Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mezi svými

09. 07. 2010
2
2
594
Autor
Divíšek

Mezi svými

 

                                                                1.

 

         U brány zastavilo auto. Seděli v něm dva muži.

        „Myslíš, že to vyjde?“

        „Určitě, uvidíš. Nemá to chybu.“

        „No to doufám.“

        „Hodně štěstí.“

        „Díky. A sbohem.“

        „No počkej. Snad na shledanou,“ zasmál se řidič, ale to už ten druhý stál vedle auta a zavíral dveře.

         Tento rozhovor měl být na dlouhou dobu jejich poslední. Díval se za odjíždějícím autem. Hrdost mu chytila ruku a nedovolila jí zamávat. Neměl rád dlouhá loučení. Slova, která při nich tečou lidem z úst, mu připadala falešná a prázdná. Po chvíli už nedokázal rozpoznat řidičovu rozčepýřenou hlavu, a když automobil zmizel za zatáčkou, zvedl starý oprýskaný kufr, zhluboka se nadechl a prošel bránou.

         Šel po dlážděném chodníku. Mezi stromy, které si na les jen hrály, zahlédl dům. Bílý s červenou střechou. Chodník se musel občas vyhnout některému z mohutných kaštanů, které tu vládly, a tak se mu dům chvílemi ztrácel z očí. Začalo nepříjemně foukat. Několik listů prohrálo boj s větrem a teď se mu pomalu snášely do cesty.   

         Poslouchal své kroky. Klapání bot, dopadajících na dláždění, znělo cize. Byl tu vetřelcem. Jistota, s kterou přijel, se s každým krokem ztrácela. Nezvládne to. Konec, opona, představení skončilo, děkujeme, sbohem.

         Rozpršelo se. Vytáhl si límec kabátu, zapnutého až ke krku, a zrychlil.                                                                                                                                                                                              

         Dvěstětřináct. Tolik kroků ho dělilo od brány, když dorazil k cíli. Bílý dvoupatrový dům s červenou střechou, z které čněla malá špičatá věžička. Vernerova klinika, četl na ceduli pod střechou. Déšť stále sílil, ani okapy už ho nedokázaly zkrotit, a tak byl celý dům zahalený vodní záclonou.

          Poslední místo, kde by chtěl někdo trávit konec léta a ty se sem ženeš, pomyslel si, když stál s kufrem v ruce před vstupními dveřmi. Pak položil kufr na zem, zvedl pravou ruku a zazvonil na zvonek.   

 

 

                                                                2.

          

         V kanceláři doktora Vernera bylo příjemné teplo. Na okno bubnoval déšť. Začala na něho padat únava. Vedle stolu, na kterém ležel rozevřený časopis s křížovkou, stál muž v elegantním obleku. Přistoupil k němu.

         „Jiří Frank, nemýlím-li se. Rád vás poznávám, jsem doktor Verner.“

         Podali si ruce. Vernerův stisk byl krátký a energický.

         „Vy jste ale promočený,“ zhrozil se Verner, když pomáhal Jiřímu z kabátu. „Šaty vám dám hned vyčistit.“

         „Nechtěl bych vám být nějak na obtíž, pane primáři.“

         Verner vzal kabát a pověsil ho na věšák u dveří. „Ale jaképak obtěžování. Posaďte se, prosím.“  

         Jiří z něho nespouštěl oči. Vysoký, husté černé vlasy. Typ, který nedá spát ženám ani mužům. Nebyl by překvapený, kdyby ho potkal v nočním klubu v obležení krásných žen. Ale tady? Nespravedlnost. Musel ale uznat, že zde, za svým stolem v koženém křesle, vypadal autoritativně. Jeho vzhled dával každému slovu patřičnou váhu. Jiří si vedle něho připadal jako nicka.

         „Měli jste hezkou cestu?“ zeptal se Verner, když si sedli. Na Jiřího čekala dřevěná židle.  

