Raději mlčím

Ti, kterým jsem řekl pravdu, mě mají za blázna, a tak raději mlčím. Ale já vím, co se stalo, vím, co jsem tehdy viděl a co jsem cítil. Vím, že nejsem šílenec. Mnozí se mě snažili přesvědčit o opaku, ale dnes už chápu, protože žádná hranice mezi tady a tam není. Všechno je to stejně skutečné a skončit tam může každý.

Je těžké vracet se na místo, kde jste prožili něco zlého. Na místo, které vám připomíná vaši bolest. Vzpomínky ve vás vyvolávají nejistotu a strach, a proto byste raději zapomněli. Ne každý takové místo má, ale já se na podobné vracel. Vlastně za to mohl Wilson, i když o tom vůbec nevěděl. Wilson je můj psychoterapeut, tedy byl před tím, než jsem se rozhodl vrátit. Míval jsem potíže zařadit se do společnosti, žít normální život mladého muže, jak Wilson říkával. Nevěděl, že jsem se rozhodl vypravit do Green Creek. Asi by mi řekl, že to není dobrý nápad, ale já jsem nemohl jinak. Kdybyste na tom byli jako já, jednali byste stejně.
Byl začátek října. Když jsem opustil vytápěný autobus, chladivý vítr mi bez varování vniknul pod límec bundy a zastudil až na prsou. Nebe bylo zatažené a lehce mrholilo. Zde v Green Creek byly vždycky zimy delší a tužší. Nebyla tady ani zastávka, prostě zapadlá díra, jakých je na severu Anglie nespočet. Autobus zmizel za zatáčkou, rámus výfuku odezněl a já zůstal v husté zeleni stát osamocen. Jediná, značně zablácená pěšina se vinula do kopce pod korunami stromů. Do krajiny se pomalu začínalo vkrádat šero. Bez delšího protahování jsem si hodil batoh na záda a vyrazil svižnou chůzí do lesa.
Les v Green Creek není jako jiný les v Anglii. Čiší z něj uctivá majestátnost a starobylost, ale je z něj také cítit nepřátelství. Nevím, jak jinak to nazvat, snad jako by se do letitých kmenů okolních stromů vtěsnaly všechny zlé události, které se zde odehrály. Spíš než les připomínal prales. Z obou stran pěšinky se na mě začaly tlačit semknuté šiky vrásčitých stromů. Mohutné koruny mi vytvářely nad hlavou téměř jednolitou střechu, takže jsem měl pocit, jako bych kráčel nějakým temným tunelem. Nebylo to příjemné místo, kolem mě jen nehybné kmeny a změť divokého ostružiní. Les s postupujícím šerem začínal působit jako živý tvor, který mne obepínal. Chtěl mě sevřít a rozdrtit.
Dům, k němuž jsem dorazil vzápětí, nebyl o nic přívětivější než okolní krajina. Malá patrová vilka se výhružně rýsovala proti noční obloze. Po mírném kopci k ní vedla zarostlá příjezdová cesta. Detaily domu zanikaly v temnotě noci, vidět byl jen temný obrys - jinak nic. Napravo od domu stála garáž, tam býval vždycky zaparkovaný otcův béžový pickup značky Ford. Dnes tam nestálo nic. Celé stavení bylo pohrouženo do hluboké tmy a snad ještě hlubšího ticha. V tu chvíli mi ze všeho nejvíc dům připomněl starou černou hrobku z městských hřbitovů. Deprimující místo.
A pak se to ve mně znovu probudilo. Ta nejistota, ty nepříjemné vzpomínky, jako by mi pořád někdo seděl za zády a čekal jen na tu vhodnou příležitost, aby mi přes rameno mohl do ucha zašeptat ta slova. Vzpomínku na novinový článek, který jsem chtě nechtě stále měl ve své paměti.
Muž ubodán ve svém domě.
Stalo se to tady, v domě, kde jsem prožil své dětství. Na okamžik jsem zapochyboval o svém rozhodnutí, najednou jsem cítil, že bych se nejraději ze všeho otočil a šel zpět k zastávce. Žádný autobus by sice už nejel, ale kdybych se vydal pěšky po silnici, možná bych někoho stopnul. Naštěstí jsem ty myšlenky umlčel - nepřijel jsem proto, abych to těsně před cílem vzdal.
