Poutníče postůj

Poutniče postůj a pohleď na skvosty naší Země. Je to pouze náš kraj, naše milovaná Zem a Ty jsi pouze vřed co musí být bez milosti vypálen žhavým železem.

Probral z děsivých snů. Co na plat, zase je zde další zbytečné ráno. Další zbytečný den jeho konečné cesty. Včera měl hlad, předevčírem taky a co dnes? Sám neví kdo se nad ním smiluje.

V této zemi moc milosrdenství nebylo.

Poutník si vykračoval po prašné cestě nevěda kudy kam. Proč taky?

Jediným smyslem jeho života bylo pořád jít a vířit prach cesty až k absolutnu. Chtěl pochopit své bytí, zachytit svou esenci. A co mu z celého života zbylo? Jen pár cárů hader a starý klacek, kterým rozhrabával vyhaslá ohniště. Jedinými přáteli mu byli nedílní společníci hlad a bída. Jen tito věrní mu stále připomínali co již chtěl zapomenout.

Jak snadné je zapomenout na svou ubohost vprostřed domu se služebnictvem, obklopen bohatství a žhavými náručemi krásných žen.

Sám si zvolil svůj osud. Již nikdy více nebude poutníkův život ovládat někdo jiný.

Zemře tedy šťastný. Co více od života může chtít?

Svou ženu a děti nechal ať si dále žijí svůj sen. Peníze jim zajistí lásku a přízeň mnoha lidí. Sám se vydal vstříc jedinému poslednímu okamžiku jeho života.

Čekal na vyvrcholení dlouhého života, čekal a pořád nic. Miloval svůj předešlý život. Miloval ženy, peníze a moc. Jen nikdy nepochopil podstatu života. Až se jednou vzbudil v hedvábném loži a prozřel. Život mu utíká mezi prsty.

Viděl svou krásnou ženu vedle sebe, slyšel své nezbedné děti, věděl o služebnictvu za závěsy lačnícímu po jeho příkazech. O všem věděl, ale již jej to netěšilo. Smutně si prohlížel nádhernou ložnici, obkládané zdi akátovým dřevem, mahagonový stůl z dalekých krajů, brilianty obkládaný strop a úžasný výhled do jarní zahrady.

Nic nedokázalo utišit jeho touhu po naplnění jeho cesty životem.

Toužil po změně. Toužil žít zase svobodný. Žít své dny jen sám se sebou. Dojít ke shodě se svým já.

Po duši se mu rozprostřel blažený pocit. Konečně zase toužil!

Šel již světa kraj. Nedbal na svůj zevnějšek. Nosil smradlavou kozí kůži a honosil se svou chudobou. Při své pouti se zamýšlel sám nad sebou, přemýšlel nad svým bytím. Od všeho jiného se odloučil, tak proč se zatěžovat jinými lidmi. Ať si zemřou ve své vlastní bídě. Sami si zvolili svůj osud.

Šel dál a dál. Lidé na něj plivali, ale už nic jiného než jeho cesta nemělo smysl. Cítil se slabý, ale musel vytrvat. Prostě musel.

Stále nechápal jaká touha ho žene kupředu.

Vysílením ulehl do prachu cesty. Konečně, pomyslel si. Konečně jsem našel vyvrcholení života. V okamžiku smrti se zrcadlí vrchol lidské existence. Pro tento okamžik žil.

Stal se šťastným v okamžiku své smrti. Smířil se s bohem ve své duši.

Sám se stal bohem. Stal se věčným a konečně vyhrál svůj zápas se životem.