romaneto pro Anetku

            „To jsem takhle šel podél polní cesty a kde se vzal, tu se vzal, z černočerné tmy byl žhavý blesk a přede mnou, nelžu vám, divý lesní muž.“ vyprávěl starý Patočka v hospodě Na mýtince.

            Z noci tam na něho vyletěl ohnivý muž. Objevil se v dálce kousek od lesa a jakoby nic pobíhal chvíli sem, chvíli tam. Najednou, jakoby ho něco píchlo, rozeběhl se obrovitou rychlostí přímo na Patočku, ruce rozpřáhnuté a strašlivě řval, jako kdyby klenba nebeská na něho padala a když už už Patočka myslel na nejhorší, lesní muž skočil – a zmizel.

            „Co se tam u všech čertů, chlapi, děje, to se musí vyšetřit.“

            Na druhý den se tam hajný s celým procesím hospodských povalečů holt musil vypravit.

            A co nezřely zraky jejich?! Z místa, kde se to Patočkovi přihodilo, vedla spálená klikatá cestička hluboko do lesa, kam noha lidská nelehko se rozhodovala, zda-li má vstoupiti.

            Tak se vydali hlouběji do lesa, až přišli k jeskyni, ve které prý starý poustevníček pobýval. Cestička spálené země přímo do útrob toho podivného obydlí vedla. Zpočátku kapánek váhali, mají-li vejít, avšak lačnost záhadu strašidelného zjevení odhaliti převládla a ,ač bázlivě, leč odhodlaně, vkročili.

            K jakému překvapení došli, když v tom nejčernějším koutě příbytku jeskynního našli poustevníčka an sedí celek schoulen do svého pláště, ani nos mu vidět nebylo, a pláče. Když ho obstoupili a ptali se, co strašného ho potkalo, počal blábolit jakoby ve snu, že nechtěl nikoho mordovat a jak ho to mrzí, že prý jen svůj nový ohnivý vynález elektrika zkoušel.

            A tím se záhada starého Patočky vysvětlila.