Pěší kopiník I.

Ležím v polním lazaretu. Jednoduchá věta, která v sobě skrývá tolik bolesti a utrpení. Naštěstí zemřel kamarád u okna z volských blán a mě přesunuli blíže ke slunci.

Leží nás tu slámě aspoň stovka. Stovka hekajících ubožáků. Cítím už jenom smrad a smrt. Co naplat, každý voják si tímto jednou musí projít.

Když začalo mé poslední obléhání města, byl jsem už zkušený voják. Miluju vojnu. Kde jinde se chlap vyřádí? Miluju rabování, křik žen povalených na holou zem. Miluju když mi někdo platí za zabíjení.

Dostal jsem svůj meč, políbil kříž a vydal se s mocnou armádou zadupat do země kacíře. Díky bohu za bohaté kacíře.

Putovali jsme krajem, krásně jsme si zařádili než jsme stanuli před hradbami mocného města. Nepamatuju si už jméno toho ďáblova doupěte. Není proč pamatovat si poctivě vyrabované a vyloupené ruiny. Vypálili jsme vřed kacířství žhavím železem. Po našem útoku nemohl dokonce dobrý biskup sehnat dost kacířů k upálení na hranici.

Nyní ležím na slámě a přemýšlím kde jsem udělal chybu. Všechno šlo jako po másle. Spořádaně jsme město oblehli. Desetitisíc nejlepších synů mé vlasti zalehlo před hradby města.

Museli jsme čekat. Město mělo dost svých zásob a nám nedorazili ještě nevěstky. Bez kurtizán se bojovat nedá. Kdo nám vypere košile, kdo se postará o jídlo, kdo nám poslouží v naší samotě?

Každé ležení je chaotická změť. Nejdříve se musí vykopat díry v zemi na mrtvoly a splašky. K mému štěstí, má šarže práci už jen přiděluje a hlídá.

Jakmile byly díry hotovy, dorazili naše ženušky. Ceny poskočili tak nehorázně, že jsem začal uvažovat o vystání si řady u dutých vrb.

Opět ke mně zavítal polní felčar. Prej co ni chybí. Kdybych měl nohu, tak bych na mou věru vstal a zaškrtil ho. Ano čtete správně, uřezali mi nohu a ránu mi vypálili žhavým olejem. Nesnáším olej. Pod hradbami mnohých měst jsem si ho užil dost.

Nejvíce mě mrzí, že už nikdy nebudu moci putovat se svou jednotkou do boje. Kdo nezažil ten krásný okamžik, kdy voják stojí bok po boku se svými muži, nepochopí. Muži se k sobě tisknou rameny, píky pevně zašlápnuty v zemi a namířeny na železnou hradbu valící se k nám. Poté už jen řev a křik raněných.

Život vojáka je krásný a krutý zároveň.

Pyšně jsem si vykračoval po táboře. Svět patřil jen mě. V dnech mé síly jsem věřil, že jsem nesmrtelný. Peněz jsem měl dost, každou noc jsem v náručí držel ženu a muži si mě vážili. Co více voják potřebuje?

Vykračoval jsem si kolem ohňů a bavil jsem se svými bojovníky. Všichni jsme se těšili na nadcházející boj.

„Pane, kolik máme času ve městě?“ Tuto větu jsem slyšel stále dokola.

„Maršál nám dal 3 dny a noci po dobití města. Jen kostel a dům konsula musí zůstat netknutý.“

Nikdy nezapomenu na dychtivé oči vojáků mé jednotky. Budou to dlouhé tři dny a ještě delší tři noci. Počítal jsem, že se zaopatřím do konce života. Byl jsem odhodlaný přenechat touhy těla jiným – kdo trká, nestíhá krást. A v městě mělo být přece tolik věcí bez zbožného majitele. Kacíři v pekle už majetek nepotřebují.

Jenže osud mě vypekl.