Zeď - část 1

„Jsi moje malá holčička...“
Prudce otevřela oči. Sen... Byl to jen sen. Žádná ruka, žádné prsty, jen malá dotěrná moucha přistála na jejím lýtku nedbale vykukujícím zpod peřin. Přejela rukou po studené kůži. Moucha poplašeně vzlétla a zmizela ve tmě. Ležela dál a dívala se do tmy. Očima pátrala po jakémkoli dalším pohybu, pokoj byl ale prázdný. Zaposlouchala se do tmy. Slyšela jen svůj vyděšený dech. Jsi moje malá holčička... Ta slova jí v hlavě zněla už tolik let. Bezděky zajela prsty pod noční košili, dokud nenahmatala ten hladký ledový kov. Byl její nedílnou součástí již kolik... Deset let? Vyrůstal s ní, byl její ochrannou skořápkou, šnečí ulitou, od které ale neměla klíč.
Z přízemí se ozvalo tiché zaklepání. Světlo, kroky, nesrozumitelné hlasy. Zabořila hlavu hluboko do polštáře. Zbývalo jí nanejvýš několik desítek vteřin, než...

Dvacet minut, které se jí zdály jako věčnost... A zítra zas... Stále se zavřenýma očima stála ve sprše a nechala potůčky vody stékat po horkém těle. Jako by ani nebylo její, jako by...
„Pro dnešek stačí, mazej do postele...“
Ani hlas z chodby ji nepřiměl otevřít oči. Jsi moje malá holčička... Kapky vody dál cinkaly o kousek kovu, který měla opět na sobě.
„Řekl jsem stačí!“
Sprcha zachrčela a proud vody ustal. Poslepu otočila kohoutkem, ale nic se nestalo, sprcha zůstávala němá. Natáhla se pro ručník. Pomalými pohyby sušila kapky, které jí na těle zůstaly, dotýkala se mokré kůže, která jako by ani teď nepatřila k tělu, které stálo ve sprše.
„Kolikrát ti to mám říkat? Do postele!“
„Už jdu...“ zašeptala spíš jen sama pro sebe, přehodila ručník přes prádelní šňůru a vyšla z koupelny. Celý dům byl tichý. Bosa přeběhla chodbu do svého pokoje. Dlaždičky ji studily do chodidel. Teprve když za sebou zavřela dveře, zvedla hlavu a protřela si oči.
Místnost byla opět ponořená do tmy, jen světlo dorůstajícího měsíce sem pronikalo střešním oknem. Kolik mohlo být hodin? Jedenáct? Dvanáct? Dvě? Neodvážila se rozsvítit, přesto zkoumala každý roh, každý tmavý kout. Chvíli jí trvalo, než se v temnotě rozkoukala. Nikde nikdo... Teď už ne... Očima se zastavila na posteli. Polštář spadl na zem, prostěradlo bylo zmuchlané pod peřinou a na několika místech byla postel mokrá. Zvolna došla ke skříni a po paměti našla čisté povlečení. Tak krásně vonělo... Ta vůně jí připomínala dětství, časy, kdy se pletla v koupelně ve chvíli, kdy maminka prala. Rychle postel převlékla, netrvalo jí to ani tři minuty. Po těch letech už měla zkušenosti. Jak se těšila, až se bude moci zachumlat, schovat před světem! Prohlížela si své ruce, pomalu hýbala prsty... Ano, to tělo patřilo jí... Cítila bolest. Muselo být její... Znovu rukou zajela k místu, kde ji chladil kov. Ukliňovalo ji to a zároveň děsilo. Přitáhla si k sobě látkovou panenku. Rozárka, tak se jmenovala. Slyšela její hlas, povzbuzoval jí. Nechala se obejmout jak malé dítě.
Se zavřepenýma očima ležela pod čistou peřinou, ale spánek nepřicházel. Klap-klap-klapy-klap... Déšť dál s železnou pravidelností bušil do oken. Plakat? Po tváři jí tekla jen jedna jediná slza. Zvykla si... Z pod postele vytáhla sešit. Nikdo o něm nevěděl, ani maminka. Byl jen její... Její obrázky... Její svět... Seděla ve tmě na posteli a jen nechala klouzat ruku po papíře. Sama nevěděla, co kreslí. Ale dělalo jí to dobře.

Probudil ji tichý šelest. Ležela dál bez hnutí, jen napínala uši. Někdo byl v jejím pokoji! Teď kousek popošel, zřetelně slyšela šoupavé kroky na koberci. Ano... Kdo jiný, ty kroky dokázala poznat i poslepu. Pootevřela oči a zahlédla muže středního věku, který se skláněl nad skříní s jejím oblečením a cosi hledal. Měl na sobě jen špinavé tílko a umaštěné modré boxerky. Když se napřímil, zřetelně viděla na jeho rameni vytetovanou růži, okolo které se obtáčel had. Její otec. Přitiskla víčka k sobě. Hlavně aby nezjistil, že nespí! Proč se jen probudila, proč... V tu chvíli pod ní slabě zaskřípěla matrace. Srdce jí bilo jako splašené, když slyšela kroky, které se k ní blížily. Na tváři cítila i ten dech, ze kterého se jí dělalo vždy špatně.
