Jak to vlastně všechno bylo?

George se probudil. Zamžoural očima, jeho paže jako obvykle udělaly pohyb dopředu a dozadu. Po té se snesl na jednu z jeho očních řas paprsek od slunce. Zamžoural ještě jednou. Jeho paže jako obvykle provedly pohyb vzhůru kolmo k tělu a pak zas dozadu. George to vlastně ani nevěděl proč to dělá, ale to už patřilo k němu. Po té mu problesklo hlavou: vesmír, proč tu je???

 Uchopil ukazováčkem a palcem roh peřiny, pomalu ji odsunoval od sebe. A pak ji zase ztáhnul k sobě. Nakonec to takhle udělal ještě pětkrát a usnul vysílením.

 Michala ještě zachumlaná v posteli, zdál se jí podivný sen. Viděla ve snu boty, které byly velké jako ona sama. Rozhodla se, že se do těch bot podivá. Jak se sápala po těch botách, tak ty boty se každým jejím pohybem zvětšovaly a zvětšovaly, až byly velký jako celá zeměkoule. Michala se pomalu probouzí. Na jejích pažích byla rozeznatelná husí kůže. Z otevřených oken se nesl vlahý vzduch a sním kapky, který způsobily onu husí kůži.

 Monty, stár 40 let, už sedí na židli. Nehybně sedí. Založené ruce v klíně. V pokoji je zvláštní ticho. Zavřené oči. Nepatrný pohyb na hrudníku. Neslyšný výdech. Ruce v klíně založený. Poslouchání pokoje ho uklidnuje. Jeho pravá ruka náhle vzala jednu část elektrického motoru. Jeho levá ruka vzala jinou část el. motoru, která byla umístěna v jiné části stolu. Jeho oči byly stále zavřené. Jeho ruce pracovali, dávali dohromady el. motor.

 Pegy se ohlídla po své družce, zívla si.

 „MMmmm, co asi tak dělá Monty??“

 „Miláčku pojd mě ještě líbat...“ ospale řekla Josefine.

 Gogovi se na jeho očích promítaj programovací hesla z monitoru. Celou noc pracuje na programu, který má pomoci při výrobě automatického osvětlovacího zařízení v jedné továrně pro letadla. Program musí být hotov již zítra. Gogovi se ze spánků řine pot.

 „DO PRDELE“ ulevuje si gogo, jeho nakřáplým hlasem.

 „Titititicho děděděděti, nononono tak tititicho děděti“ stojíce Quido před dětmi 4. třídy odříkává svou obvyklou větu. Hluk ve třídě čtvrtáčků je o něco málo menší.

 „DDddnes si si si bubububudeme popovídat oo mnnmmnnožinnnnaaachhh XXX a Yyypsylon“

 Ve třídě jako obvykle se přihlásila Anna.

 „Prosím potřebuju čůrat“

 „Tatattak běběběž“ odvětí Quido.

 Stromy, zelený listy prosvícený od sluníčka. Liliane se prochází lesem. Prohlíží si tu spostu dubů, který má tak ráda. Objímá jeden dub.

 Zemědělec Bohouš (přezdívaný maják) jako obvykle přimontovává na svůj sklízecí stroj další jeden ze svých majáčků. Tento byl jubilejní dvacátý šestý. Ten se spustí při náhlém poryvu větru, který by mohl vychýlit stroj z plánované trasy. Bohouš, který má dvěstě třicet šest majáčků umístěných ve svém domě, a kteréžto splnují nejrůznější funkce, je na ně patřičně hrdý. Nesmím zapomenout na jeden velký maják umístěný přímo na komíně, ten se spouští pokud se k domu přiblíží jakákoliv cizá osoba. Přišel na ďábelský plán, udělat si podzemní chodbu do svého domu. Zatím ještě neví, jak to provést, ale má umístěné první majáčky na místě, kde by měla začínat podzemní chodba. Zemědělec je posedlý majáčky. Pokud jde na záchod, zapne se spolu s majáčkem i siréna...ovšem ta se zapne jen pokud speciální čidlo naměří velkou emisi znečištění vzduchu. Po té se zapne automatický větrák. Ovšem to není obyčejný větrák. Je umístěn na stropě, a pokud se zapne, udělá velkej šrumec. A tak se nezřídka stává, že Bohouš má co dělat, aby neodlít z mísy. Pokud se zemědělec Bohouš uchýlí k sexu se ženou, neodpustí si přimontovat svému sexuálnímu objektu majáček na hlavu. Na své paže si dává dva malé majáčky a na svou hlavu maják větší než jeho hlava. Předtím ještě dává instrukce své ženě, kdy zapnout majáček. Majáčky zapnout přesně těsně před vyvrcholením, tak zní instrukce. Ovšem v té chvíli se uvedou do chodu úplně všech dvěstětřicetšest majáčků včetně sirény a větráku.

