Ozvěny Arény 5

Tentokrát se Ozvěny Arény ohlížejí po autorských textech z hlediska přítomnosti či nepřítomnosti milosrdenství. Mám v posledních letech dojem, že asertivní techniky nahlížení na skutečnost a ještě hůře na bližního vyrostly do obludných rozměrů. Cítím, že se leckdy talentovaní autoři v asertivitě utápí, okrajují svoje emoce a jejich identita čím dál víc postrádá lidský rozměr. Na tomto základě vidím vyrůstat literárně kritický pojem zaměnitelnost. Postrádat milosrdenství znamená blížit se nelidskému tak, jak se obával ve svých posledních esejích postmoderní filosof Lyotard.

Autor Vaud ve svém erotickém thrilleru Kdyby bylo nebe o trochu níž hned ve druhé větě naznačuje nadhled a odstup na d hlavní postavou. Napřed nám první větou řekne, že kdesi nedaleko Pardubic jela na kole brunetka, aby ji v následující větě familiérně pojmenoval. Zdá se to bezvýznamné, ale vážně to význam má. Jde o rozdíl mezi sděleními: brunetka je Hanka nebo Hanka je brunetka. Pokud je na prvním místě sdělení, že je jednající postava brunetka, říká se tím, že být brunetka je důležitější či jediný dostupný popis vnějšího znaku neznámé osoby, kterou vidíme poprvé -> tedy ji neznáme. Když potom řeknem, že brunetka je Hanka, lze usuzovat, že jméno Hanka je již jenom vymyšlené pro tento příběh, kde k jednajícím osobám nemáme žádný vnitřní vztah. Stále ji neznáme, jenom si ji pojmenováváme pro statiku příběhu, že se to tak sluší. Vývoj příběhu tuto domněnku potvrzuje. Nic kromě vlastních představ se o Hance nedozvíme, jenom velmi předpokladatelné možné reakce. Kupodivu kuriózní záchrana života, která jednající postavy nesblíží podtrhuje prázdnotu s jakou se díváme na "věci" kolem sebe. Hanka je nakonec jen vzrušující věc a zachránce jen vilný dědek. Nemožnost sblížení je velmi nemilosrdná. Propast se mezi lidmi prostě a neustále jen rozevírá.

V řetězení řetězení  autorky martinez by čtenář čekal z názvu naději milosrdenství, ale příznaky básně jej opět rozpouštějí. K řetězení zde dochází jen při náhodné manipulaci a je jaksi, jak předznamenáno, ne svobodné a pokračuje jako spoutávající. Nejde tedy o bezstarostné a přirozené dychtění po někom blízkém, ale vztahová vazba s někým tu byla dříve, než se dychtilo, tedy požitek je nejspíše překvapením? Text ovšem navozuje sebezkoumající otázku a tím, že nic neuzavírá je sympatický.

Muž z básně autora hynkovo je chladným mentorem. Ani náznak vztahu, jenom vnějškově jevové znepokojující a podivné popisy. Z textu není patrné zdali myšlenka muže našeho autora oslovila nebo jde jen o ironickou šlehu vůči někomu náhodně myslícímu. Chladný a neutrální výjev se jaksi nemotorně souká jak džin z Alladinovy lampy.

Po odmocnění autorovi Aroganc nezbývají síly na příležitost k milosti. Cítí, že mu jen nevyšla zkouška, když možná špatně opsal zadání. Zadání v lásce? Jak nemilosrdné…

DOLORESSSSSS v textu autorky pathagonia je nemilosrdná ke všemu i k sobě. Není divu je-li znásilňovaná, vložené, které pálilo opět mizí, …veci sa začaly srať…, a podstaty se nakonec pochopí až dávno potom, kdy mohly být řešeny. Vášeň pro hru přináší prohru, která se stává pravidelně v pathagonických básních leitmotivem žití. Samozřejmým doprovodem jsou ostré obrazy a sevřený nostalgicko pesimistický tón chrlení řeči pocitů.