Tělo muže, později identifikovaného jako Stephen Davis, bylo nalezeno uprostřed kuchyně jeho domu.
Jakmile jsem dorazil pod schodiště, vedoucí do vstupních dveří, vítr mi vehnal první studené kapky do obličeje. Nad dveřmi stále držela ta malá stříška. Celý dům působil dost zašle. Na schody i stěnu celého stavení se agresivně začínal sápat plevel a okna v přízemí byla zabedněná. Minimálně by potřeboval nový nátěr, který by překryl ten stávající, už přespříliš oprýskaný. Nedaleko jsem si povšiml dřevěné cedule s bílým nápisem: Na prodej. Stála tu už delší dobu. Po té události nebyl o dům moc velký zájem, ale důvodem byla i odlehlost tohoto místa. Schody pode mnou pronikavě zaskřípaly.
Pravděpodobnou příčinou smrti byla četná zranění na krku a přední straně trupu, která způsobila bodná zbraň.
Vytáhl jsem klíč z batohu a váhavě ho podržel před klíčovou dírkou. Není se čeho bát, ubezpečil jsem sám sebe a klíč vklouzl do zámku, kde dvakrát kovově cvaknul. Narovnal jsem se, několikrát se zhluboka nadechl a s odhodláním vzal za kliku. Do nosu mě okamžitě udeřil zápach myšiny.
Smrt nastala v době mezi 22.00 a 0.00 hodin. V celé místnosti bylo nalezeno mnoho stop zápasu.
Když jsem rozsvítil, potěšilo mě, že světlo v domě pořád funguje. Temný prostor se znenadání proměnil opět na ten starý známý dům. Jen byl tišší a prázdnější, než jak jsem si ho pamatoval. Na podlaze chyběl koberec, byl stočený u boku stěny. Botník i věšák zmizely. Jakmile jsem chtěl za sebou zavřít, v hlavě se mi ozvalo: „Nech si volnou ústupovou cestu.“
Ústupovou cestu? A před čím bych měl jako ustupovat?
„Člověk nikdy neví.“
Zaváhal jsem, ale pak jsem dveře přece jen zavřel a nevlídné počasí venku utichlo.
Bez dalšího otálení jsem zamířil rovnou k dřevěnému schodišti, které bylo vystavěné u pravé stěny v chodbě. Mířilo do prvního patra, kde byla manželská ložnice a další obytné pokoje. Opatrně jsem se přidržoval zábradlí a našlapoval, jako bych šel po vejcích. Každý schod skřípavě zanaříkal pod mou vahou.
Nahoře zůstalo vše při starém. Několik květinových obrázků na zdi, tmavě žlutý vzorkovaný koberec i plakát skupiny Pink Dot, který ještě pořád visel na dveřích pokoje mé sestry. Byla to její oblíbená kapela. Když jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že Nicolčin pokoj zůstal netknutý. Plakáty, nejen skupiny Pink Dot, stále zdobily všechny stěny. V rohu hned vedle okna stála kytara a pořád na ní byly natažené struny. Nicol ji milovala a hrála na ni snad pořád. Občas mě tím dokázala pěkně naštvat a nejednou jsme se kvůli tomu nepříjemně pohádali, ale jindy… Jindy jsem ji poslouchal opravdu rád. Pomalu jsem došel až k její posteli, batoh hodil na zem a posadil se.
Dlouho jsem litoval toho, že jsem před lety utekl, ale nenašel jsem odvahu vrátit se. Nalezl jsem ji teprve dnes… po smrti otce. Ale on nebyl tím důvodem, proč jsem byl zde.
Vražedná zbraň byla nalezena společně s tělem 16leté Nicol Davisové. Dívku policie našla v koupelně domu s proříznutými žílami na zápěstích. Podle zprávy kriminalistů se jednalo o jasnou sebevraždu.