 Andy. Pohlédněte na Andyho, vidíte ho? Já vám ho tedy popíšu. Je mu 88. Přiměřené postavy, vyzáblý. Vlasy prořídlé, zářivě šedé. Pod nimy vrásčité bledé čelo, stejně tak celý obličej. Jeho sytě modré oči jsou stále tak syté, jako kdysi. Má neobyčejně tlustý a dlouhý nos, to je celý Andy. Dnes má na sobě modře pruhované tričko, jeho nejoblíbenější. Vydal se dnes do přístavu, jako obvykle to dělá v tento den a v tuhle minutu. Je ten pravý čas vyrazit do přístavu. Jeho oči pohlídly na hůl, kterou má už třicet let. Pomalým pohybem hůl bere do své ruky, jeho ruka se velmi třese. Celý on se velmi třese při chůzi. Dělá šoupavé kroky. Poohlídne se jako obvykle po svém příbytku, jeho oči ohmatávají vše co každý den vidí už od roku 1956, přesně od 15.12., ten den se sem přistěhoval. Ještě jednou se poohlíží, zda neuvidí něco nového. Neuviděl. Pomalu dává svoje oční víčka dolů, pak zase nahoru. Pohlédne okem na zem, vydechl. Jeho hůl spadla na zem. Sbírá ji ze země, jeho ruka sahá na kliku. Dělá vše velmi pomalu. Nadechuje se předtím než úplně za tu kliku zatáhne. Třese se celý. Řine se mu pot po obličeji. Jeho čočka se nyní zmenšila, přesně v tu chvíli vpouští dveřmi denní světlo. Zavírá za sebou, ani nezamyká. Už dvacet šest let, nemá o co přijít. Jde pomalu, slunce mu svítí do očí. Došel po dvou hodinách na jeho místo. Přístav. Moře pohupuje s loděmi, vzduch voní mořem. Andy se nadýchává, oči hmatají po lodích. Achh, lodě, to je můj život, by řekl. Teď jen se nadýchává pomalu. V teplákách má připravený rohlík. Vyndavá ho, pomalu dává rackům. Rackové jsou tu jako vždy tak rychle a hned se tu kupí. Andy se pomalu nadýchává, pomalinku vydýchává. Ochablé svalstvo ho musí ještě tento den dopravit do jeho skromného příbytku.

 Týýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýt týýýýýýýýýýýýýýýt.

 „Sakra to neumíte dávat pozor??????“

 Ruce Sydney volantem kroutí jak se dá. Ládádá bambambam. Ooolal lallalal. Jupí dou. Domy okolo ubíhaj. Silnice taktéž.

 „Tak to dělá 550 korun“ řekla znuděně Sydney.

 Kola taxislužby se dotočily. Po malém deštíku je celé auto trošku orosené. Sluníčko se prodírá mezi mraky. Moštovy se protočily panenky. Jeho pravá ruka se uchýlila po hamburgeru umístěném na pravé kapse jeho džínsů. Z hamburgra (portmonky) vytáhl tisícovku.

 „To je vpořádku.“ chladnokrevně dodal.

 „Mošte, kdy polítíš na ten Mars??“

 „Nevim Sydney, ale brzo už poletim, absolvoval jsem všechny zatěžový testy, ještě jsou pořád problémy s financováním projektu, vláda se cuká...“

 „Aha, přineseš mi nějakej ten šutr?“

 „Jo.“

 Zahloubanej do sebe jsem si vykračoval do města. Na sobě záhrobní bundu, jako obvykle mám u srdce bol. A koho nevidim, Jack.

 „Ahoj Jacku.“

 „Ahoj Petře, jak se máš?“

 „No docela to de...co ty?“

 „To víš Petře, jak praví Bůh, všichni budou spaseni, teď se nemáme dobře, ale bude líp.“

 „Aha.“

 Jack je ortodoxní Jehovista. Už jsem s nim mluvil mnohokrát o Bohu.

 „A proč se nemít líp teď, proč to odsouvat pořád na zítřek?“

 „V bibli se praví, že ten kdo uvěří bude spasen a ten kdo nedozná se svých hříchů, ten nevejde v králoství Boží.“

 „Já si myslím, že Bůh je všechno. Jsme součástí Boha, stejně tak, jako cokoli jiného. Proč se nechat vést Biblí, proč ne sám sebou?“

 „V bibli se Petře praví...“ vidím, že se rozhodl listovat v Bibli, na rameně má zavěšenou kabelu, v tý kabele samozřejmě náboženský propriety. Jackovy už taky táhne nějakej ten rok ke stáru, ale vypadá docela dobře, pln energie. Má dvoubarevné modro-zelené oči, vlasy nakrátko střižené, šedivé.

„Tady to je žalm 35:52 Janů, zde se píše: dám nebeského bohatství tomu, kdo do mě vejde, ten budiž blahoslaven.“ Vidím, jak se odmlčel, nejdříve jeho výraz ve tváři byl pln očekávání. Já samozřejmě si připravoval nějaký argument. Po té vidím, jak se Jack začíná usmívat, jeho řezáky vylezly z pusy. Přirovnal bych jeho úsměv ke květině, která  rozkvétá (blbý přirovnání).

