Černý drak II.

„Co je to?“ Zeptal se svých společníků.

„Pomalu to vypadá, jako kdyby tam někdo zapálil barák,“ ozval se Khan s očima upřenýma na sloup dýmu.

Taran si všiml jeho očí, které měl teď celé černé a oproti zbytku obličeje nezvykle velké. Oči vlkodlaka. Jak Taran za dobu strávenou se svými přáteli zjistil, Khan dokázal, na rozdíl od některých jiných vlkodlaků, dokonale ovládat každou polovinu své osobnosti zvlášť. Precizně ovládat. Už mnohokrát ho viděl proměnit se jen částečně, nebo třeba nechat proměnit jen některou část těla. Khanovo tělo bylo dokonalým nástrojem zabijáka a Khan byl mistrem v jeho ovládání. Nyní držel tělo napnutě vzpřímené a napětí se mu odráželo i v jeho hranaté tváři, rámované černými hrubými vlasy, padajícími skoro až na ramena. Tvář s čistě černýma očima a širokým, ostře zahnutým nosem dodávala Khanovi až démonický vzhled.

Trojice hnala koně po cestě k lesu, z jehož středu stoupal černý dým. Jakmile cesta vstoupila pod ochranu korun stromů vysoko nad nimi, zpomalili a zaposlouchali se, jestli neuslyší zvuky boje, nebo jiného důvodu, který by černý dým vysvětloval, ale v lese bylo kromě dusotu jejich koní, ticho. Až příliš velké ticho, uvědomil si Tarana a pohlédl vedle sebe na Khana, který už znovu seděl v sedle napjatě. Hlavu měl natočenou ke straně a oči přivřené. Na zamračené tváři se mu nepohnul jediný sval.

Jeli dál mlčky po cestě a skrze stromy se do okolního šera prodíraly zlaté paprsky odpoledního slunce. Pak se kolem začal šířit zápach spáleniny. Jenom se po sobě podívali a popohnali koně. Vyjeli z mírné zákruty a spatřili před sebou jen ohořelé a rozházené trosky zbytku karavany. Z vozů už zbývaly jen ohořelé kostry, a kde stáli koně, bylo poznat jen podle krvavých louží. Z lidí, které našli, byla většina mrtvá. Jenom několik jich pobíhalo kolem cesty a snažili se uhasit plameny všude kolem. Ohořelé byly dokonce i koruny stromů. Několik stromů bylo vyrvaných z kořenů a vržených na další. Kmeny široké tak akorát, že by je dokázal obejmout dospělý muž, byly zpřelámané, jako tenká párátka a všechno bylo zčernalé od ohně.

Bea s Khanem se hned vydali mezi přeživší, ale Taran si jich nevšímal. Něco ho táhlo do lesa, něco důležitého. Šel jako v transu a ani ho nepřekvapilo, když se před ním v lese z ničeho nic rozevřela velká mýtina s nestvůrou trhající koňskou mršinu. Drak zvedl zakrvácenou hlavu od roztrhaného zvířete a upřel své smaragdově zelené oči na Tarana. Hlava byla chráněna kostěnými výrostky, které se u tlamy a očí spojovaly v jakousi helmu, a přes temeno až k týlu tvořily krátký kostěný vějíř. Z tlamy mu vyletěl dlouhý černý jazyk a olízl krev z jedné strany široké čelisti.

Taran se zastavil. Ta zvláštní, tajemná síla jakoby ho právě opustila a on si najednou uvědomil, před čím právě stojí. Pravá ruka mu podvědomě zajela k pasu a sevřela se kolem jílce meče, ale z nějakého důvodu neměl z draka vůbec strach. Věděl, že by ho asi mít měl, ale nic. Pak uslyšel hluboký, sametový hlas. Zmateně se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Nikoho, kromě draka před sebou. Ten na něj stále upřeně hleděl. Šupinami pokrytá hruď se pravidelně pohybovala, jak drak dýchal, ale jinak stál naprosto bez hnutí a Taran si uvědomil, že jeho oči… že se na něho usmívají. Poznal onen trpělivý úsměv, kterým se například starý učitel usmívá na žáka, když mu dává čas, aby si v hlavě přebral něco, co mu právě sdělil. Pak ten hlas uslyšel znovu.

„Ty ze mě mít strach nemusíš, dalo by se říct, že tu na tebe čekám.“ Taran pohlédl na draka a zdvihl udiveně obočí. Drak zavřel oči a mírně kývl hlavou. Při tom pohybu mu šupiny na hlavě ve slunečním světle rudě zazářily a odrazily sluneční paprsky na všechny strany, až to vypadalo, že drak je celý z mědi. Taran vykročil přímo k drakovi a zastavil se asi až dva metry před jeho hlavou, která byla nyní v úrovni té jeho. I z té vzdálenosti cítil na tváři horko, které s každým výdechem sálalo z velkých nozder.

„Jak už jsem řekl, čekám tu na tebe,“ ozval se mu znovu v hlavě tentýž hlas.