Pan Breber a Jóžovo tajemství

Pan Breber byl zmaten. Na tom ostatně není nic divného, neboť víme, že i přes jeho systematičnost, s jakou si dovede plánovat čas a přesnost, s jakou přichází do práce, je pan Breber poněkud ňouma.

A proč to? Jóža se začal chovat nějak divně. Když u něj před měsícem pan Breber byl na pivu (a to už bylo asi rok po včelím incidentu), měl Jóža nějakou podrážděnou náladu. Pořád si upravoval šátek na hlavě, říkal „ach jo“ a panu Breberovi přišlo, že si ho jeho dlouholetý přítel nějak zvláštně prohlíží.

„Máme to dneska zase pěkný parno, co?“ zkusil Breber, jestli je daleko od pravdy či naopak.

„Hm,“ udělal Jóža a podepřel si hlavu dlaní. Z jeho očí s dlouhými řasami přímo sršelo, že by Breberovi něco ošklivého provedl. Vůbec to nechápal.

„No a dyž se tak zeptám, jesli bysem moh,“ začal Breber neochotně, „tak teda, co to s váma, u psích tentononců, sakra je?“

Jóža pronesl svým typickým vysokým hlasem: „Vy to vóbec nepoberáte! Du udělat nějaké té.“ Zvedl se od stolu na zahrádce, kde seděli a šel připravovat čaj. Pan Breber se zatím rozhlížel po zahrádce. Mrkev, kedluben, stejně jako u něj, i když samozřejmě ne tak pěkné. Pažit rostl vysoko a byl zelený a svěží – na ten náš věčný pracant pohlédl se závistí: „Tak todle zase nepoberám já, sakra, že mně ten pažit dycky tak seschne!“ – a to už se vrací Jóža s dvěma kouřícími šálky z růžového porcelánu (ne, šálky nemají zrovna kuřáckou náturu, pěkně se vraťme k původnímu významu slova „kouřící“). Vypadá nějak jinak, všimne si hned Breber. Sundal si šátek a jeho dlouhé lokny se rozeběhly až do půlky zad. A ještě něco je divného, což Brebera trochu zaskočí:

„Hele, vy ste se dal k těm... tramvajo... ne to nebude vono... podzemkosexuálům? To teda nevim, teda ne že byste si jako, sakra, nemoh dělat, co se vám zlíbí, ale... todleto? Já už vlastně musim jít, vite? Eště sem nevyplel květák a to je hnedlejc poznat.“

Jóža s pláčem uteče dovnitř do domu a bouchne za sebou pěkně chlapácky dveřma, jak to má pan Breber rád – když prásknout dveřma, tak sakra pořádně! Když se příště otevřou dveře, tak už si Breber pomyslí, že tu neměl stát jako solný sloup, ale spíš se měl dát na útěk jako sloup z pohyblivé soli, jestli něco takového je. Tohle?!! Jóža si oblékl ženské šaty a jsou mu vidět celá lýtka! Úplně, a dokonce nad kolena! On má šaty na ramínka! No, vlastně mu to i docela sluší. Až se vzpamatuje ze šoku, bude muset vyjádřit, že za ním a jeho přeměnou v ženu nebo v traclestitu nebo jak se tomu povidá, no že za ním bude stát.

A Jóža přichází k Breberovi. Je to kouzelná chvíle, na které se chce přiživit i orel – zrovna v pomyslném záběru krouží nad dvojicí dvou... no... mužů? Netuší o nic víc než pan Breber. Jóža se usměje, prohrábne si vlasy a řekne: „Teď už poberáte? Kámo?“

„No... to nevím. To musíme, k sakru, zjistit v baráčisku!“ ostýchá se Breber. A o vteřinu později už je tažen za ruku do nitra Jóžova domu.

-----

Po asi dvaceti minutách se otevřou dveře. Orel zvědavě zírá na dvojici dvou... no, teď už je to tedy jasné alespoň jemu.
Jóža je celý rozcuchaný, má rozmazané oční stíny a jedno ramínko šatů nakřivo. Pan Breber je zrudlý jako při jízdě na kole na nejlehčí převod (jenž zásadně nikdy nikde nemění) a konečně se odhodlá: „Nevěděl sem, že... ale sakra, sem si měl hned řikat, že dyž mně nechcete říct, vo co de, že je ve vás víc žencký než chlapa! Žencká jedna! Ve vás není z chlapa nic, i dyž teda uznávam, že dveřma umíte prásknout pořádně, a ty ruce jako lopaty...“

-----

Orel už zase ničemu nerozumí. Po chvíli Breber sedá na kolo, odjíždí rychlostí pět kilometrů za hodinu a Jóža spokojeně dopíjí oba čaje. Teď, když chytila Brebera konečně do sítí, to může jít pěkně oslavit s chlapama do hospody, poňáč, vite, pívo se samo nevypije!

Breber si to šine domů, u srdce takový divný pocit. „Bysem si měl taky zajít někam na prohlídku, to bude ňákej blbej šelest. Mi tak ještě scházelo. Zajdu za kolegou primářem,“ přemýšlí. Doma ho přivítá pusto, prázdno a několik vadnoucích kedluben a mrkví. Pořádná ruka by se hodila, jako nějaká jiná než jeho, další. A Jóža má opravdu pořádný tlapy. „A neřiká se snad, sakra, že žencká ruka umí s domovem pohnout víc jak deset chlapů? Sakra, dyž Jóža jinak nedá, ale ten muj kamoš mi bude fakt chybět. Žencká je zas žencká, vite? A těm není radno zašmodrchat se do cesty, sakra!“ vypráví zelenině. Ta jen pokrčí listím a podvečer plyne dál.

Druhý den přijde systematik Breber poprvé pozdě do práce.