„Spíš?“
Snažila se dýchat klidně. Hlavně ničím neprozradit, že nespí. Ani se nepohnout... Ne, nesmíš se třást... Zaskřípění podlahy a tiché kroky na druhé straně pokoje ji konečně vysvobodily. Znovu pootevřít oči, byť jen škvírou se podívat, se už neodvážila. Slyšela jen otevírání a zavírání zásuvek. A kapky deště, které padaly z nebe a tříštily se o střechu.
Odešel. Ležela bez hnutí, soustředila se jen na tlukot svého srdce. Buch buch... Buch buch... Uklidňovala ji ta pravidelnost, ta neviditelná síla, která jí stále pumpovala po těle krev. Ještě žila...
#2
„Slečno Dufourová, nebavte se a dávejte pozor!“
Manon ztichla a zadívala se do sešitu. Místo poznámek byla v rohu stránky malá kresba. Profesorka Langeauová si posunula brýle na nose a důstojným krokem došla k Manonině lavici. Za svou kariéru se už setkala s různými problémovými studenty, ale Manon byla zvláštní extrém. Bylo jí čtrnáct, ale vypadala na deset. Drobná, skoro se ztrácela pod trochu vyzývavým oblečením. Nevěděla, co si o ní myslet. Ne, nebyla to vůbec hloupá holka, jen... Držela se od všech dál, na otázky jí neodpovídala, i když si profesorka Langeauová byla jistá, že správnou odpověď ví. Vlastně ji slyšela nahlas mluvit jen velmi málo. Místo toho se dlouhé hodiny dívala nepřítomně do zdi nebo si kreslila. Teď jí stačil jediný pohled do sešitu.
„Opravdu se skláním nad vaším uměleckým nadáním,“ řekla a zvedla sešit z lavice, „ale to si nechte do jiných hodin. Teď bych od Vás ráda vědela, kdo to byl Emile Zola.“
Manon mlčela a oči upírala kamsi před sebe.
„Slečno Dufourová...“
Manon ještě chvíli zůstala bez hnutí. Teprve když se profesorka Langeauová otočila a chtěla se vrátit k tabuli, začala téměř neslyšně. „Emile Zola... se narodil v dubnu 1840 v Paříži. Nejdřív psal jenom krátké příběhy, kdy se nechal ještě ovlivnit romantismem...“ Profesorku Langeauovou skoro překvapil její hlas. S očima upřenýma na roh lavice mluvila Manon sice tiše, ale hlas se jí teď už netřásl. „...Chtěl se vyrovnat Balzacovi a jako protějšek k Lidské komedii napsal cyklus 20 románů,  např. Člověk bestie, což je takový naturalistický příběh, kde popisuje skutečnou realitu a do detailů píše o temných stránkách lidské duše, o tom, co s člověkem udělá vražda. Dalším jeho významným dílem je Břicho Paříže, ve kterém se věnuje problémům lidí z jedné pařížské tržnice, což je takový dvojsmysl, protože na tržnici se prodává hlavně jídlo, proto tedy Břicho Paříže. A zároveň to označuje něco pokleslého...“
„Šprtka...“ ozvalo se ze zadních řad.
„Výborně, slečno Dufourová, četla jste tu knihu?“
Manon přikývla.
