Snubní prstýnek

Zaèalo léto. Pro Kristinu léto jako každé jiné, jen s tím, že je zase o rok starší a úspìšnì dokonèila 3. roèník konzervatoøe. Kristina je devatenáctiletá vyšší plavovlasá dívka, ale dosud je sama, nemá a ani nemìla pøítele, protože ještì nepotkala toho pravého. Má svùj vysnìný ideál, který se spíš podobá pohádkovému princi než obyèejnému klukovi, a ze svého snu nehodlá slevit ani o vlásek...
Jednoho dne ji napadlo, že si udìlá výšlap na Lysou k vysílaèi.
"Kristi, ty ses snad zbláznila, ne? Neèteš noviny? Víš, co se ti mùže stát? Nemáš rozum!" rozèiluje se nad jejím plánem matka.
"Ale tak ji nechej, je už dost velká na to, aby si mohla nìkam vyjít sama a bez nás..."
"No právì, je až moc velká, nìjakej úchyla ji tam èapne, no a co pak? Hm?"
"Nech mì domluvit! ... a poznat s kým se bavit a s kým ne a navíc, kterej normální úchyla ti poleze takovou štreku jen aby znásilnil tady naši Kríšu? Každej normální úchyla zaleze bezpracnì za roh ve mìstì a má tam více šancí, že tam nìjaká koèka pùjde," uklidòoval matku otec.
"No tak upaluj! Ale nechoï mi znásilnìná na oèi! Rozumíš? S nikým se nevybavuj a neber si od nikoho nic...!"
"Ale mami, tohle poslouchám už od batolete! Mìjte se a jestli pøijdu do nebe, pošlu pohled!"

Kristina vyrazila na cestu, bylo teplo, tak si pøes mamèiny protesty oblékla kraasy a tílko. Vyšla sama a ani nikoho nepotkala. Když byla asi v pùli cesty, cítila v zádech nepøíjemný pocit, jako by ji nìkdo sledoval. Bála se otoèit. Pøed oèima se jí míhaly rùzné útržky z filmù, kde všechny takhle lehkomyslné dìvy skonèily v kaluži krve vychladlé nìkde v lese. Nakonec sebrala všechnu odvahu a otoèila se. Pøíjemnì se lekla. Místo vraha s kudlou v ruce a pøíšerným tetováním po celém tìle pohlédla na velmi sympatického muže ve vìku asi 30-ti let. Byl vzrostlé postavy, tmavých rozèepýøených vlasù a šinul si to do kopce úctyhodnou rychlostí. Otoèila se zpátky a pøestala si ho všímat. Nemohla ale na nìj pøestat nemyslet. Pøedstavovala si, že ji brzy dohoní a osloví ji. Ale nic. Divila se sama sobì, proè na nìho tak intenzivnì myslí a proè má pøitom tak zvláštní pocit. Lásku hned zavrhla. Vždy její princ bude úplnì jiný. Hezký. Z úvah ji vytrhlo neèekané zaklepání na rameno.
"Už jsem myslel, že spíš, vílo."
"Jsem Kristina."
"Petr, tìší mì, vílo, dokonce i mluvíš. Fakt jsem mìl o tebe strach. Šla jsi nejménì 20 minut v transu, oèi vykulené a dokonce jsi sešla z cesty."
Teï se Kristina probrala úplnì. Ocitla se na  plošinì pod Lysou na nìjaké krásnì rozkvetlé louce, kde všechno vybízelo sundat si boty, probìhnout se jen tak bosky a tanèit.
"Kde to jsem?"
"Na louce."
Teï nastalo ticho a oba se na sebe vzájemnì dívali. Teprve teï si Kristina všimla více rysù jeho tìla. Byl to normální chlap a vùbec nièím pro ni zajímavý, ale pøece ji tak pøitahoval. Stydìla se za své myšlenky. Mìla chu zajet svými prsty pod triko, políbit ho a už ho nikdy nepustit. Všimla si také snubního prstýnku, který se Petr vùbec nesnažil zakrýt. Nakonec to ticho pøerušil on.
"Neposadíme se?" Usmál se.
Sedìli tam spolu na louce a povídali si jako staøí pøátelé. Má syna a šastné manželství. Kristina si s ním taky velmi otevøenì povídá, dokonce se mu svìøila s tím, že je ještì panna a nemìla kluka. Mluvili spolu snad hodinu, když opìt nastalo ticho. Tentokrát ale jiné. Bylo v nìm cítit touhu a napìtí. Petr se ke Kristinì sklonil a nìžnì ji políbil. Nebránila se. Pøestala ztrácet ostych a oddávala se plnì jeho polibkùm a zkušeným dotekùm.
"Smím?" zeptal se nìžnì.
"Ano, chci Tì!" odpovìdìla rozechvìle Kristina.
Z Kristiny se stala žena. Poprvé poznala to, že bolest mùže být nìkdy pøíjemná. Ještì chvíli spolu leželi v objetí a potom už musel jít každý svou cestou. Rozlouèili se pøátelsky. Nikdo s tìch dvou nevyslovil pøání spatøit toho druhého znovu. Kristina si øíkala, že to tak musí v téhle situaci být a nièeho nelituje. Odnáší si jedineèný nádherný zážitek a pocit, který už v životì nezažije nikdy. Je šastná.
"Jak bylo?" vyzvídají rodièe.
"Šlo to. Bylo fajn, ale dost pálilo slunce a vidíte sami, jsem živá." A odešla do svého pokoje promítnout si ještì jednou vše, co dnes zažila.
"Mùžeš mi øíct, Kristino, proè cpeš jahody do kapsy? Pojï to vyèistit a dìlej!" køièela matka na Kristinu z koupelny.
Kristina se neochotnì zvedla, nìco zabruèela, ale šla èistit. Nechápala sice, co jahody v její kapse znamenají. Vždy letos žádné jahody netrhala, ale bylo jí to jedno. Šáhla do své kapsy a pomalu s nepøíjemným pocitem v žaludku vytahovala rozmaèkané a napùl shnilé jahody z kapes. V tom ucítila asi nìjaký papír a v nìm nìco bylo. Bylo to sice celé špinavé od jahod, ale po chvilce sušení v mikrovlnce se to dalo rozbalit. S napìtím rozbalila papír a uvidìla zlatý prstýnek a na papíøe èetla:
"Kristinko, moje lásko. Zní to zvláštnì, když ti teï píšu lásko a ani se neznáme. Usnula jsi mi v náruèí, jsi krásná a já mám takový strach, abych tì neztratil. Musím ti nìco napsat a doufám, že mì pochopíš a není již pozdì. Od první chvíle, co jsem tì uvidìl, tì miluji. Bránil jsem se tomu citu. Musel jsem udržet vzpomínku, vzpomínku na svoji ženu a syna Filipa, které jsem pøed tøemi lety ztratil pøi autonehodì. Proto jsem ti øekl, že jsem šastnì ženatý. Proto, abys od toho nic neèekala. Ale teï toho lituji. Chtìl bych to vrátit zpátky a øíct ti pravdu. Abys byla MOJE! MOJE! Jenom MOJE! Chápeš? Tvùj Petr
P.S.: Prstýnek je tvùj. Jsi má žena. Už navìky."

K dopisu byla pøipojena i adresa a telefon. Kristina plakala štìstím i smutkem. Ale nepøemýšlela. Hned vybìhla z bytu za svou láskou. Teï teprve poznala, že ten zvláštní pocit, který cítila, když se na nìj poprvé podívala, byla láska. Ano. Miluje ho a teï už to ví!!!