Vrátil jsem se kvůli Nicol, vrátil jsem se, protože má sestřička tu našla smrt. Otevřel jsem z nočního stolku první šuplík. Byla tam - jak jsem předpokládal - naše společná fotografie. Vzal jsem rámeček s fotkou, postavil ho na stolek a prohlédl si ty dvě mladé tváře. Bylo mi tam sedmnáct, Nicol třináct.
Stephen Davis byl znám jako málomluvný, bezkonfliktní člověk. Policejní vyšetřovatel Charles Eldredge sdělil, že šlo zcela jasně o zločin z vášně. Dcera patrně v afektu svého otce usmrtila a následně neunesla tíhu svého činu, načež si sama vzala život.
Hlavou se mi honily tíživé myšlenky a zlé vzpomínky. Otec byl zvláštní člověk. Co si vzpomínám, neměl žádné přátele, jen pár známých. Nechodil do hospody, nepil ani nekouřil. Také byl o dost starší než naše máma. Pamatuji si, že ještě než mi bylo deset, měl už na hlavě všechny vlasy šedé. Vždy byl upravený, dokonce i doma nosil košili a kravatu, ale já měl pokaždé zvláštní pocit, že pod tím pečlivě upraveným zevnějškem nebylo už nic víc. Otec měl divný vztah ke Green Creek i k našemu baráku, vlastně měl divný vztah ke všemu, i k nám. Nejhorší bylo, že člověk nikdy nevěděl, co si myslí. Nikdy na sobě nedal znát své pocity. Někdy to bylo až děsivé. Také velmi lpěl na svých osobních věcech. Pracovnu měl vyzdobenou vitrínami různých velikostí a v nich krásné exotické motýly a brouky. Ty zelenavě lesklé krovky a pestrobarevná křídla mám v paměti dodnes. Dokázal tam úplně sám trávit dlouhé hodiny i do hluboké noci. Vzpomínám si, byl jsem ještě kluk, jak jsem se jednou vrátil domů a neuvědomil jsem si, že mám boty od bláta. Hodně jsem zašpinil koberec v předsíni. Strašně mě seřval a taky zbil. Jako starší dítě jsem vždycky všechno odnesl já, alespoň z té větší části. Jasně, tu a tam schytala ránu i Nicol, někdy i dost ošklivou, takže jí na tváři zůstala modřina, kterou dokázala zakrýt jenom make-upem. To ale bylo všechno, co si k ní táta dovolil. To já byl ten, kdo musel snášet jeho povahu. Nikdy jsem nechápal, jak může být člověk tak lhostejný k bolesti druhého, jako by mu chybělo něco, co člověka dělá člověkem.
Zašmátral jsem v zadní kapse jeansů a vytáhl bílou dopisní obálku. Otočil jsem ji opatrně mezi prsty, pořád byla zalepená. Zezadu bylo jejím rukopisem napsáno jen to jedno jediné slovo – Robertovi.
Dopis od Nicol, dopis, který mi poslala těsně před tím, než si vzala život. Musela to plánovat dlouho. Věřte, chtěl jsem ho otevřít už mnohokrát, ale nešlo to. Nedokážu říct proč, zkrátka jsem k tomu nenašel odvahu. Může se to zdát divné, ale je to tak. Je to, jako bych čekal, že ten dopis mi odhalí něco… skrytého, něco, na co nejsem připravený. Vím, je to hloupost, ale ten pocit nedokážu změnit a jen těžko s ním bojuji. Ale tady je to jiné, zde, v tomto pokoji, cítím její přítomnost. Ty zdi ke mně mluví, protože si pamatují její tvář, dlouhé kadeře, které si česala před zrcadlem. Pamatují si její smích i její pláč. Ospalá rána i unavené večery. Stiskl jsem obálku s vnitřním neklidem. Musím ho otevřít, příliš dlouho jsem otálel. Měl jsem to udělat už dávno, není se přece čeho bát. Byla to Nicol, moje malá sestřička. Měl jsem ji rád. Teď, nebo nikdy! Palec s ukazovákem natrhly papír.
