"Proč?"

Stála tam naproti zrcadlu, nevnímala okolí. Jen tiše hleděla na svůj odraz. Stála dobrých dvacet minut, ale nic jí nedonutilo odejít. Z očí jí stékaly slzy po tvářích, v ústech měla hořkost. Všimnula si, že se jí ruce třesou jako stařeně. Měla husí kůži po celém těle. V pokoji bylo příliš chladno, ale nepohnula se. Cítila se zhnuseně, ale ne z něho, ale ze sebe, nenáviděla každý kousíček svého těla. S každou další minutou si uvědomovala, že riskuje. 

Za jejími zády se rozrazily dveře. Neotočila se, jen se stále dívala do zrcadla. V odrazu jejích očí se mísily nenávist se strachem.

                „ Co tu děláš?!“ V jeho hlasu byla pohrdavost. Nedokázala mu odpovědět.

                „ Slyšíš?“ Z pohrdání se hlas stahoval do zachmuřeného tónu.

                Pomalu, i když velmi nejistě se otočila. Dívala se na tu snědou pleť, uvědomovala si, jak nádherné jí přijdou jeho oříškové oči a hlavou ji běžela jen jedna myšlenka.

„ Proč?“ Slyšela svůj tichý hlásek a zarazila se před svou odvahou.

„ Co to zase meleš?“ Jeho rysy ztuhly, zaregistroval, že tam stojí jen v noční košili a kouká na něho vyčítavým pohledem.

Její dlaně se sevřely v pěst, v očích ji pálily slané slzy. Z hloubky svého srdce cítila bolest. Její tep se s každým dalším nádechem zrychloval. Pohled na něho byl neúnosný. Odvrátila od něho oči.

„Proč?“ Dostala znova ze sebe to slůvko, ale tentokrát se její jemný hlásek ztrácel, znělo to jak prosba o odpověď.

Znova nastalo to úporné ticho. Byla zvědavá, musela vědět, co si myslí. Chtěla to přečíst z výrazu jeho tváře. Opět se na něho podívala, ale než stačila zareagovat místo pohledu ucítila palčivou bolest, celá její tvář se prudce odvrátila. V jedné malé chvilce její tělo kleslo k zemi lehké jako pírko, nedokázalo unést nával síly, která proti ní byla použita. Z očí se jí dral nový příliv slz, ale tentokrát to byly slzy bolesti.

„Jsi ubohá…“  Díval se na ni, jak tam s pláčem leží na zemi a měl chuť si kopnout do toho pytle, kterému ona říkala tělo. Jenomže daleko víc u něho přesáhla chuť odejít.

Vzlykala jako malé dítě, nedokázala po té ráně znovu vstát, chtěla umřít. Mísily se v ní pocity sebelítosti s nenávistí. Uslyšela, jak se za ní zamykají dveře, mnula si oteklou tvář a dívala se na svou bledou kůži posetou tolika modřinami. Pro ni nebylo úniku. Ale nikdy nevěděla odpověď na svou otázku „proč?“.