Normální den zapřisáhlé negativistky

Normální den zapřisáhlé negativistky

Už to tu bylo zase. Přes všechny snahy udržet oči zavřené a mozek ve stavu blaženého nevědomí, nakonec jsem procitla do odporného rána, které se od ostatních lišilo pouze tím, že bylo jiné datum.

Jasně, že jsem ani nemohla počkat, až mi zazvoní budík, proč bych taky měla, když jsem mohla být vzhůru už dávno předtím, neklidně se převalovat ve snaze znovu usnout a přitom dobře vědět, že je to marné. Ostatně jako cokoli, o co jsem se kdy pokoušela. Odhodila jsem propocenou přikrývku a celkem úspěšně ignorovala tělo, ležící na vedlejší matraci. Chrápající a naprosto nepřitažlivé už nějakých hodně let. Prase. Co jsem na něm kdy viděla? A to je jen jeden z mnoha. Ti před ním nebyli o nic lepší. Chlapi. Slaboši, chudáci, sexuální štvanci, nedokážou myslet na nic jinýho, než na sebe a své ubohé pudy. Zajímalo by mě, jestli opravdově někdy použili mozek k něčemu jinýmu, než k přemýšlení o vlastním egu. A já hlupačka naivní jsem dokonce i několika z nich věnovala své city, jen proto, aby  je znehodnotili naprostým pohrdáním, zneužili, pošlapali, poplivali, jak se dá a nakonec odkopli i se mnou.

Odvrátila jsem pohled od spící kreatury. Jak je to nefér. On nemusí vstávat do práce za pár korun. Může si tam chodit kdy chce, když nechce nejde, ale stejně vydělává třikrát tolik, co já. Aby všechno prochlastal v hospodě a neušetřil ani korunu na horší časy. Ne ne, nebudu se rozčilovat, musím do práce. U zrcadla mi stoupl adrenalin ještě o píď. kde je moje nádherný, štíhlý tělo, chci ho zpátky. Ty dvě brady, převis na břiše, strašlivou celulitidu, rosolovitost a prsa, za který by se nemusely stydět ani indiánský domorodky před důchodem jsem si jako zasloužila čím?. Mladá ženská s tělem šedesátnice, nádhera. narvala jsem na sebe džíny, jediné do kterých se ještě vejdu a volné triko. Zdržovat se s úpravou obličeje? Nač, když tělo nestojí za nic. Vlasy...ještě pořád nešedivím, jo to se mám, ale už abych šla. Je tu bordel, jenže komu by se chtělo uklízet, když pořádek v týhle domácnosti všichni tak rychle a úspěšně sabotují. Je to tu jako ve chlívku a bude ještě dlouho, protože nemám sílu, ani náladu uklízet něco, co tu bude večer zas. Zbytečná práce. Všechno co dělám je zbytečný, jsem z toho unavená. nemůžu už skoro ani myslet, natož vymyslet nějaký efektivní plán, jak se vším skoncovat. Sakra zapomněla jsme mobil. jo co není v hlavě, to musí bejt jinde. Unaveně se ploužím zpátky do bytu, abych zopakovala celý proces odchodu, tentokrát už komplet. Druhý pokus vyšel, odporný vedro je zase, lapám po vzduchu, žádný tu není, ale pokud ano, tak na něj asi nemám nárok. Na ulici se do mě vší silou opřelo vedro, batoh na zádech ztěžkl a do mozku se zařízl hluk. Nabrala jsem obvyklý kurz a snažila se ignorovat všechno, co by mi den mohlo ještě zhoršit. Soustředit se jen na vlastní myšlenky, musím se vybudit k nějakým alespoň trochu optimistickým a povzbudivým, jen na chvíli. Poo chvíli zjistím,že dodo kopce funím já a ne starý pes, ploužící spřede mnouou na vodítku, jehož druhý konec třímá nějaká neuvěřitelně vychrtlá blondýna. Nána, co kdyby uhla aspoň o dvacet čísel, abych mohla projít. jasně že ne, proč by to dělala, když může zavazet dál. Moje funění nabralo na intenzitě díky další dávce adrenalinu. V duchu jsem se zaobírala šťavnatými nadávkami až k první křižovatce, kde se s oblibou všichni řidiči otáčejí, jezdí v protisměru, nepoužívají blinkry a když se zadaří, tak si ještě klepou na čelo, jak já jsem pitomá, že chci jen přejít na druhou stranu bez zdravotní újmy, no asi jsem vážně pitomá, protože jinak bych chodila jinudy. Otázka zní, jestli by to bylo k něčemu dobrý, nejspíš ne, při mým štěstí. Všude je něco. Tak a teď pro změnu z kopce, příjemná změna, ruksak váží už nejméně deset kilo, na čele pot, v obličeji barva přezrálého rajčete. Prostě k pomilování. Pitomý město, člověk si tu nemůže ani zazpívat do kroku, společnost se rozhodla, že to není normální, nebo vhodné, no prostě nepřirozené asi. kdo dal krucinál komu právo rozhodovat, co je dobrý a co špatný, co je normální a co ne.