         „Celkem ano. Jen to počasí. Čím blíž jsem vám byl, tím bylo horší. Však se podívejte z okna,“ odpověděl Jiří.

         „Ano, všiml jsem si,“ usmál se Verner. „Cigaretu?“

         „Děkuji, ale nekouřím,“ odmítl Jiří.

         „Dobře děláte, já už taky ne, jen občas doutník.“

         Verner se pohodlně opřel. „Jsem rád, že jste tady. Aspoň nějaká společnost. Je tu sice ještě doktor Frýba, ale ten je na ženském oddělení, tak se tolik nepotkáváme. Navíc mě nemá rád. Prý kvůli mně nemá dost prostředků na provoz svého oddělení. Víte, jak mi říká?“

         „Nemám tušení.“

         Verner se naklonil přes stůl k Jiřímu a zašeptal: „Žába na prameni.“  

         Jiří na to nereagoval.

         „Asi budete chtít vidět má doporučení, že?“ zeptal se Jiří, když se Verner vrátil zpět do křesla.

         Ten ale jen mávl rukou. „To není nutné. Ty budete potřebovat, až se umažete.“

         „Prosím? Asi jsem vám dost dobře nerozuměl.“

         „Milý příteli, klidně je nechte, kde jsou. Až se vám něco nepovede, pak vám snad k něčemu budou.“

         Chtěl se ještě na něco zeptat, ale Verner ho zarazil. „ Dost řečí. Jistě si přejete prohlédnout kliniku, že? “

         Souhlasil a sáhnul po kufru. „O kufr se vám někdo postará, nebojte,“ řekl Verner, zatímco hledal něco ve stole.

                  „Nervózní?“ zeptal se Verner, když si přes oblek natahoval dlouhý bílý plášť.

         „Ano, trochu.“

         „Tak nebuďte. Oni to vycítí.“

         Vyšli z kanceláře na chodbu. Když Verner zamykal, stál Jiří u okna a díval se ven. Ucítil nepříjemné šimrání v žaludku. Stromy byly všude. Neviděl chodník, neviděl silnici. Jen všepohlcující zelená tma. Byl rád, že je uvnitř v teple, zatímco stromy venku bičuje prudký déšť. Na okamžik měl pocit, že větve stromů jsou blíž než před chvílí. Ustoupil o krok zpět.

         „Něco zajímavého?“ ozvalo se Jiřímu za zády. Otočil se. Verner si ho zvědavě prohlížel.

         „Ne, nic, v pořádku. Půjdeme?“                                             

                                             

 

                                                                3.

  

         Jiřího překvapila velikost sanatoria. Chodili po chodbách a Verner mu vše hrdě ukazoval. Sem tam přidal i odborný výklad. Jiří navštívil výtvarnou a keramickou dílnu, obdivoval se novému rehabilitačnímu oddělení. Pochválil i lůžkovou část    

a sociální vybavení. 

         Verner byl na ústav pyšný a nijak se s tím netajil. Bylo na něm vidět, že má rád každé místečko, každou věc, každého pacienta. Když vzal do rukou nějaký předmět, objevil se mu ve tváři zvláštní nepřítomný výraz. V takové chvíli měl Jiří pocit, že sleduje soulož.

         V jednu chvíli se Jiří vylekal –  když Verner vytáhl z kapsy velký svazek klíčů a mrštil jím vší silou proti oknu. Nic se nestalo.

         „Nerozbitné sklo,“ pochlubil se Verner. „Nikde tu nenajdete na oknech mříže. Pacient se nesmí cítit jako ve vězení, ale musí být dostatečně chráněn.“ Sebral z podlahy klíče. „Okna jsou samozřejmě uzamykatelná.“

         „Kde jsou vlastně všichni pacienti?“ zeptal se Jiří, když si uvědomil, že ještě nepotkali žádného člověka.