„A co si o ní myslíte?“
„Emile Zola pochopil, že i v dobrém člověku se skrývá mnoho špatného.“ Najednou Manon skoro šeptala, jako by se bála vlastního hlasu, očima se dívala stále do míst, kde ještě před chvilkou ležel její sešit. „Podle mě se lidí bál. A možná chtěl varovat ostatní, chtěl ukázat, co všechno jsou schopní li jinak hodní a dobří lidé provést, jako například v díle Zabiják ukazuje osudy jedné francouzské rodiny 19. století, popisuje, jak na začátku naštěvují drahé restaurace, drží si svůj noblesní styl, ale jak peníze docházejí, musí začít pracovat v prádelně, ale peníze jim dál docházejí, protože on chodí neustále domů opilý. Nakonec nemá ani na alkohol, takže se zblázní, a matka musí jít vydělávat jako...“ Manon se zarazila a očima sklouzla do rohu místnosti, kde stála velká palma. „...Jde vydělávat na ulici. Ukazuje to, jak je alkohol nebezpečný.“
„Souhlasíte, že, pane Trimbault? Vidíte, že to jde, slečno Dufourová. Pro dnešek vám prominu ty poznámky v sešitě, ale...“
Zvonek ohlašující konec dopoledního vyučování přerušil profesorku Langeauovou uprostřed věty. Ještě než cinkání skončilo, Manon naházela věci do tašky a už byla na půl cesty ke dveřím. Profesorka  Langeauová ji nechala. Nepřiznala si to, ale tu dívku měla tak trochu svým způsobem i ráda. Znala jí celé ty tři roky, již od druhé třídy. Pořád to byla ta zamlklá dívka, která snad až panicky dbala o svůj vzhled. Kolikrát jí už zabavila obrázky... Kolikrát si ji zavolala, aby si s ní v soukromí promluvila... Nedávala v hodinách pozor, létala myšlenkami buhvíkde, ale přesto měla – zvláště co se literatury týče – znalosti, které by jí mohli ostatní závidět.  Byla zvláštní – to bylo jediné slovo, které ji k ní sedělo. Možná to bylo těmi prášky, které brala. Od otce věděla, že má snad cosi s nosem a nemůže proto chodit s ostatními plavat. Nešla ani dnes... Co vlastně o Manon věděla? Podle toho, co psala Manon ve slohových práce, musela žít v úžasně spokojené rodině. Takových kdyby bylo víc...
Posadila se ke stolu a vyhlédla z okna. Ta drobná dívenka uháněla přes vybetonovanou plochu před lyceem. Kousek za ní běželi dva kluci. Oba znala moc dobře, o přestávkách se Manon drželi. Sice to byli dva největší prevíti v okolí, ale alespoň Manon nebyla sama... Položila brýle na stůl a promnula si oči.

Manon pospíchala domů na oběd, táta tam už určitě byl. A jestli přijde pozdě...
„Emile Zola se prý narodil v Paříži,“ papouškoval jeden z chlapců. Manon ho ignorovala, naopak ještě přidala do kroku.
„Je to naturalistický příběh o temných stránkách duše,“ pokračoval druhý, „Chceš ukázat temnou stranu?“
V mžiku ji chytil za ruku a zkroutil jí ji za zády. Manon téměř vykřikla bolestí, jak se pokoušela vyprostit. Do očí ji vhrkly slzičky.
„A hele, naše šprtka brečí! Poslouchej, už nás dlouho štveš, maličká...“ řekl první chlapec a dál jí pevně držel ruce za zády.
„Flákáš se při těláku a děláš ze sebe chytrou...“ pokračoval druhý, „Varovali jsme tě už mockrát, ale ty si nedáš říci, maličká... Na takové šprtky jako ty nejsme zvědavý!  Vrať se zpátky odkud jsi přišla... Nestojíme tady o takový jako seš ty...“
Snažila se vysvobodit... Chlapec ještě zesílil sevření, měla pocit, že jí ruku musí snad každou zlomit. Bolest jí lomcovala, sotva se udržela na nohou.
„Co pro ní vymyslíme, Ernie?“
„Ať ti políbí botu, ať pozná, kdo je tu pánem...“
„Rozuměla's?“
Druhý chlapec jí chytil za dlouhé vlasy a nadzdvihl hlavu. Dívala se mu teď přímo do očí. Kolena se jí podlomila, koutkem oka zachytila, jak se k ní blíží špinavá podrážka. Pak už jí i cítila na zádech. Ztratila rovnováhu a dopadla na mokrou silnici. Bolest projela celým jejím tělem.
„Rozuměla's? Tak to udělej!“
Ležela bez hnutí na zemi. Se zavřenýma očima čekala.
„Rozuměla's, ty mrcho?“
Nevěděla kdo, jeden z chlapců jí oběma nohama stoupnul na záda. Z dálky zněl zvuk sanitky. Téměř nemohla dýchat, nos měla plný vody. Cítila mokrou hlínu. Otevřela oči. Špinavá bota byla jen kousek od ní.
„Hodná... A teď běž! Běž, ty...“
„Co to tam děláte?“ Ten hlas zněl z opačného konce ulice. Nějaká žena...
Stisk povolil. Manon neváhala ani vteřinu, vyskočila a vyrazila pryč. Běžela, stejně jako běžela už mnohokrát. Hlavně pryč... Pryč. A co nejdál od všech. Píchalo ji v boku, ale běžela dál. Teprve když se bolest stala nesnesitelnou, zastavila. Opřela se zády o plot, který odděloval silnici od železničního koridoru. Jen kousek od ní poklidně plynula řeka Marne. Nohy jí přestávaly sloužit, pomalu klesla na zem. Jen bez hnutí seděla a snažila se chytit dech.
„Nemají tě rádi..“ řekla najednou Rozárka, „Nikdo tě nemá rád... Jsi pro ně jen mizerná coura. Ať uděláš cokoli, nikdy tě nebudou mít rádi.“
„To neříkej...“ vykřikla Manon a trhla sebou.
