okolností elegantní. Ne vždy se jí to podařilo, ale aspoň se o to snažila. Vše muselo ladit - boty, kabelka, oblečení í stíny na očích. Často jí bylo vyčítáno, že má všeho hodně, ale copak by se bez toho obešla? Navíc si na to vydělala sama, tak co.

V Siemensu pracovala už víc než dva roky. Jeho potkala hned první den, když byli na školení o bezpečnosti práce. Nevšimla si ho tenkrát, měla hlavu plnou starostí, protože potřebovala ještě stihnout zajít na studijní. Školení trvalo déle než očekávala, tak se omluvila a odešla dřív. Ani později si ho moc nevšímala. Seděl v kanceláři vedle, ovšem působil nenápadně, jako šedý myšák. Zdravili se sice, ale nikdy si neřekli nic víc. Všimla si ho až díky jeho úsměvu. Vždycky se usmíval, když ji zdravil. Usmíval se a stydlivě klopil oči.