         Verner se podíval na hodinky. „Sedm hodin, čas večeře. Tak to jsou všichni v jídelně. Máte hlad?“

         Když přišli do jídelny, Verner Jiřího vybídl, ať se posadí, že mu jídlo přinese. Jiří neměl náladu na jídlo, ale neodporoval. Posadil se k volnému stolu.

         Verner se cestou k výdejnímu okénku několikrát zastavil, aby promluvil s některými pacienty. Jiřímu tak mohl poprvé vidět doktora při práci. Byl profesionál a přesto, nebo snad právě proto mluvil s pacienty s dobráckým odstupem, jaký si zdraví udržují při jednání s nemocnými.

         Ucítil v zádech něčí pohled. Otočil se a jeho oči se střetly s upřeným pohledem starého šedivého muže, kolem kterého sedělo v kruhu několik pacientů. Jiří se s odporem odvrátil. Byl rád, když viděl, že se Verner vrací.

         „Prosím,“ položil před něho tác s jídlem, “vzorky z naší kuchyně.“                  Jiří poděkoval a pustil se do jídla. Nestálo za nic. Ani přítomnost svalnatých ošetřovatelů a zvědavé pokukování pacientů mu na chuti nepřidaly. Jiřímu to šlo pomalu, ale snažil se vše sníst, aby se snad Verner neurazil. Po celou dobu, co Jiří jedl, Verner nepromluvil. Jen ho pozoroval a usmíval se.

         „Sledoval jsem vás, když jste mluvil s pacienty,“ přerušil Jiří mlčení. „Zdá se,  že spolu máte takřka idylický vztah.“    

         „Ano. Snažím se o bližší, řekl bych až rodinný kontakt. Říkám pacientům,        co dělám já, a oni mi zase říkají, co cítí a dělají oni. Nikdo před nikým nic neskrývá. Prostě žádné tajnosti.“

         „Mně to připomíná směnný obchod,“ řekl Jiří.

         „Snad, ale vyplácí se to – jsou pak mnohem klidnější. A tím i já.“

         „A tamten?“  Jiří ukázal na skupinku u okna.

         „Myslíte toho dědu? Ten už je součástí zdejšího inventáře.“ Kývl na starce,

ale ten si ho nevšímal. „Vedeme ho jako údržbáře, i když toho už moc udržet nedokáže,“ usmál se Verner. „Ale na pacienty má pozitivní vliv. Po večerech jim vypráví příběhy. Párkrát jsem si ho byl poslechnout a nedivím se, že mu tak visí na rtech.“

    

 

                                                                4.

 

         Když vyšli z jídelny, Jiří ucítil lehký závan průvanu. Verner si toho všiml.

         „Trochu tu profukuje. To víte, stará budova,“ řekl Verner.

         Nejen budova, ušklíbl se Jiří v duchu, když spatřil starou sestru.

         „Slečna Agáta, hlavní sestra. A naše nová síla, Jiří Frank,“ představil je Verner. Když stiskl její studenou ruku, naskočila mu husí kůže. Bylo to jak hladit leklou rybu. Měla něco na srdci, tak se Verner omluvil a poodešel s ní kousek dál. Jiří nerozuměl, co si povídali, ale v jejím hlase slyšel vyčítavý tón. Verner se občas podíval na Jiřího. Tvář měl vážnou, ale oči se šibalsky smály.

         Jiří se zatím opíral o stůl, na kterém ležela hromádka novin a časopisů. Pár jich zběžně prolistoval. Byly asi měsíc staré, počmárané a nudné. Každý rébus vyřešen, každá tajenka vyluštěna. Vzpomněl si na časopis, který viděl první den ve Vernerově kanceláři. Žádné tajnosti. Verner se tím řídil vskutku důsledně.   

         Když  byl Verner propuštěn, vrátil se zpět k Jiřímu.

