Havran

Modrou oblohu rozvířil havraní let.

On mával křídly, mířil vpřed.

Neznal výšku, hloubku, dálku,

neviděl nikdy smrt či válku.

Bezstarostně letěl nad stromy,

vzdálen od bolesti, pohromy.

Tiše krákal, oči mhouřil,

křídli v slunci stíny tvořil.

Hladil mě tehdy na duši.

Když letí, ani netuší,

že ho obdivuju. Je tak krásný,

s ním je celý kraj i šťastný.

Vznešený náš havrane,

ať let tvůj neustane.

Jsi tak skvostný, roztomilý,

ladnější než tanec víly.

Hrobové ticho. Sníh už taje,

přec nový plod neuzraje.

Zima stále ukazuje sílu,

podlamuje v jaro víru.

Však havran i chlad přemůže,

dočká se léta, spatří růže.

Nic ho jen tak neskolí,

když pyšně míjí topoly.

Nádherně jeho křídla sviští.

Těší se zas na den příští.

Je sytý, silný, odpočatý

a pod ním já zimou sťatý.

Ty havrane, pyšný králi,

dík, že mohl jsem Tě zdáli

pozorovat při letu

a popřát Ti k rozkvětu.