Skleněné střípky

              

 

               Prostoduchým,

               zhmotnělým

               "já"

               kráčela

               se samozřejmostí,

               s jakou

               nenasytná

               Černá vdova

               požírá své

               vyprázdněné milence.

 

               Milovala se

               s okoralými výkřiky

               bezbožných

               otázek

               z bezzubých úst

               nechtěných

               novorozeňat,      

               žvýkajících

               bouřlivé slupky

               minut.  

              

               Podrážděnými,

               průsvitnými

               pěstmi

               rozrážela neslyšlou,

               sotva zřetelnou

               hranici 

               tiché smrti,

               jež s rozdrásanými

               hlasivkami

               plivala: Cože? Cože?

 

               Provrtávala

               s nezřízenou vášní

               nabobtnalé

               výhřezy mrtvol,

               které 

               se vznášely

               nad její

               průsvitnou

               hlavou

               jako svatozář.

 

               Před majestátnou

               branou             

               se rozpadla

               na malé,

               skleněné střípky,

               v nichž

               se roztékal

               červený,

               bleďounký

               prášek lásky.

 

               Neplakej. NEPLAKEJ! NEPLAKEJ!!!         

              

          

                 

                  

              

                 

                

---