         „Poslední dobou  mi dělá personál větší starosti než pacienti,“ postěžoval si. „Obzvlášť sestru Agátu nemohu zbavit starých návyků.“

         Sešli po schodišti do přízemí. Schody sice pokračovaly dál do podzemí,           oni ale zůstali stát před prosklenými dveřmi, za kterými Jiří spařil jakýsi park. Výběh, napadlo ho hned.

         „Tak to bude asi všechno,“ řekl Verner. „Dole už je jenom sklep. Je určen jako sklad pro údržbáře.“ Pak se otočil ke skleněným dveřím. „Zahradu si můžete prohlédnout zítra sám. Snad se vám bude líbit, už je na ni také znát moje ruka,“ řekl Verner a jeho tváři získala opět ten zasněný výraz.

         Jiří ho nechal snít a sešel ke sklepním dveřím. Byly zamčené. Kousek dál ale spatřil jiné, železné,  které nebyly seshora vidět. Měl pocit, že za nimi něco zaslechl. Odsunul malé okénko a nakoukl dovnitř. Tma.

         „A ta druhá místnost je určena komu?“ zeptal se hned, jak se vrátil k Vernerovi. 

         „Vy jste ale zvědavý,“ zasmál se Verner. „Mám rád zvídavé lidi. Ale teď už pojďme. Musíme vás uložit, jistě jste unavený.“

         Prošli kolem několika očíslovaných dveří. Zastavili až na samém konci chodby. Trojka. Verner vytáhl z kapsy klíč, odemkl a otevřel. 

         Jiří vešel a rozhlédl se. Pokoj byl skromný, ale čistý. Nebýt dvou postelí, byl by i prostorný. V jednom rohu uviděl svůj kufr. 

         „Bohužel, nemáme žádný pokoj pro hosty,“ omlouval se Verner, „tak se musíte spokojit s tímto dvoulůžákem. Jediný je volný. Zatím.“

         „Zatím?“ zeptal se Jiří. Cítil problém.

         „Ano. Víte, jeden pacient je kvůli vám dočasně přemístěn. Může se ale stát, že při plném obsazení lůžek ho sem budeme muset vrátit. Ale nebojte se , je naprosto neškodný.“

         „Já mám bydlet s pacientem?“ divil se Jiří. „Nezdá se vám to trochu nezvyklé?“

         „Nezvyklé? Možná,“ připustil Verner, „ale myslel jsem, že vám, jako člověku zapálenému do psychiatrie, to nebude vadit.“

         „Máte pravdu. Konečně, je to jen spekulace, nemusí k tomu vůbec dojít, že?

I když by to pro mě byla jistě dobrá zkušenost,“ řekl Jiří, ale myslel si něco jiného.

         „Určitě, uvidíte,“ ujistil ho Verner, který stál celou dobu ve dveřích. „Na stolku máte papír, kam jsem vám napsal denní řád léčebny. Budete si moci lépe naplánovat práci. Ale teď už vás nechám být, pro dnešek toho bylo dost. Dobrou noc.“

         Když  zůstal Jiří o samotě, posadil se na postel. Vybral si tu u okna, od dětství byl zvyklý před spaním pozorovat hvězdy.

         Svlékl se a otevřel kufr, aby si vytáhl věci na spaní. Prohrabal ho celý,

ale pyžamo nenašel. Chyběly i jiné věci. Poznámkový blok a tužka naštěstí ne. Jiří si lehl do postele. Chvíli si nadával  pro svou zapomnětlivost, ale pak si vzpomněl, že mu s balením pomáhal Petr. Další z jeho hloupých žertíků. Vzal do ruky řád a letmo ho pročetl.

         Den začínal v šest hodin, pak hygiena, úklid pokoje, vizita, snídaně, společné sezení pacientů, oběd, odpolední zaměstnání (návštěvy), večeře, individuální rozhovory s pacienty v kanceláři primáře, večerka. Co položka, to čas, po který může být daná činnost vykonávána.. Jiří vzal tužku, nadepsal papír slovy Návod pro život

a položil ho zpátky na stolek.