„Není to snad pravda? Kolik máš kamarádů? Kdo se s tebou baví, aniž by ti chtěl ublížit?“
Dívka vyskočila z lavičky a doběhla k řece. Ve vodě pod sebou viděla svůj rozmazaný odraz.
„Klidně skoč, jestli myslíš, že to pomůže... Nikdo si toho ani nevšimne...“ řekla za jejími zády Rozárka, „Ale rozmysli se rychle, protože jestli nepřijdeš domů včas, tak se to tátovi opravdu nebude líbit..“
Ta slova zapůsobila. Během zlomku vteřiny popadla Manon Rozárku za ruku a dala se opět do běhu. Taška jí poskakovala na zádech a popruhy se jí i přes látku nepříjemně zařezávaly do ramen. Nevšímala si lidí, kteří se za ní překvapeně otáčely, když kolem nich proběhla. Kousek oceli jí studil a škrábal do nohou, nezpomalila ale. Zastavila se až na dohled bíle natřené vilky na konci ulice. V zahradě rostlo několik tisů a cypřišů, které se pohupovaly v závanech větru. Táta už byl doma, před domem stál jeho Peugeot... Pro jistotu uklidila Rozárku do tašky. Tu nemusí nikdo vidět. Nikdo... Manon pomalu došla k vrátkům a zazvonila. Zavřela oči a modlila se, aby tatínek měl dobrou náladu.
Domovní dveře se otevřely. Stála v nich maminka. Beze slov jí naznačila, aby šla dovnitř. V jejích očích bylo... Srdíčko jí tlouklo o sto šest. Co zase provedla? Co udělala špatně? Pověsila bundu na starobylý zlacený věšák vedle dveří, rychle se převlékla do čistého trička a bosa našlapovala pro mrazivých dlaždicích.
„No to je dost, že's taky přišla..“
Dunivý hlas se nesl chodbou a odrážel se od stěn. Manon se zastavila. Téměř nedýchala. Z obývacího pokoje přicházel táta. V ruce držel skleničku jakési žlutohnědé tekutiny a ostrým pohledem přejel Manon od hlavy až k patě.
„I když nevím, co tady vlastně dneska děláš...“ pokračoval otec a jediným douškem vyprázdnil sklenici, „Jídlo dneska nebude, včera s tebou nebyl nikdo spokojenej...“
„Ale...“ Ten roztřesený hlas Manon slyšela někde za sebou. Mohla to být maminka, která se jí tu a tam zastávala? Bála se otočit, stála před otcem se sklopenou hlavou a vší myslí se upínala na to, aby se ani nepohula.
„Co, ale?“ vybuchl otec, „Copak ji budu živit jen tak? Už je skoro dospělá! No dobře, dám ti ještě jednu šanci. Poslední! Běž do svého pokoje a vezmi si na sebe tu červenou noční košilku. Však ty víš dobře jakou... Máš na to... Řekněme čtvrt hodiny. A jestli ani tentokrát... Vypadneš z domu...“
Větu nedokončil, opřel se o rám dveří a s překvapením se díval na prázdnou skleničku. Manon využila té chviličky a vytratila se na schodiště. Nevnímala, jak se kdesi daleko za ní kdosi hádá. Jen za sebou tiše zavřela dveře svého pokoje. Bezmocně se svalila na postel, rychle dýchala a snažila se uklidnit. Buch buch... Buch buch... Ticho jí bylo do uší. Říkal čtvrt hodiny?
„Jsi tam?“
Lekla se toho hlasu. Naštěstí to byla jen Rozárka. Vytáhla ji z tašky a posadila vedle sebe. Rozárka seděla potichu, s lítostí Manon pozorovala.
„Kdybych tak pro tebe mohla něco udělat...“ zašeptala a objala ji. Něco se v Manon zlomilo, položila hlavu Rozárce na rameno. Na peřinu dopadla první slza.
„To nesmíš! Princezno, nesmíš plakat. Jestli tě tak uvidí, nebudou s tebou spokojení ani dneska...“
Odkudsi vytáhla kapesník a jemnými pohyby utírala slzičky, které se leskly na tváři její princezny. Venku zastavilo auto.
„Říkal čtvrt hodiny, čtvrt hodiny,“ vyhrkla zděšeně Manon a vytrhla se z Rozárčina objetí. V břiše jí kručelo, nejedla pořádně už dva dny. Jestli ale ani tentokráte nesplní tatínkovo přání... Přehrabovala se v zásuvkách, ale červenou noční košili nemohla nikde najít. Nakonec ji uviděla. Byla připravená, vyžehlená, složená hned vedle postele. Rozpustila si vlasy. Sahaly jí až do poloviny zad... Tak to měl tatínek rád...
