Ztráta

Co ti je, zeptala se.

Já odpověděl: nic.

To vidim, mě neoblafneš.

Já řekl jsem něco o zradě přátelství.

Mojí zradě.

Dál jsem na to nemyslel,

Bar na mě už z dálky volal,

Šel jsem ho tedy pozdravit.

Vrátil jsem se,

a nic už nemělo být jako dřív.

Uslzené oči.

V nich slzy bolesti.

Jeden z mých

nejbližších

neudržel se

a naznačil.

A nikdy už dřív nebylo.

Pršely na mě kapky důvěry,

bičovaly orkány přátelství,

stékaly po mě krůpěje zklamání.

Nejlepší kamarádky.

Co je víc?

Nakonec skončilo to

před barem.

Řekla: timhle to končí,

snad se někdy

potkáme.

A já šel.

Žižkovem.

Už nic nepředstírajíc.

Jen jsem si říkal

debile, debile.

A k tomu jsem brečel.

A brečel.

Ztrácím svoje nejbližší,

svoje první

nejbližší.

První,

na kterých mi záleželo.

Po kterých

už neměli přijít další.

A to všechno

jen pro pár krásnejch chvil

s nebeským rájem.

Mluvím s Měsícem,

který neodpoví mi.

Stejně jako ona.

Ani se mi nepodívá.

Do očí.

Jako ona.

To vše

jen pro pár nebesky krásnejch

zkurvenejch

chvil?

A ani ten

stadion

bývalého slavného klubu,

který mi nabízí

východ slunce,

mi neporadí.

A já?

Vidím místo slunce

jen pavučinu

nezdolných lží,

které nemůžu opustit.

Úplně na závěr

myslím na Hanka Bukowského,

na jeho

kalby s whisky,

cigaretami,

doutníky

a děvkami

a přáteli.

Kolik z nich,

z těch přátel,

bylo opravdových?