         Podíval se z okna. Venku stále pršelo. Hvězdy nikde, tak se otočil ke zdi –

a hned usnul.

                                                                5.

        

         Probudil ho vlezlý řinčivý zvuk. Vylezl z postele a nenápadně vykoukl ze dveří. Po chodbě se procházeli dva ošetřovatelé a vesele pokřikovali: „Budíček! Vstáváme!“ Výkřiky doprovázely velké kravské zvonce, kterými ti dva zuřivě mávali. Viděl, jak se z pokojů šourají pacienti s pomuchlanými obličeji. Krávy se jdou pást, napadlo Jiřího. Zavřel dveře.

         Nevěnoval rámusu pozornost a klidně si opláchl obličej v umyvadle. V pokoji bylo nesnesitelné dusno. Zkusil otevřít okno. Marně. Taky mi mohl dát k dispozici lepší pokoj, pomyslel si. Chtěl se obléknout, ale v kufru nenašel nic, co by mu to umožnilo. Na druhé posteli ležel modrý stejnokroj. Stejný, jaký viděl minulý večer na všech pacientech v jídelně. Naštvaný vyšel na chodbu.

         „Hej, vy!“ obořil se na kolemjdoucí sestru. „Nevíte, kde jsou mé šaty?“

         Sestra jen mlčela a civěla na hubené tělo v trenkách, tak ji chytil za ruku a zatáhl do pokoje.

         „To mám chodit v tomhle?“ řekl Jiří a ukázal na postel.

         „Vaše šaty nebyly z nejčistších,“ odpověděla sestra, která se už probrala z počátečního šoku, „tak jsme je poslali do prádelny. Proto zatím tohle.“

         Jiří si vzpomněl na Vernerova slova o prádelně. „Máte pravdu,“ omlouval se, „teď si vzpomínám, že mi něco takového říkal. Ale myslel jsem, že mi poskytne nějaké civilnější oblečení.“

         „Jediný civil nosí v nemocnici pan primář,“ řekla sestra a odešla.

         „No doufám,že mi to nezůstane,“ zasmál se Jiří, když zůstal o samotě.

         Oblékl se a vyrazil do jídelny. Většina pacientů už byla po snídani. Verner seděl  sám u zvlášť prostřeného stolu. Jiří se vydal s tácem k němu. Mezi pacienty propukl tichý šepot.

         „Dobré ráno,“ pozdravil Jiří.

         Verner překvapeně vzhlédl. „Á, pan kolega, no jistě. Copak se děje?“

         „Pane primáři, rád bych si s vámi o něčem promluvil,“ řekl Jiří a posadil se. Šum mezi pacienty zesílil.

         „Samozřejmě, ale ne teď. Sejdeme se u mě v kanceláři. Tam pak vše probereme.“ Verner vzal nůž, opatrně odřízl kousek másla a namazal si chleba. 

„A můžeme se scházet pravidelně.Takové porady, co říkáte? Začneme zítra.“

         „Ano,to bude výborné,ale –“  Jiří se nemínil nechat tak lehce odbýt.

         „Žádné ale,“ zarazil ho Verner, „teď je čas na snídani. Hurá do toho, kolego.“

         Jedli mlčky. Jiří rychle, Verner pomalu, až s nábožnou obřadností.

         „Jde o mé šaty, víte,“ začal znovu Jiří.