Domem se rozlehl zvuk zvonku. Ještě ne, ještě ne... Rychle se převlékla a zatáhla žaluzie. Ve světle žárovek na stropě se ten kousek kovu na jejím těle zlatě leskl. Lehla si na postel a čekala. Rozárka jen pokrčila rameny, vstala a kamsi zmizela. Zmizela... Manon zůstala sama. Buch buch... Buch buch... Vnímala údery svého srdce. Žije... Zavřela oči.

Pro Sáru Rouvierovou to bylo naprosto normální dopoledne. Asistovala jen u jednoduchých operací, nic namáhavého. Už skoro 5 let pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Henri Mondora. Byla to na první pohled nevzhledná hranatá budova s modrým křížem přes celou fasádu. Nastoupila sem už na škole. Tehdy bydlela ještě s rodiči kousek od Invalidovny. Stačilo jí seběhnout dolů na metro a po dvaceti šesti stanicích vystoupila 300 metrů od hlavního vchodu nemocnice Henri Mondora. Stačil týden, a dokázala všechny zastávky zpaměti jmenovat. Kousek od sebe tu byly hned tři nemocnice. Nejmenší byla Albert Chevelier na Rue de Mesly. Na opačné straně pak byl mezi stromy skrytý moderní kompex Centre Hospitalier Intercommunal de Creteil. Někdě mezi nimi pak ležel Henri Mondor.
Jako studentku si ji tady všichni dobírali, místo praxe dělala nejdřív spíše holku pro všechno. Podrž, přines, dones, ukliď... Až jednou přivezli asi dvanáctiletého arabského chlapce, které přelezl plot u železničního koridoru a srazil ho projíždějící nákladní vlak. Když ho vezli na příjem, přišel trochu k sobě, vytrhl doktorovi injekční stříkačku z ruky a hodil ji po něm. Ani dva zdravotníci na něj v tu chvíli nestačili. Sára si doteď nedovedla vysvětlit, co ji to tehdy napadlo. Nesla rentgenové snímky, když chlapce přivezli. Nechala rentgen rentgenem a do nastalého zmatku začala tiše zpívat ukolébavku. Melodie Fait dodo chlapce zaujala. A tak se stala nedílnou součástí dětského oddělení nemocnice Henri Mondora.
 Po škole se sice přestěhovala do Lesigny na jih od nemocnice – kde po prarodičích zdědila malý domek – a kde linku 8 pařížského metra před svými okny rozhodně čekat nemohla, ale jí to nijak nevadilo. Autem byla v práci za 20 minut – což bylo rychleji než metrem od Invalidovny. Nebylo jí sice ještě ani třicet let, ale vybudovala si mezi kolegy už dobrou pověst. Zůstávala sice dál pouze řadovou sestřičkou, ale kromě toho pro děti na ARU fungovala i jako psycholožka a dodavatelka hraček v jedné osobě.
„Sáro, výjezd!“
Seděla u postele malého asi pětiletého chlapce, původně přišla jen zkontrolovat kapačku, ale zůstala s ním déle a povídala si. Teď se trochu polekaně otočila na doktora, který stál ve dveřích.
„V Sucy-en-Brie srazil autobus nějakého kluka na kole, je v šoku, máš tam jet s námi...“
„Slyšíš? Musím na chvilku pryč,“ mrkla trochu omluvně na chlapce, „Tak hlavně nezapomeň tu básničku... Sorciere, Sorciere, Prends garde a ton derriere! Ale nesmíš jí říkat nahlas, jinak z támhleté skříně vyleze čarodějnice!“
„Sáro...“ lékař už naléhal.
Ještě rychle chlapce pohladila po ruce a klidně vyšla z pokoje.  Jakmile se ale za ní zavřely dveře, dala se do běhu. Téměř skouzla po schodišti ke stanovišti sanitek. Čas, čas, čas... Zanadávala, když podklouzla na posledním schodu.
„Promiň, Paule, už jsem tu...“ volala už od dveří na kolegu ze sanitky.
„Naskoč, jedem...“
„Ahoj Sáro...“ přikývl druhý zdravotník a pomohl jí vlézt dovnitř.
V houkající sanitce uháněli prázdnými ulicemi. Bylo poledne, všichni určitě seděli u oběda. Pár lidí bylo jen jako vždy u „nehody“. Po chodníku nervózně přecházeli sem a tam cestující z autobusu. Jen řidič klečel u tělíčka uprostřed silnice. Paul prudce zastavil u kraje silnice.