„Trpěla jsem kvůli tobě!“
V úleku jsem sebou prudce škubl a loktem omylem zavadil o fotografii, která na okamžik zavrávorala na hraně stolku a vzápětí se sklo v rámečku rozbilo na parketách.
Kdo to řekl?
Ticho.
Nikdo tu není, blbče! Jen ty, ten dopis a zlé vzpomínky.
Světlo zhaslo. Vše přikryla neproniknutelná temnota, v níž nebylo vidět na krok. V překvapení jsem zůstal sedět jako přimražený.
Co se stalo? Jen klid hochu, jen klid… to jsou jen pojistky, nic víc.
Rychle jsem si zastrčil dopis zpátky do kapsy a poslepu jsem nahmatal svůj batoh. Chvilku jsem v něm lovil a nakonec ucítil mezi prsty baterku. Světlo odhalilo těžkou roušku tmy, která přikryla vše kolem. Zkontroloval jsem kuželem světla dveře, čekaje, že v nich někdo bude stát, ale nikdo tam nebyl. Vše bylo v pořádku. Fotografie ležela mezi mnoha střepy hned vedle batohu. Zkusil jsem vypínač. Jak jsem očekával, vůbec nereagoval. Vyšel jsem na chodbu a tam to uslyšel - pravidelný zvuk, který přicházel odněkud nad mojí hlavou: Cupity… cup… Cupity… cup…
Téměř proti své vůli jsem zvedl oči nahoru a zadíval se na dřevěný strop, z jehož spár jako drobounký sníh padal dolů prach. Přicházelo to z půdy. Byly to krátké, rychlé krůčky, na zvíře moc hlučné, ale těžko si šlo představit, že by je mohl vydávat člověk.
Třeba se mi to jenom zdá, pocuchané nervy na to mám dost.
Rukou jsem téměř automaticky zašmátral v kapse bundy. Krabička s mými léky tam pořád byla.
„Nějaké potíže, Roberte?“
Před očima se mi objevila Wilsonova tvář. Co by tomu asi říkal, kdyby mě teď viděl? „Halucinace, či jiné příznaky, Roberte? - Nic zvláštního, doktore, jen mi nad hlavou na půdě něco cupitá!“
Musel jsem se nad svými myšlenkami pousmát.
Wilsonova sezení jsem míval docela rád. Pohled do rušné ulice, kde se míhaly desítky aut, příjemně hypnotizoval. Nahoře v ordinaci býval klid, čas tu nic neznamenal. Vždycky jsem přemýšlel, čím to je. Může to být tou místností, její působivou starobylostí? Mahagonovou skříní, která byla přeplněná všemi těmi knihami, jež jsem nikdy nečetl, nebo snad těmi nástěnnými hodinami s kyvadlem, které si doktor Wilson nechal vyrobit na zakázku u firmy Lorus? Nebo to snad bylo samotným Wilsonem? Tím klidným šedesátníkem, který nosil pečlivě zastřižený šedý vous, hranaté brýle a tu starou pletenou vestu? Možná to bylo tím prvním, možná tím druhým, ale nejspíš to bylo vším dohromady.
Naše poslední sezení bylo trochu jiné než ostatní. Wilson jako obvykle seděl ve svém honosném křesle a já postával u okna a sledoval ten život dole.
„…podle lékařské zprávy měl zlomenou čelist, taky pravé zápěstí, pohmožděný hrudní koš a slabý otřes mozku,“ řekl Wilson a zavřel spis, který měl položený v klíně. Ucítil jsem jeho pohled na svých zádech, ale dělal jsem, jako by se mě to netýkalo. Řekl bych, že ho můj ležérní postoj rozkročených nohou s rukama v kapsách vždycky trochu rozčiloval, ale nikdy to na sobě nedal znát. On měl Wilson vůbec trpělivosti za dva.
„Nemáte mi k tomu co říct?“ ozval se.
Mlčel jsem, protože mi nebylo zrovna moc do řeči, obzvlášť o té rvačce.
„Musíte se sebou něco dělat, Roberte, takhle to už dál nejde,“ změnil najednou výrazně tón v hlase.
„Za poslední půlrok vás vyhodili už ze čtvrté práce. Perete se, pijete a teď máte i zápis v trestním rejstříku,“ pokračoval.
