10. SUPERKOULE - dílo č. 5 - Někdy méně znamená víc

Někdy méně znamená víc

Chabé světlo dopadající na příkré schody vzhůru pomalu sláblo. Tlustý stočený provaz podél stěny nabízel jediný záchytný bod. A taky napovídal, že ještě nejsou zdaleka nahoře. Zvědavost byla silnější.
...
Byl to jeden z mála povedených večerů. Věrni lesnímu penzionu, sešli z přáteli, některými i po dlouhé době. Sotva stačili hodit věci na pokoj a po dobré večeři, povídání a pár sklenkách byla najednou pokročilá noc.
,,Nechce se mi, ale měli bychom jít. Přece jen ráno vstáváme."
A vůbec. Přijeli sem na víc jak týden. Sice napůl pracovně, ale vypadá to, že ani večery nebudou k zahození, takže není kam spěchat.
,,Jaký to bylo patro?"
,,Až nahoře, takže druhý, víc jich tu nemají..."
Spoře osvětlený, jinak docela útulný pokoj na první pohled nepřinášel nic překvapivého. Postele, nějaké to křesílko, stolek, skříňky, pootevřené dveře do koupelny, na první pohled lákavé, podle kachliček, netradičních baterií, a ručníků sladěných v barvě. Rekonstrukce tu byla patrná, i když horkou jehlou, jak se říká. Prosklený sprchový kout lákal, nebo spíš postel. Když je člověk tak akorát společensky unaven, ale... Co ty schody uprostřed jedné strany? Kam vedou?
Kromě koupelny byl pokoj celý obložený dřevem a zprvu snad nenápadná krychle, u jedné ze stěn sloužící jako botník, měla z druhé strany schůdky. A pak jakoby ve stěně se objevily schody nahoru, chráněny kousek od ní sítí z provazů. Podobně jako uzel, místo zábradlí, který se zároveň s nimi ztrácel do tmy.
,,Jo, vlastně říkali něco o věži a přistýlkách..."
,,A, že si jich nemáme všímat..."
,,Kde může být vypínač?"
...
Lákala je snad vůně dřeva. Spíš pocit neznáma. Po pár schůdcích opravdu nebylo vidět na krok. Jen se ozývalo vrzání dřeva pod jejich kroky. Dlaně co hmatali po nalakovaných trámcích a občas klepnutí rozkmitaného provazu o ně. A zvuky, jak si pomáhali dotýkajíc se sebe navzájem.
,,Vypadá to, že jsme nahoře," zašeptal, snad z pocitu viny, že dělají něco zakázaného.
,,No, asi jo. Vidíš něco? Já ne. Jen, snad tady je okno," odpověděla taky polohlasně a jala se zkoumat slabounce osvětlené studené sklo šikmo nad ní. ,,Je to možný, že je tady taková tma?"
,,Proč ne. Vždyť jsme uprostřed lesů, a obloha samá mračna, zataženo, má pršet a asi jsme v té věži,"odpovídal jí.
,,Tak se tu porozhlídneme hmatem."Začínalo ji to bavit.
Netrvalo dlouho a celkem se orientovali. Konec schodiště. Malá zídka s vrátky. Kolem matrace na zemi s peřinami. Šikmé stěny s okny na všechny čtyři strany. A za nimi jen šustění stromů a občas trošičku měsíčního svitu za ještě temnějšími mračny.
...
Cítila vůni dřeva a čerstvého povlečení a jeho dech na svém krku. Když už jsou v tom zkoumání a mají k dispozici jen hmat a sluch… Pokračovali u sebe navzájem. Bylo to vzrušující. Tak nějak krásně, jinak vzrušující. V neznámém prostředí. V skoro naprosté tmě. Za pomoci jen zbývajících smyslů. Ovládlo je to oba, jak už dlouho ne. Chtěli to teď a tady a hned a jakkoli. Se vším tím vzrušením, že neví ani co je kolem. Že by tu neměli být. Natož se tu tak spontánně a tak úžasně pomilovat... Vnímat jen dotyky. Rty, prsty, dlaněmi, dechem. Orientovat se v neznámu. Splynout a plout tmou v závrati proplétajících se dvou těl...
...
Ani se jí nechtělo dolů.
Nechtělo se jí procitnout. Ještě chvíli setrvat...
...
...
Některý z následujících dnů objevili vypínače. I z pokoje, i nahoře, ve věži. Jediné mlčící svědky. Byl to zvláštní pocit stát tam u okna za světla a koukat se do kraje. A pak pozorovat hvězdy, za vzácně nezastřené noci. Byla ráda, když ji objal. Těkala očima po přistýlkách kolem. V duchu se usmála a vzpomínala na tu první noc. První a poslední ve věži. Kolem šuměli vrcholky stromů.
...