Chlapec měl tentokrát štěstí, řidič autobusu si ho všimnul včas a náraz byl jen malé rychlosti, odnesla to jen pravá noha. I tak se ale všemožně snažil vstát a vytrhnout se z mocných rukou. Svým snažením si stihnul lehkou zlomeninu už pořádně zhoršit. Stačilo jen pár dobře voleným slov, jen zaostřit jeho pozornost na něco naprosto banálního... Sklidnil se. Zatímco oba zdravotníci omotávali chlapcovo lýtko tlakovým obvazem, Sára ho jen držela za ruku. Nespustil z jejího obličeje oči. Dýchal těď klidněji, léky proti bolesti už začaly působit. Další houkání. Gendarmerie. Opatrně naložili chlapce do sanitky. Paul prohodil jen pár slov s policisty, než vyskočil k volantu sanitky. S houkajícím majáčkem se vraceli. Nebylo sice nutné spěchat, ale Sára měla ještě stále v živé paměti dítě, které se před rodiči „chlubilo“, že jelo houkající sanitkou. Někdy i takové malé radosti mohou pomoci v léčení. Při té vzpomínce se podvědomě usmála a pohlédla na chlapce, který po anesteticích teď už tvrdě spal. Právě mu upravovala obvaz, musela se skoro postavit, když okénkem cosi zahlédla. Byl to jen stín, vlastně si ani nebyla jistá, jestli něco viděla. Ale...
„Zastav! Zastav!“ zabouchala pěstí do kovové stěny sanitky a jakmile vůz zpomalil u okraje silnice, otevřela zadní dveře a ještě za jízdy vyskočila ven. Ne... Nepřehlédla se... Dva kluci dupali po někom na zemi... Jakmile ji ale uviděli, začali prchat do vedlejších uliček. Stejně tak i ten, kdo ještě před chvílí ležel na zemi. Spíše ta, Sára si byla jistá, že i na tu vzdálenost viděla dlouhé vlasy. Zmizela stejně jako ti dva...
„Vsechno v pořádku?“ Paul také vystoupil. Sára došla až k místu, kde před chvílí trojice zmizela. Ležel tu sešit. Bezmyšlenkovitě ho sebrala ze země.
„Co se stalo?“ naléhal kolega.
„Nějaký tři děti se tu praly... Asi...“
„A kvůli tomu zastavujem? Sáro... Nejsme tu od toho, abychom řešili nějaký pitomý rvačky na ulicích, jasný? Vyzvednout, stabilizovat, odvézt do nemocnice... Víc nás nezajímá, sakra...“
„Chápu... Ale...“
„Žádný ale... Nastup si a jedem.“
Jsi idealistka... Nemůžes zachránit celý svět... Jak často už tohle slyšela. Jak často! Jsi jak ty děti...
Sanitka s houkáním uháněla ulicemi k nemocnici. Sára seděla beze slova na vyklápěcí sedačce a v hlavě se snažila utřídit si trochu myšlenky. Jen tak nazdařbůh otevřela sešit, který před chvílí sebrala. Zamžourala. Vlastně ani nevěděla, co čekala, že bude uvnitř.

To ráno nezačalo vůbec dobře. Na Avenue de Boissy se srazil autobus s dodávkou a komisař Baudrilloux zůstal v koloně trčet přes hodinu. Když konečně dorazil na komisařství, začalo ještě k tomu pršet. Vždyť meteorologové slibovali, že letošní léto bude jedno z nejkrásnějších za posledních deset let!
Komisař Baudrilloux byl statný pětatřicátník. Neupravené vlasy prozrazovaly, že dnes vstával nachvat. Jinak ale o svůj zevnějšek dbal s nedbalou elegancí. Košili a kravatu příliš lidí z jeho branže nenosilo. Však už na komisařství zaslechl několik vtipů na jeho adresu, vždy ale dělal, že je neslyší... Svraštil obočí, když si na ně vzpomněl, což dalo ještě více vyniknout jeho malými očím, kterýma neustále přejížděl po lidech kolem sebe. Zastával názor, že každý obyvatel Paříže   je něčím vinný, jde jen o to zjistit, co kdo provedl.
Oklepal deštník a vešel.
„Dobré jitro, komisaři.“
„Dobrý den...“
„Brýtro, šéfe...“
Ten hlas by poznal kdykoli. Ohlédl se ke kopírce, kde právě stál vysoký pohledný mladík. Nastoupil na jeho okresek hned po škole, ale snaživostí předčil kdejakého staršího kolegu. Jean-Paul Perin byl expertem na vyhledání čehokoli, najít jehlu v kupce sena bral jako výzvu. Vše bral s lehkostí a lehkovážností, ale byl také jediným, od koho komisař strpěl posměšky nebo drzé řeči. Victora Leclerc byl přesný opak Jean-Paula. Dosti neurotický strážník hryzal tužku u svého pracovního stolu (spotřeba tužek byla u něj obrovská) a snažil se dovolat do Marseille. Spoustě lidí lezl na nervy, ale komisař Baurilloux si ho oblíbil. Byl schopný nalézt i v nesmyslné změti indicií nějakou souvislost a i když u toho většinou nadával, nedělalo mu problém držet hlídky bez přestávky několik dní.
