Jan

Strašně zmlácenej, napůl uškrcenej gumičkou příšernýho, ručně namalovanýho, ze čtvrtky vystříhlýho motýlka, napsal svou „úplně poslední“ báseň.

         Nemohl si nechat ujít její maturitní ples, navíc když ho spolumoderovala. Vypadala jako z planety Pomsta, ne bohyně, reálný úžas z nádhery. Znal tu spoustu lidí, koneckonců bývala to i jeho škola, spoustu zobáků, co budou od něj chtít koupit pití, Škatule totiž podivným zázrakem zajistila, že dnes tu mladistvím nenalejou. Byl populární coby nadějný začínající alkoholik.

          Potkat její maminku ale neměl. Dost na tom, že byla přítomna přímému přenosu Rozchodu III. Definitivního, že se tehdy obrátila ze sedadla spolujezdce a řekla: "Stačí, holčičko." Otec řídil, bratr zíral do kraje, vezli ho na autobus a vstříc poznání, že už si nikdy neuvěří. Bude pitvat orgasmy svých žen, důvody cest k sobě, důvody všeho, bude nacházet  stále stejné protějšky, typ s přidanou hodnotou, jimž se omrzí sladký, ale kňučivě statický klouček – nemuž.

         Rozšafná matka se ho hned ujala a po nutném výslechu, koktejlu, sérii rad, koktejlu, historkách o její maturitě a koktejlu na něj pohlédla poprvé jinak. Nápadně krásná ústa, rodový znak proklatých vévodkyň, nepatrně přišpičatěla a řekla: "Bolí?" Aniž by čekala na odpověď, na odeznění první vlny paniky, kterou její slova způsobí, pokračovala: "Jsem ráda, žes ji seznámil s Bořkem. Má na ni dobrej vliv, víc se teď učí, čte, a to bude potřebovat, víš přeci, kam se hlásí? Dala mi přečíst jeho básničky, víš přeci..., promiň." Acotyjakžiješ už nevnímal, odpotácel se a začal krást.

         Skleničky, panáky, všechno sklo, co se v něm odráželo zúčtování, vzteklá nenávistná láska a zrada. Všechno cpal do kapes prošívané péřovky. Nemohlo to projít, ať už chtěl, nebo ne všechno rozbít po cestě na koleje, nemohlo to projít, donesl ale malý panák ve slipech.

         Narvali mu ho tam a pak ho zbili s krutou nenávistí pinglů, kteří se nepotřebují ptát proč, kteří už všechna ubohá protože slyšeli.

         Koktavě mi vysvětloval své sako, oko a ponížení. Mluvil o Bořkovi, a jak tenkrát náhodou přišel, právě když sám přednášel něco zásadně poetického. Ten večer měla u něj spát, až dorecitují, připijí se, bude u něj spát. Odpoledne mu to slíbila felací, ne nedělal si naději, že se k němu vrátí. Nebo možná jo, neví. Čekal až do rána! Bořek byl kamarád a taky trochu psal, nic moc, romantické, mystické texty, nejlíp mu šly ale jednoduché popěvky, sám mu je upravoval.

         Udělal mu hroznou scénu, myslel, že to byla jen epizoda, nechodil s ní, ale: "To se přece nedělá!" "A jak jsem to měl vědět, nic neřeks!"  Pak to postupně odeznívalo - až do dneška. Plakal. Nevím, jak ho utišit, spálíme motýlka, sako snad zvládnu zašít. Pít, pít, jdeme pít. Zbytek cesty je na mě.

         Známe se přece dlouho, dlouho. Asi vytáhnu všechny hrdinský historky, trapasy ze základky. "Pamatuješ na Janu? Vdala se, představ si, musela." Taky musím, ale úplně něco jiného. Líbeme se. To nemá být, to nemá být - opravdový maturitní večírek i se zkoušejícími. Svlékám mu slipy. Jen ještě přečte svou „úplně poslední“ báseň:"Zůstatky obyčejnosti vadí jen španělským knihám...," zarazil se a pokračoval: "tys odešla....hovno, tys odešel." To odešel zdůraznil s takovou sladkou urputností...! Dál už nedeklamoval. Sundal jsem ho ze stolu a rozložil pod sebe. "Zapomeň."