Na světelné křižovatce je to na dlouhý lokte. No jistě a vedle mě přešlapuje dělňas a nijak se neupejpá mi foukat kouř přímo do obličeje. Tomu říkám užít si aromaterapii. V parku je to o něco lepší, chlap v montérkách šel jinudy. Potkávám šílence, pěstující po ránu jogging. Jak jinak, všichni hubení jak tyčky, možná běhaj proto, aby z nich byla jen kost a kůže, to se jim to běhá, když nenesou na hrudníku pět kilo navíc. Když se rozběhnu já, mlátí mě prsa málem do obličeje, to prostě není fér. A už se blížím ke konci cesty, vycházím z parku přímo na zastávku plnou lidí, zrovna přijíždí trolejbus. Všichni se vrhají k otvírajícím se dveřím a já nestačím uhýbat. Kreténi, kdyby si tak všichni chtěli zlámat nohy, nebo se ušlapat, hlavně ti, co se cpou nejvíc, aby se náhodou nepo....no nic, další křižovatka, dneska docela dobře stíhám zelenou a tak nemusím dlouho přešlapovat na přechodu a inhalovat pach z křoví, kde nejspíš každý rok hnije nějaká zanedbaná a nezvěstná mrtvola, no a pak jsou tu ještě výpary z nějaké nechutné vývařovny. mrkám na světelné hodiny, docela docela dobrej čas, to bych se mohla zastavit v pekařství a koupit si pití a nějakou snídani. Fajn, jen jedna ženská v krámě, to jsem ale netušila, že si bude hodinu vybírat, pro Krista pána, když nevím, co chci, tak si to prvně rozmyslím, abych nezdržovala ne? Nerozhodná osoba přede mnou se tím zjevně netrápila, to lidi, co nepoužívají mozek obvykle dělají. Zjistila jsem, že logiku u nás nezná zřejmě většina populace, možná nejen u nás, těžko říct, za svůj mizerný plat si asi nikdy nebudu most dovolit vytáhnout paty za hranice republiky. Tak ještě posledních pár metrů a jsem v bezpečí prodejničky, kde pracuju, naštěstí úplně sama. Převlíknout, osolit rádio, nachystat zboží a duševně se připravit na zákazníky. Budu milá, budu skvělá a profesionální, jako vždy. Přetrpím rozmary, omamné vůně, klevety i zápach, přetrpím i šílenej hluk, který mi neurvale vrazí do krámu pokaždé, když se otevřou dveře, v polední pauze si vyřídím pochůzky a pak, až budu notně znavena všemi těmito vjemy víc, než prací samotnou, vykročím k domovu stejnou cestou jakou jsem přišla, jen s o něco horší náladou. Záměrně se vyhýbámm smrduté křižovatce a raději riskuju život na neosvětleném přechodu, cesta parkem a pak nejhorší úsek cesty asi 150 metrů do prudkého kopce, jenže nestíhám zelenou na semaforu a tak musím tvrdnout následujících pět minut ve společnosti několika dalších lidí, kteří se znepochopitelnýchh důvodů tlačí do mé intimní zóny. nesnáším to, mám pocit, že se nemůžu pohnout, že nemůžu dýchat, cítím se ohrožená, znásilněná, připravená i o ten malý kousek prostoru, o kterém jsem si myslela,že mám na něj právo. Konečně se rozsvítí zelená a já mažu na druhou stranu, co nejrychleji mi moje postava a zátěže dovolí. Rozvážně začínám stoupat, zpočátku mírným tempem, ale jen než jsem zaslechla ty neblahé zvuky. Tssssss ts ts ss škrrr tss tsss. Dusím se jednak nedostatkem kapacity plic a jednak zlostí. Někdo za mnou jde. jen kousek, skoro mi dýchá za krk, štve mě a pořád to cup cup, proč mě krucinál nepředejde? Riskuju pohled vzad, hubenej týpek v brýlích, co? NO to si snad dělá srandu. Telefon u ucha a už do něj sype vodopád hlasitých slov. Moje hlava, moje nervy, jestli půjde za mnou ještě chvíli, zešílím z toho. Zvažuju, zda zpomalit, nebo zrychlit. Protože spěchám volím druhou možnost a nutím své tělo k většímu výkonu, plíce protestují, ale ať si třeba prasknou, jen když se dostanu z dosahu toho cupitajícího křiklouna. zvuky se jen velice pomalu vzdalují. nahoře na kopci, se zastavím a hledám své dýchací orgány, které jsem ztratila nejspíš někde cestou, sotva popadám dech. Tak to bychom měli. Následuje rovinka, pohoda. začínám opět vnímat okolí. Na protějším chodníku venčí paní v teplákách stařičkého baseta a skrz cigaretu v koutku úst ho přemlouvá k chůzi. Ubohé zvíře. Taky bych se tvářila naštvaně a nic by se mi nechtělo, kdybych měla tak dlouhý tělo, skoro žádný nohy a ještě ušiskama zametala chodník. Být tím psem, raději bych dobrovolně skočila pod auto. I když je vysoce pravděpodobné, že pod ním skončím, i když ne vlastní vinou.