Jeden z mála lidí, kdo s Viktorem vydržel, byla Juliette Montagneé, energická pohodová osůbka, která na komisařství někdy snad i spala. Nedávno jí museli zřídit vlastní kancelář, neboť odborná literatura, kterou ve svém volném čase  studovala, začala čím dál více zabírat i jiné stoly než ten její. Jako by to brala jako impulz, začala ještě rychleji plnit svou knihovnu. Navíc znala alespoň zklady psychologie, což také nebylo na škodu.
„Kde je Robert?“ zvedl obočí komisař a hledal posledního člena svého malého týmu.
„Odjel asi před půl hodinou,“ hlásil Jean-Paul, „objednal si nový modem a...“
„To je mu podobné...“
Roberta se snažila už několik let přetáhnout  policejní laboratoř, ale on tvrdošíjně zůstával u komisaře Baudrilloux. S Jean-Paulem tvořili nerozlučnou dvojku, která se navzájem doplňovala a když se pustili do debaty, nerozuměl jim většinou nikdo. Zatímco Jean-Paul byl doma v kartotékách a databázích, Robert žil mezi počítači, čísly a chemickými vzorci. Patřil k lidem, kteří považovali kalkulačku za archeologický nález z minulého století, jehož smysl ve světě počítačů nikdy nepochopili. Komisař Baudrilloux se vůbec nedivil, že o něj laboratoř tak stála. Zároveň však nechápal, proč Robert u něj stále zůstává. Bylo mu hodně přes třicet a v jakékolil pořádné aboratoři by mohl udělat kariéru, o které si na komisařství mohl nechat jen zdát.
„Je něco nového?“ řekl a podíval se z okna. Venku stále pršelo.
„Nic moc,“ hlásil Leclerc, „V noci jenom někdo propíchal pneumatiky všem autům, v Allée du Poil Vert.“
„Úplně všem?“ skočil mu do řeči Jean-Paul.
„No... Všechny kromě dvou. Říká se, že to udělali děcka nějakých Rumunů, lidi si tam na ně dost stěžují... Jsou to malý parchanti, běhají v noci po ulicích a normální lidi nemůžou pak...“
„Ví se, komu patřila ta dvě auta?“ přerušil ho komisař.
„Zatím ne, ale v hlášení jsou značky, takže...“
„Vozidla registrované na pana Charlese Bouquetta a jeho manželku,“ ťukal už do počítače Jean-Paul, „na nástěnce obvodu se pan Bouquette dost ošklivě vyjadřuje o těch dětech... Takže bych řekl, že ty rumunské děti za to asi nemohou...“
Komisař Baudrilloux už si zvykl nezkoumat, jak se Jean-Paul dostal na jakousi nástěnku.
„Zajeď tam s Juliette,“ pokýval hlavou, „Pozeptejte se na ty děcka, zkuste zjistit, jestli někdo něco neviděl... Třeba pana Bouquetta s šroubovákem v ruce nebo...“

Manon ležela tiše na břiše na posteli. Dům byl tichý, klidný... Prázdný... Sotva se odvážila pohnout, snad jako by zavrzání matrace mohlo tátu nebo jeho přivolat zpátky. V ruce držela útlou knížečku. Jean-Paul Sartre, Zeď. Objevila ji ve školní knihovně teprve nedávno. Snažila se soustředit na ta slova... Všechny naše útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit. Nevěděla dost dobře, co ty věty znamenají, a právě proto jí to tak fascinovalo. Na chvíli zavřela oči. Už nebyla ve svém pokoji, ležela na dřevěné lavici ve špinavém sklepě nějaké nemocnice. Dveře se najednou otevřely, stál v nich dozorce se dvěma falangisty.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval.
„Marion Dufourová,“ špitla.
„Tvoje jméno je tady na seznamu, jsi odsouzena k smrti..“
„Já nic neudělala...“
Velitel jen pokrčil rameny. Dveře se za ním zavřely. Manon dál ležela, necítila strach, jsi odsouzena k smrti byla věta, kterou už dlouho čekala. Dokonce se smála. Bude konec... Buch buch... Buch buch... Ale ještě žila. Dveře se znovu otevřely, ale tentokráte v nich stála jeptiška. Rozárka!
„Mám dovoleno s tebou strávit poslední noc,“ řekla, „Budu tě chrátnit před pokušením. I před tím vším. Už ti nikdo nikdy nic neprovede, o to se postarám. “
„Děkuju..“
Jeptiška Rozárka si sedla vedle ní na lavičku a pohladila ji po rozpuštěných dlouhých vlasech, které se téměř dotýkaly špinavé podlahy. Zavřela oči. Slyšela, jak za dveřmi někdo přechází.