K potěšení Wilsona jsem se konečně posadil, roztrhané džíny mi při tom odkryly holá kolena. Vytáhl jsem si cigaretu a bez svolení si ji vložil mezi rty.
„Tady se nekouří,“ řekl Wilson klidně, ale důrazně, protože mě napomínal snad při každém našem sezení. Možná jsem tak trochu doufal, že to jednou prostě vzdá. S pobavením jsem vytáhl cigaretu z pusy a pomalu ji vrátil do krabičky.
„Byl to idiot, doktore. Začal si sám,“ řekl jsem na vysvětlenou a krabičku s cigaretami jsem hodil na prosklený stůl, který stál mezi námi.
„Proto musel týden ležet v nemocnici?“ otázal se Wilson nechápavě, jako by se snažil ve mně probudit svědomí.
Už jsem k tomu nic nedodal, nemělo to smysl. Pokud si ten blbec začínal s každým, kdo jen pohledem zavadil o jeho holku, dlouho mu jeho vlastní zuby v puse nezůstanou, zvlášť, když se jako holka pere.
Pálily mě oči.
„Spal jste vůbec?“ zeptal se Wilson, když postřehl, že jsem si je promnul.
„Poslední dobou toho moc nenaspím,“ odvětil jsem a začal jsem se znuděně zabývat svými nehty, měl jsem je totiž ještě pořád trochu špinavé od motorového oleje. Prostě ruce chlápka, co se rukama živí.
Doktorův pohled sklouzl k mým ošuntělým teniskám. Všiml si, že podrážka na levé špičce už přestávala držet. Nijak jsem to neskrýval, Wilson o mně věděl víc než většina mých známých. Nikdy jsem se před ním za sebe nestyděl.
„Berete ty léky?“ zeptal se.
„Beru, ale není mi po nich moc dobře,“ odpověděl jsem.
To byla pravda.
„Mohu vám předepsat jiné,“ navrhl.
„Ne, díky. Občas mám pocit, že bez nich by to bylo lepší,“ odvětil jsem na vysvětlenou.
„Hlavně žádný nevynechejte,“ upozornil mě Wilson, „potřebujete je,“ dodal.
„Já vím.“
„Měl jste v poslední době nějaké potíže?“
Chvíli jsem zaváhal nad jeho otázkou a nakonec zakroutil hlavou, ale moc přesvědčivě to nepůsobilo.
„Budu k vám upřímný,“ začal Wilson vážně a založil si ruce do klína.
„Nezlepšuje se to, Roberte, spíš naopak,“ udělal dramatickou pauzu, „myslím, že nastal čas, abychom zvážili léčbu v našem oddělení.“
Překvapeně jsem na něj zvedl oči. Očividně to myslel vážně.
„O tom jsme se už jednou bavili, doktore. Na léčbu nepůjdu, to víte,“ odvětil jsem.
„Obávám se, že vám začíná unikat realita,“ zkusil to jinak doktor.
To mě dopálilo.
„Řekl jsem ne!“ Prudce jsem vstal a odkráčel zpět k oknu, kde jsem se opřel o parapet.
Nastalo ticho.
„Tento postoj vám vaši sestru nevrátí.“
„Netahejte do toho mou sestru!“ řekl jsem podrážděně, protože mě začínal náš rozhovor štvát.
„Ale o to tady právě jde. Vy ji do toho taháte, Roberte. Kolikrát jsme už o tom mluvili? Za její smrt nemůžete. Musíte s tím něco dělat, jinak se zničíte, balancujete na hranici s vlastními představami, s fikcí, kterou jste si sám vytvořil ve své mysli. Chcete se nějak potrestat, ale k tomu není důvod. Vtahuje vás to stále silněji na… druhou stranu.“
Co ty o tom můžeš vědět? Pomyslel jsem si, ale nic jsem už neřekl.
„Nejste můj první pacient s těmito příznaky a patrně ani poslední. A vím, že když člověk jednou překročí hranici, jen těžko se vrací zpět.“
Ze vzpomínek mě probudil zase ten zvuk.
