Všechno je jinak

Všechno je jinak

Tak takové to tedy je, hm. Mohla si myslet, že to byly všechno jen kecy. A těch knih, co si na tohle téma přečetla. Jeden žvást za druhým. Teď to tedy věděla jistě. A všichni ti, kteří o tom vyprávěli byli lháři. Že se nestyděli aspoň trochu, mohli přece říct, že neví, že si nic nepamatují, ale ne, oni si raději vymysleli pohádku. Aby byli zajímaví. První z nich zcela jistě a ostatní se přidali. Všude samé lži, od začátku až do samého konce. No jo, takové chytlavé téma, na tom se dá napáchat spousta lží a vydělat hodně peněz. Jako ten profesor, jak se jen jmenoval. Paměť jí teď nesloužila moc dobře, když už byla pryč. Pamatovala si jen to důležité. Především, že pohrdala lidmi už předtím. A teď viděla, že měla proč a nebude za to potrestána. To ji naplňovalo uspokojením. Hlavně proto, že tu nebyl nikdo a nic, co by ji chtělo trestat. Pokořila další mýtus. Chtěla se původně vypravit na průzkum, ale není kam spěchat. Má spoustu času, navíc byla zvědavá, co na to ostatní. Jak se zachovají a co budou říkat. Na to si tedy počká. Tak nejdřív se podívá domů. No vlastně on to žádný domov nebyl, ale proč tomu tak neříkat i dál. Kdyby aspoň všechno nebylo tak hloupě šedivé. Jak to, že to předtím neviděla? Protože předtím bylo předtím a teď je teď, to bude ten rozdíl, odpověděla si sama. Nebyl tu nikdo, kdo by jí odpověděl. Kam jen oko dohlédlo, žádná živá duše. Vida, i tohle byl výmysl. Jakýpak doprovod. Je tu dočista sama a nezdálo se, že by tomu mělo být někdy jinak. Nevěděla přesně proč, ale potěšilo ji to, snad to bylo tím, že samotu vždycky milovala. Tohle bylo nezvyklé a neznámé, jako kdyby najednou zhasla všechna světla, jenže se nerozhostila tma a to ji udivovalo nejvíc, viděla stejně dobře, jako jindy, rozdíl byl pouze v tom, že zde nebylo co vidět. A to byl další důvod, proč se rozhodla zdržet.

Byt v centru města vypadal jako po výbuchu nějaké obzvláště agresivní trhaviny. Takže vše při starém. Jinak tu nikdo nebyl. Trochu se jí ulevilo. Nebyla si jistá, zda by ustála jejich utrpení, na druhou stranu nemohla vědět, zda trpět budou. Třeba to bylo jen divadýlko. Celých těch deset let vztahu nevztahu, ale její dcera.....vycházely spolu dobře, i když posledních pár let si tím nebyla tak jistá. Přetahoval ji na svoji stranu a taky na stranu té coury, co to s ní za jejími zády pekl. Té co se tvářila jako velká kamarádka. Věděli to všichni v ulici. I ona to věděla, ale mlčela. Neměla důkaz a nikdy ho nezískala. Raději by se propadla do samého pekla, než udělat scénu. Ale stálo ji to hodně sil, vlastně všechny. A neměla kde brát další. Tak je to vždy, když člověk zůstane sám, ač má kolem sebe plno lidí a rádoby přátel.

V zámku zarachotil klíč a do bytu vstoupila třináctiletá dívka s dlouhými vlasy. Minula kuchyňský stůl, aniž si všimla obálky s jejím jménem a zmizela ve svém pokoji. Zaváhala. Chtěla odejít ve chvíli, kdy její princeznička dopis najde. Inu, vždyť nikam nepospíchá, času je dost. Posadila se zatím k televizi a zírala na tmavou obrazovku, ale za chvíli ji to omrzelo. Znechuceně si povzdychla a přelétla zrakem malou místnost. Obývák, jak ho znala. Velké okno, za ním zelené keře. Na parapetu stála klec se stařičkým papouškem. Prohodila směrem k němu pár slov, spíš jen tak ze zvyku. Ve skutečnosti to tu nenáviděla. Ani to se nezměnilo, ale podle těch chytrých knih by měla být prosta všech negativních emocí a prožívat jen blaho a štěstí. Kecy kecy kecičky. Už ji napadlo, proč asi je všechno jinak. Našeptal jí to vnitřní hlásek, i když ho nechtěla slyšet. Říkal jí stále dokola a velmi vytrvale: „Nehrála jsi podle pravidel, tím to je."

No a co, bránila se. Copak už člověk nemá ani právo na svobodný rozhodnutí? Jistěže ano, jenže musí nést důsledky. Všechno jí najednou docházelo, všemu rozuměla, veškerá logika světa, která se jí dřív vyhýbala tu teď byla jen pro ni. Znala odpověď na každou svoji otázku, věděla, proč se co a kdy stalo, vše se hladce spojilo dohromady, nezůstala žádná nejistota, ani pochybnosti. Ale to se týkalo věcí minulý, nikoli budoucích. O těch neměla představu vůbec žádnou. Další důvod proč zůstat o chvíli déle. Toužila spatřit budoucnost, která pro ni byla už minulostí a záměrně oddalovala poznání budoucnosti vlastní. S tou jejich už ji nespojovalo vůbec nic,jen zvědavost. Ta se přece také počítá.

Dveře do dětského pokojíku se otevřely. Teď teď si jistě obálky nadepsané červeným fixem všimne. Děvče ale zamířilo ke kuchyňské lince a chvíli se zabývalo výrobou silně koncentrovaného nápoje. Kolikrát jí už říkala, že pít tolik sirupu není zdravé. Padesátkrát jistě, ale mělo to asi stejný účinek, jako kdyby neříkala nic. Zřejmě nějaká forma protestu. Pubertální adolescenti mívají různé záchvaty seberealizace a vzpurnost je pro tento věk charakteristická. Možná ten dopis měla nechat přímo přede dveřmi, nebo na stole u počítače. najednou ji napadala spousta lepších míst, než to, které vybrala, jenže ve spěchu člověk, jak je známo moc nepřemýšlí. Nemusela tolik chvátat, kdyby už tak zoufale netoužila být pryč od toho všeho. Zmocnila se jí netrpělivost. Proč všem tak dlouho trvá, než něco najdou, i když to mají přímo před očima? Vrátila se zpět k místu, kde leželo tělo. Vybrala pro něj moc pěkné místo, a ať se někdo opováží říct, že ne. Pod omamně vonící šeříkový keř ho naservírovala tak, že se zdálo jen spící, s lehkým úsměvem na tváři. Už bude jistě studené. Hlavně aby tu neleželo moc dlouho, protože pak už by na něj moc hezký pohled nebyl a to ona nechtěla.