 „Něco na tom bude. Teď si jdu na koupit.“

 Cítím pořád ten bol, asi bych neměl nosit tu černou bundu. Cítím v očích takový smutno. Ach jo. Jack to asi zpozoroval.

 „Kdybys Petře potřeboval pomoct, tak se na mě můžeš kdykoliv obrátit. Tady ti dávám adresu, kdybys potřeboval a můžeš kdykoliv přijít.“

 „Jo, dobře. Tak jo. Zatim se měj.“

 „Ahoj Petře.“

 Mmm, jsem smutnej. To bude tou bundou. Možná taky ne. Komu může být ještě tak smutno jako mě? Nemám holku. Ale já určitě nějakou čapnu. Ale teď žádnou nemám. Zvláštní, když jsem se procházel okolo střední školy, tak jsem cítil, že je všechno pryč. Cítil jsem se tak prázdnej. Když jsem trochu přihmouřil oči, viděl jsem všechny ty dny, co jsem tam strávil s lidma ze školy. No je to tak, ješimarja, teď jsem v obchodě. Tak se podívám na vína. MMm, Cabernet Sauginon. Nebo třeba Vetlínské zelené??? Dáme přednost třeba červenému vínu. Tak co třeba Rulandské modré??

 Tak mě napadlo, když jsem tak viděl jednoho člověka co přišel s helmou na hlavě a prohlížel si s ní časopisy v obchodě, že by musela být povinnost takhle normálně chodit s helmou kamkoliv. Kino a v něm všichni povinně helmy. Ve školách při vyučování. Při sexu povinně helmy. Vstoupily byste do autobusu, autobusák samozřejmě helmu na hlavě, stejně tak jako všichni cestující. Helmu televizní hlasatelé. Prostě nová vlna helem.

 Jo, jel jsem takhle tramvají. Nějakej Tirák sjel ze silnice a podíval se zblízka do příkopu. Všude byla kolona aut, samozřejmě policajti, hasiči, a právě odjížděla sanitka se sirénou. Já jsem stál úplně vzadu a pozoroval jsem lidi v tramvaji. Zaměřil jsem se jenom na jejich hlavy. Přesně tak jak se tramvaj přibližovala k místu nehody, tak přesně od předu se otáčely hlavy k tomu místu. Jako domino se to šířilo až tam ke mě do zadu. Někdo vzrušením si i stoupnul. Spousta lidí zase obrátila hlavu na druhou stranu, po třech vteřinách zase na druhou. Klimbání těch hlav mi udělalo náramě pěknou náladu.

 Tak jsem si řekl, jak já nebudu psát tak krásnej text, už jsem chtěl napsat zrovna slovo román, ale to zavání něčím... No prostě psaní, no ale jak tak koukám, nejraději bych tu psal já. No tak já se pokusím v tom pokračovat, třeba se mi to ještě povede dopsat do zdárného konce a že třeba to někomu něco dá...nebo cokoli jiného. Každopádně...no..furt bych mluvil.

 I když teď jsem četl, že muži mají jedno centrum řeči, kdežto ženy mají dvě řečová centra. Zajímavý. Já teda mám jenom jedno centrum, ale když si sednu takhle k počítači a začnu psát, tak mám pocit, že mám těch centrum mám nějak víc. No ale, když mám povídat něco, tak to je horší. Do toho se zapojuje víc věcí. Zapojuje se do toho moje podvědomí (do psaní vlastně též), přijímám spousty podnětů, vyhodnocuji svůj hlas, intonaci. Člověk musí poskládat ty slova, aby přesně vystihla tu myšlenku, kterou má na mysli. Bohužel, mě se to daří málokdy. Většinou o něčem mluvim a nemám takovej klid, jako když píšu. Když píšu, můžu si psát, pak to můžu trošíčku poopravit. No tak to je. No ale ještě lepší než slova, je udělat nějakej čin. Třeba napsat pár slov na papír, nebo kamkoliv jinam, zapsat si nějakou tu svou myšlenku po muse. Miluju musy, většinou je mi blaženě. Cokoliv dělám, cítím při tom takovou volnost, dělám to jenom já a dám do toho co chci, jak chci. Je v tom svoboda. Tvoření. Člověku se to líbí. Můžu napsat, co mě právě napadá. To je osvobozující, můžu napsat pravdu. Nikdo tohle nemusí číst, nikdo to třeba ani nebude číst. Protože já to nedám nikomu přečíst. No ale jak se znám, tak pár očí si to stejně přečte. Jo, co jsem to chtěl, prostě napíšu pravdu. Napíšu, že tohle co jsem si vymyslel, ty ptákoviny o tom zemědělcovi Majákovi, že prostě nevím jak dál, jako já mám takovej plán jak, ale připadá mi, že se nad tim hodně zapotim no a výsledek nebude takovej, jakej jsem si přál. No, ale tak to zkusim. Třeba to půjde, ale to už jsem říkal. Takže já jdu na to...(ale až někdy jindy, teď se mi nechce).

 Jo, jsem tak rád.