Cupity… cup… Cupity… cup…
Tohle nebyla halucinace, ten prach byl skutečný. Tam nahoře něco bylo a já musel zjistit co. Vstup na půdu byl téměř na konci chodby. Byla to jen čtvercová sklápěcí dvířka opatřená kusem provazu. Nepotřeboval jsem ani moc síly, aby se dvířka otevřela, načež ze shora do chodby sjel s ohlušujícím rachotem rozkládací kovový žebřík. Když svou hlučnou činnost dokončil, jeho spodní část končila asi dvě stopy nad podlahou. Ze setrvačnosti se ještě nepatrně kýval ze strany na stranu. Udělal jsem dva váhavé kroky k žebříku a světlem prozkoumal tu díru, která teď zela nahoře.
„Haló? Je tam někdo?“
To je ale blbá otázka. Čekáš snad, že ti odpoví? Malou chvíli jsem ještě váhal a pak botou přirazil žebřík až k podlaze. Nebylo to nejchytřejší, protože shora se v tu chvíli přímo na mě sesypal oblak prachu. Rozčileně jsem si odrbal ten nepořádek z vlasů. Baterku jsem si vložil mezi zuby tak, abych s ní mohl pořád mířit nahoru a chytil se studeného kovu. S maximální opatrností jsem, za velmi nepříjemného skřípání, začal po žebříku stoupat vzhůru.
Poměrně nevysoký prostor půdy, který se zužoval do špice střechy, byl plný dřevěných i papírových krabic naskládaných na sobě v nepřehledných kupách. Kužel světla odkrýval jen harampádí a hromady starých krámů, které už dávno dosloužily, nebo byly nahrazeny novými věcmi. Vše bylo dokonale zahaleno prachem. Překvapilo mě, že malý vikýř ve střeše byl otevřený a bylo to také jediné místo, kterým do domu pršelo. Dřevo i krabice pod vikýřem byly smáčené vodou. A právě v té chvíli jsem baterkou posvítil na prkennou podlahu. V závějích prachu jsem uviděl stopy. Zalil mě studený pot a na okamžik jsem nabyl dojmu, že se mi zastavilo srdce. Stopy byly hodně malé, v elipsách se navzájem překrývaly a byly snad úplně všude. A co jsi čekal? Něco tu bylo slyšet, něco tu chodilo, tak tu logicky také musejí být stopy! Pomalu jsem ze žebříku vystoupil až na půdu a udělal několik opatrných kroků k vikýři. Dřevo pode mnou skřípalo a naříkalo.
Rána.
Spadla jedna z krabic. Šerem se mihlo něco malého! Leknutím jsem ukročil vzad naslepo a to byla chyba. Šlápnul jsem totiž na něco pohyblivého a noha mi ujela do strany. Marně hledaje rovnováhu, zabořil jsem omylem botu do jedné z krabic. Chtěl jsem udržet stabilitu, a tak jsem hmátl po první věci, která mi přišla pod ruku. Bohužel mi to nebylo nic platné, docílil jsem jenom toho, že jsem v nemotorném pádu shodil veškerý obsah jedné krabice přímo na sebe. S hlasitým heknutím jsem padl naznak a v poslední chvíli zabránil rukama tomu, aby mi stará plechová obruč vyrazila přední zuby. Následně mě zasypala změť nejrůznějšího kovového harampádí, které udělalo příšerný hluk. Baterku jsem při pádu upustil, zakutálela se někam pryč a světlo se ztlumilo. Ruch ustal. Naštvaně jsem ze své naražené holeně odstrčil jakousi kovovou trubku se zarezlým kohoutkem a s bolestí v natlučených zádech se posadil.
„Doprdele práce!“ zaklel jsem, když jsem si mnul bolavou holeň a pomalu vstal na všechny čtyři. S hekáním a nadávkami jsem se došoural až k místu, kam se zakutálelo mé světlo. Baterka ležela hned vedle starého skateboardu, pořád svítila. Vzal jsem ji do ruky, když v tom se za mnou ozval šramot.
Žluté světlo odhalilo tvář chlapce.