Hasdrubalův text Slnko potvrzuje zavedený zavádějící názor, že jenom nějaký určitý výsek reality je super; ostatní nic. Jaká to nemilosrdnost ke světu, k lidem, kteří si to nemusí myslet, nebo musí?

OffTheLip přináší text čtyřletá, v němž útržky prožitků tvoří surrealistickou koláž vytvářející letmé povědomí osobních událostí. Pro vnějšího čtenáře neznalého kontextu těžké čtení, které není objektivováno ani logickýcm vývojem textu nebo svébytnou obrazností, jež by čtenáře přilákala. Občasné rýmy jsou násilné a nedotvářejí významovou rovinu básně. Nad veršem …kartáč budiž duše orba… se moje úvahy o milosrdenství opět rozpadly na miliónky pilin, milost zde neexistuje, svět je jaký je a nelze ho měnit.

Chorchosův text stretnutie naposledy nemilosrdností přetéká. Když už chci někoho opouštět, proč z toho dělat nějaké umění. Důvody k partnerské nemilosti jsem jaksi žádné nenalezl.

Drobný závan milosti na mne dýchl z textu autora Dimi s názvem slepcova oblíbená literatura. Dokonání započatého zkoumání je první podmínkou milosti; text sám o sobě však je více nabádavý než přitažlivý.

Nemilosrdná touha psát cokoli o čemkoli se projevuje v textu autora MorthFlash s názvem Zkáza snů. Tady svět na čtenáře padá, všechno je špatný a nic se s tím nedá dělat, kjo…

Druhou tváří kultury asertivity je kultura stížnosti. Je potřeba si vydupat, nejlépe v nějakém stádu, všechna svoje práva. A čím má být potom vlk živ? Na to text autora Evangelisty s názvem PROTEST neodpovídá. Měl bych asi napsat nějaký protest trávy proti nenažraným ovcím.

Autorka Žebírko přináší ve svém textu Po ránu bez kocoviny drobné tuchy o nutnosti milosti, přála by si, aby na ni byl milý milý. Lákala by ho tělem, což může i zabrat, chtěla-li by jej však lákat slovem, mám obavy, že nenaláká.

Hrdina povídky My z baru Hrubá nekázeň autora Polibek vepře od Šárky milost nedostal, ani ode mne ji nedostane. Próza vykazuje značnou dávku zdrženlivého odporu k okolí. Všichni jsou podivní, nikdo není hrdinovi skutečným partnerem. Bohužel nuda o ničem.

Samozřejmě, že je povídka s názvem Kobka od autora Vojtěcha Egona Svratkina popisujícím kýčem, ovšem v kontextu pointujícího sdělení je kýčem, který všichni nutně potřebujeme, kterým žijeme. Není-li v nějakém světě tohoto kýče dostatek stává se podle autora motivující hodnotou, v tom s ním souhlasím. Stylotvorné prvky mne neurážely. Jistěže je nutno započítat, že textů na podobná apokalyptická témata je všeobecně dostatek, nicméně v našem prostředí jde o text spíše v lepší polovině průměru, a to oceňuji. Kýči lze udělit i milost, je-li jediným oknem k fantazii.

Prozaický text autorky Lady de Winter s názvem Valentýn už je literárním počinem. Drobné výhrady k prozaickému textu mám vždycky a některé situace jsou až k neuvěření, jindy příliš proflákle – notoricky známé, ale styl je výrazně vidět. Tuhle autorku si zapamatujme. Nepotřebuje žádnou falešnou milost, sma ji některým svým postavám vkládá a udílí. Klobouk dole a pošlapán.

No jo, Lady de Winter nám napsala do Arény až 2.května, ale já jí nakonec uděluji milost a přibírám do Arény 1.máje. Snad mi tu milost odpustí/te.