Konec duhy

Jednou jsem jen tak seděla u okna a pozorovala déšt,jak kape do zrcadel na zemi,ve kterych se prohlížely stromy s novym, jarním, zeleným kabatem.Po chvíli se na oblohu vyškrábalo sluníčko a na bleděmodrém nebi se objevila překrásná duha,plná pestrých barev.Vzpomněla jsem si na přírodopis,ve kterém nám paní učitelka vyprávěla že konec duhy neexistuje a nikdo ho nikdy nenašel.Ale ja sem už od malička hrozně tvrdohlavá a tak jsem se vypravyla na průzkum okolí.Kdo ví,třeba narazím na konec duhy.Šla sem po polní cestě,která už pamatuje i mojí prababičku, a já pořát šla a šla.U malého lesíka jsem chvíli váhala,ale nedalo mi to a má zvědavost mě tlačila i tam,skoro jako by mě do lesa něco táhlo nějaky velky magnet.A taky že jo,ale nebyl to magnet byl to velikánský tlustý dub,kolem si asi netroufl vyrust žadny jiny strom a tak tam z mechu vykukovali jen hříby,a za ním....Konečně konec duhy,zaradovala jsem se.Bylo to tam opravdu překrástné.Kolem bylo vše vystláno měkoučkym mechem,sluníčko tam hřálo a kapky deště zdobyli kytky a listí třpitivými perlamy.Duha,která byla ještě barevnější a pestřejší než když je vysoko na nebi, se vlévala do málé louže jiskřící těmi nejrůznějšími barvami.

Ale co to nevidím..Z té louže vylézají malí tvorečkové.Barevní jako klauni s červeným nosem.Měli tvar podobný té louži a plazili se jako hadi.Chviličku jsem je vyděšeně pozorovala,měli na sobě snad všechny barvy světa a také,když ten tvoreček vylezl třeba z modré barvy duhy měl modry flek na zádech,když z červeně tak zase červený flek a tak dál.Díky jejich barevností jsem jim i vymyslela jméno, barvěnky.Sotva co jsem si to jmeno pošeptala pod nos ,už se na mě ten jeden tvoreček,tedy barvěnka,s údivem kouká.Sebrala jsem snad všechnu svou odvahu a řekla ''Neboj malá ja ti nic neudělám,,.V tu ránu,jako by mi ta barvěnka rozuměla, přiblížila se blíž a už mě i se svou barvěnčí partou veze po duze vzhůru až do mraků.Když mě vyvezly,až na velký mračný kopec donesla mi jedna z barvěnek lyže, samo sebou,že byli také barevné.Cela jejich parta si pak stoupla kolem a na něco čekala,po chvíli mi došlo o co tu de a začala jsem koktat.“ale aale ja neummim lly,,..než jsem to ale dořekla jela jsem z toho mraku jako sám mistr světa v lyžování..Po té zběsilé a neuvěřitelné jízdě sem si sedla na mrak,abych si odpočinula,ale netrvalo dlouho a já zjistila že se v tom mraku dá skákat jako na trampolíně a tak jsem bez váhání vstala a dělala různé kousky třeba salta a ostatní dovednosti.Za chvilku se ke mně ta barevná partička přidala,ale to už ten mrak nevydržel a praskl.A já spadla na vrchol duhy a jela jsem rychlostí blesku a s velkym řevem až do barevně louže,i s celou tou barvěnčí tlupou.

Vylezla jsem celá mokrá a barevná z louže.Chystala jsem se na tu zběsilou jízdu ještě jednou,ale...“co se to děje všechny barvěnky mizí a duha taky,, podivila jsem se.Bylo to proto, že přestalo pršet a sluníčko hřálo tak silně,že se duha doslova vypařila.

Cestou domů jsem oschla a slezly ze mě i barevné fleky, ale také jsem si odnesla snad ten nejkrásnější zážitek. A od té doby, vždy když se na nebi objeví duha jdu hned hledat konec,abych mohla prožít nová dobrodružství.A věřte nebo ne konec duhy opravdu existuje.