Na poslední křižovatce to do mě málem zase napasoval nějaký výtečník,co se nedokázal rozhodnout, kudy vlastně pojede a rozkurážil se k jízdě právě ve chvíli, kdy jsem se odhodlala vkročit do vozovky. Vidina chlazeného zlatavého moku mě rozradostnila, ale jen na chvíli. Na zahrádce domovské hospody se už vyvalovala místní elita, složená ze zoufalců nejrůznějšího ražení. Nutno však podotknout, že ty horší případy se ukrývaly povětšinou uvnitř nálevny. Já dávám přednost čerstvému vzduchu. Proběhne zdravice a už sedím, zásadně na kraji lavice, odkud je možné vzít kdykoli roha. Kolem mě hlasy a chichi a chacha a třískání půllitrů. Chvílemi se, zcela marně snažím vmísit do hovoru na jakékoli téma, už mockrát mě napadlo, jestli by mě někdo poslouchal, kdybych se zachovala po vzoru svého dědy, prostě třískla pěstí do stolu a zařvala Teď mluvím já. Nikdy jsem to nevyzkoušela. Společnost jsem opustila brzo, a ač jsem se způsobně loučila, pochybuju, že vůbec někdo zaregistroval můj odchod. Domove, sladký domove. Stejně jako ráno, ignorovala jsem nepořádek a otevřela okno. Večeře, zalehnout, mým stálým společníkem na večer se stal počítač, vlastně už před mnoha lety. Jediný, kdo mi zbyl a přitom je to neživá věc. Pro ostatní bytosti jsem bezvýznamná, stejně jako ony pro mě. Otvírám dokument. Mám rozečtenou knihu, příběh o lásce, o čestných lidech, o statečnosti a síle. Chci se stát součástí toho příběhu, ale nemůžu. TO PROSTĚ NENÍ FÉR!