„Co to tady děláš?“
Vylekaně otevřela oči. Ve dveřích stál opět dozorce. Až ale na sobě neměl uniformu, ale modré kalhoty a tílko. Otec... Manon se nedokázala ani pohnout. Copak spala? Jak to, že neslyšela, že se vrátili... Ruka, kterou ještě stále svírala knížku, se jí začala třást. Dozorce přešel až k její posteli, jedním rychlým pohybem jí vytrhl Rozárku (jak se jen dostala z jejího baťohu až na postel?!). Pak už Manon cítila jen ostrou bolest na tváři. Ani teď se ale nepohnula, nevykřikla. Věděla, že tím by to jen zhoršila...
„Máš půl hodiny...“ řekl ještě a zabouchl za sebou dveře. Manon ještě slyšela, jak zámek zapadl. Vrhla se k školní brašně, která ležela povalená na zemi. Jako by všechno byl jen sen... Hrabala, vyházela knízky i sešity... Rozárka byla pryč. A nenašla ani svůj tajný šešit. Z přízemí se ozval rámus. Někdo pustil drtič odpadků a hned ho zase vypnul.
Manon neovládala svoje tělo, jako by teď byl jen loutka v něčích rukou. Ano, loutka. Ta také na nic nemyslí. Nedokáže myslet, vždyť je dřevěná. V hlavě měla prázdno. Byly to jen útržky jakýchsi myšlenek... Dozorce, bolest, půl hodina... Dozorce... Buch buch... Půl hodina... Buch buch...

Sára Rouvierová seděla na sesterně. Za oknem lilo. Pomalu listovala sešitem, který dnes při výjezdu do Sucy-en-Brie našla. Živé, tužkou kreslené obrázky, dětským písmem psané datum, kdy byl který obrázek nakreslen. Někdy jich bylo víc se stejným datem, někdy zase chyběl celý týden... Sára listovala sešitem a snažila se v tom všem najít nějaký smysl. Kresby byly tak živé, tak dokonalé... To přece nemohlo kreslit dítě... Ale bylo to nějaké dítě, kterému tenhe sešit vypadl... Hádala se sama se sebou, hledala jakékoli rozumné vysvětlení. Najednou se zarazila. Tuhle scénu přece znala... Dívala se na malý obrázek s datem 12.03.2009. To bylo před necelými dvěma měsíci... Černý suchý strom na světle šedém pozadí, u kterého stály čtyři osoby. Jedna měla na krku koňský postroj, druhá ji držela za provaz a v druhé ruce měla bič. Lucky a Pozzo. V tom případě ti další dva byli Estragon a Vladímír. A i ten strom. Že by to byla scéna s čekání na Godota? Přitom ale Lucky vypadá skoro jako žena. Když nad tím teď uvažovala, nikde nebylo napsáno, že by byl Lucky muž. Klidně to mohlo být i ženské jméno... A tohle... No ovšem, Černý Woland se vrhá do propasti, nahoře je Mistr a Markétka (Sáře nemohlo ujít, že Markétka a Lucky jsou si stejně podobní jako Mistr a Pozzo). Jako by autorka právě v těchto dvou postavách, v těchto dvou naprosto odlišných tvářích našla zalíbení a snažila se je dosadit do příběhů... Dál a dál listovala a teď už poznávala scény z dalších a dalších knížek. James Joyce, Franc Kafka, Charles Baudelaire, Gustave Flaubert... To rozhodně nebyla četba nějaké malé holky...  Nemohla být...
„Sáro, tady jsi... Chce s tebou mluvit prímář...“
Ohlédla se. Paul v jasně červeném stejnokroji záchranářů stál jen pár kroků od ní.
„Kvůli tomu, co se stalo dneska?“ zeptala se ne zrovna bez obav Sára.
„Neboj, nic jsem neřekl... I když mě tím někdy štveš, zlato...“
„Tak co po mě chce?“
„Neříkej, že to ani netušíš...“
„Co bych měla tušit?“
„Že tě chce přeložit přímo na dětský oddělení, budeš mít větší plat...“
„Kecáš...“
„Zasloužila by sis to, ne? Tak až budeš mít chvilku času, tak za primářem dojdi...“
„To víš, aby si to náhodou nerozmyslel, že?“
„Jasně... Co to máš?“
„Já vlastně ani nevím... Asi nějaký skicák... Vypadlo to z tašky té holce, kvůli které jsme zastavovali...“
Sára zavřela sešit. Nedokázala si ten pocit vysvětlit, ale nechtěla, aby ho viděl někdo jiný. Byla to jen ona, kdo měl klíč do zvláštního světa nějakédívky.
„Nešla bys dneska večer na večeři?“
„Co?“
„No že už je pozdě... Abys nemusela doma vařit...“
„To má být snad snaha dostat mě na rande?“