Až kvůli štěstí projdeš celý svět, zjistíš, že stálo před tvými dveřmi.

Herold se zhluboka nadechnul a polem se nesl zvuk trubky. Důstojníci vykřikli rozkazy. Vojáci se stavěli do řad. Zvednul jsem hlavu a bylo to jako kdybych pohlédnul do zrcadla. Na protějším svahu údolí také stála armáda. Vojáci jako já. Možná se tam někdo, kdo stejně jako já zvednul hlavu a prohlíží si nás, nepřítele. Nepřítele? Proč vlastně jsme nepřátele? Přece se od sebe tolik nelišíme. Proč trvá tahle válka? Nemá přece žádný smysl. Bojujeme takhle už dlouho, ale žádné vítězství nikdy nic neznamenalo. Žádná strana nikdy nepostavila dostatečně silné vojsko, aby mohla být řeč o vítězství. Vždyť i kartografové už přestali posuny hranic zanášet do map. Kdysi možná měla tahle válka smysl. Hádka dvou šlechtických rodů, ale proč bojujeme dnes? Ti, co tuhle válku začali, už jsou dávno mrtví. Další zatroubení. Nové rozkazy. První řady začínají postupovat. Nepřítel také. Zavřel jsem oči. V hlavě mám prázdno, čistá mysl před bojem. První krok. Jdu vstříc tomu, k čemu jsem vycvičen.

Armády zrychlují. Pochod se mění v poklus, poklus v běh. Střed nepřátelské armády se formuje do klínu. To není dobré, náš střed to nevydrží, ale křídla máme silná a vzadu je jízda. Dostaneme nepřítele do kleští. Střet. Křídla se zastavují, ale vojáci v nepřátelském klínu prorazili. Dostávám se k nepříteli. Útočím shora. Podařilo se mu úder vykrýt, ale vidím, že má strach. Asi jeho první bitva. Další úder. Ostří proťalo vzduch a zakouslo se do těla. V průzorech přilby vidím jeho vyděšené oči. Nesmím na nic myslet. Neznám slitování. Osvobozuji čepel z jeho těla. Musím se krýt. Z obrany útočím. Další vyřazený soupeř. Postupujeme. Záblesk, paprsek slunce odražený od čepele. Nestihnu to. Rána dopadla. Proč? Se smrtí jsem se setkal tolikrát, ale nikdy si nešla pro mne. Nebolí to, mnoho času mi nezbývá. Zasáh do krku, sice tlumený límcem zbroje, ale i tak smrtelný zásah. Zvuk bitvy slábne, vzdaluje se. Nebo se vzdaluje mé vědomí? Nevím. Chlad. Tak takhle vypadá smrt? Není to tak hrozné. Někam padám. Vědomí se točí v nekonečné spirále. Tma.

Říká se, že při umírání prolétne člověku před očima celý život. Tohle ale nebyl celý život, spíš takové záblesky. Modrá obloha a svěží tráva všude kolem. Stojím a vydýhávám. Naproti v trávě sedí malé děvče.

      „Říkala jsem ti, Haskere, že jsem rychlejší.“

Rylanda, kolik nám tehdy mohlo být? Deset? Asi tak. Hrávali jsme si spolu a jak jsem přišel pozdě domů, čekal na mě otec a já dostal výprask. Ale zase jsem utekl, abychom si hráli a dováděli.

      „Jasně, ale já jsem silnější,“ zabručel jsem.

      „No, to ti moc nepomůže. Když ti vždy uteču.“

      „Asi máš pravdu. Dáme si ještě jeden závod?“

      „Jasně, že mám pravdu, ale pojď raději k řece, letos jsem se ještě nekoupala.“

      „Já taky ne. Otec mi to zakázal, prý je ještě chladno, zase dostanu.“

      „A to ti vadí?“ Mrkla vesele Rylanda.

      „Ani ne, pojď.“

To byly časy. Žádné starosti, jen celé dny hraní. Obraz se zatmívá, Rylandin smích se vzdaluje. Zase tma.

Kde jsem teď? Kdy se tohle stalo? Malý pokoj, tma rušena jen svíčkou. Poskakující plamínek osvětluje skromné vybvení pokoje. Jistě, už si vzpomínám. Rylanda se ke mně něžně tiskne a tiše mi šeptá do ucha: „Nejezdi, Hakere, zůstaň tu se mnou. Mám tě ráda.“

      „Taky tě mám rád, ale tohle městečko je malé. Rylando, cítím, že mám navíc. Chci cestovat a být slavný. Tady nikdy nemůžu být šťastný.“

      „Ale Haskere, práce žoldáka je tak nebezpečná. Zabijou tě a já budu sama. Nejezdi.“

      „Pojedu. Zítra a nerozmluvíš mi to. Mám tě rád, ale chci poznat svět a najít štěstí. Teď na to nemysli. Pojď ke mně, do rána je daleko.“

Obraz se zase rozmazává a mizí. Co příjde teď?

      „Jste vojáci a jako vojáci se budete i chovat. Za chvíli se utkáme s nepřítelem a zvítězíme. Spolehá na nás naše země a naší blízcí. Někteří z nás možná padnou, ale padnou pro dobrou věc. Pamatujte si vojáci, se smrtí se nedá smířit, lze si na ni jen zvyknout.“

Ano, tohle nám říkával náš velitel před každou bitvou. Měl pravdu. Jsme vojáci. Je naší povinností bojovat. Avšak každá bitva mi něco vzala. Pokaždé, když jsem zabil, jako bych zabil kus sebe sama. Kde je to štěstí, které jsem celý život hledal? Viděl jsem krásná města, obrovské lesy a hory sahající až do mraků. Poznal jsem spoustu lidí. Vojáky, kteří žili od bitvy do bitvy. Řemeslníky, kteří vyráběli nádherné věci. Obchodníky, u kterých se dalo koupit vše. Poznal jsem panovníky i válečné hrdiny. Kněze i zloděje. Měl jsem peníze, po bitvách jsem oslavoval vítězství. Nic mi nechybělo. Nebo chybělo? Ano, chybělo, celý život, vždy tam  nějakém koutku duše bylo prázdno. Rylanda měla pravdu. Měl jsem zůstat s ní. Proč to vidím až teď?

Klečím na bitevním poli. Po rtech mi teče pramínek krve. Bitva dál zuří, ale už mně nezajímá její výsledek. Dívám se k nebi. Slunce se schovává za mraky. Už vím, kde jsem měl být. Už to vím. Přes ústa plná krve se ptám:

      „Rylando, miluji tě. Odpusť.“