         „Vážený kolego,“ oslovil ho odměřeně Verner, „už toho mám dost. Zajídá se mi vaše neustálé stěžování. Jste zde jen z mé dobré vůle. Nemyslíte, že si zasloužím více úcty, když vás tady nechávám praktikovat?“

         „Ale uznejte, že takhle vypadám jako šašek.“

         „Takový výraz si vyprošuji. V tomto úboru zde chodí všichni pacienti a myslíme si snad, že jsou nějací šašci?“

         „Ne, to jistě ne, ale – “ 

         „Co ale?“ odsekl Verner. „Měl byste si rychle zvyknout na modrou, budete ji kolem sebe často vídat.“

         „Proč je mám ale nosit já? Jsem doktor, ne pacient.“

         „Všichni jsme pacienti, dříve či později,“ odvětil Verner. Když viděl Jiřího rozpaky, dodal mírněji: „Nenapadlo vás, že je to dobré přestrojení pro vaši práci?

Že se tak dostanete blíž k pacientům? Já se vám snažím jen pomoci, ale pro dobrotu na žebrotu, jak se říká. No nic, myslel jsem,že váš zájem o psychiatrii je hlubší.“

         Jiří už neměl sílu odporovat. „Snad máte pravdu. Vy to přeci musíte vědět.“

         „Ano, to musím. A teď mě omluvte, čeká na mě spousta práce.“ Když odsunul prázdný tác, okamžitě přiskočil jeden z ošetřovatelů a odnesl ho.

         Verner vstal a odcházel pryč. A aniž by se otočil, udusil zbytky Jiřího odporu slovy: „A mimochodem, podle mých informací stále student, že?“

                                                                                                                   

 

                                                                6.

 

         Jiří dopíjel zbytky kávy, když k němu přistoupil ošetřovatel. „Bude si milostpán ještě přát desert, nebo nás nechá uklidit?“ zeptal se uštěpačně.

         Jiří se zvedl od stolu a překvapen takovou drzostí, chystal se beze slova odejít. Ošetřovatelův výraz ho ale přiměl vzít tác a odnést ho na odkladiště. S úlevou vyšel z jídelny, sledován zvědavými pohledy pacientů.

         Chvíli bloumal po chodbách. Pak si vzpomněl na zahradu. Vernerova zahrada byla spíše takový menší park. Byla rozseknuta ve dví vysokou kamennou zdí. Podél zdi vedl asi pět metrů široký travnatý pás, na kterém nerostly žádné keře ani stromy. Jiří odhadoval, že na ženské straně to bude vypadat stejně. Všiml si, že v oknech za zdí jsou mříže. Druhá polovina zahrady patřila svěřenkyním doktora Frýby.

         Ranní slunce ještě nevypilo všechny kaluže a od země stoupalo vlhké teplo.

Šel pomalu po štěrkové cestičce. Zpoza keřů na něho vykukovaly lavičky. Na jedné našel vyrytý nápis – Zde sedává nejchytřejší člověk na světě. A hned pod tím –

 A největší blbec v blázinci. Jiří se usmál a šel dál. Minul bílý altánek, v němž stály srovnané hrábě a lopaty.

         Objevil kamennou fontánu. Vodní gejzír každou chvíli zhasnul, aby se probudil znovu, s ještě větší silou. Rozhlédl se. Stezky utíkaly všemi směry. Vybral si tu nejméně vyšlapanou. Místy se musel prodírat mokrými větvemi, a tak měl šaty brzy celé mokré.

         Přišel na malý plácek s jezírkem. Sedl si na osamocenou lavičku. Jestliže park Jiřího okouzlil, pak scenérie zde ho naprosto uchvátila. Neposekaný trávník, místy zakrytý popadaným listím. Hladina jezera, posetá odkvetlými lekníny, byla jak obraz s rámem z rákosí. Rozbořená zídka, o kterou opíral větve starý kaštan. Vše působilo tak nedbale přirozeně, jaký rozdíl od nemocniční dokonalosti!

         Jiří seděl pohodlně na lavičce, skrz větve starého kaštanu mu na tvář padalo slunce a on nemyslel ani na Vernera, ani na práci. Nemyslel vůbec na nic a po chvíli usnul.

         „Neměl byste být na sezení s ostatními?“

         Jiří se probudil. Ve slunci spatřil dívčí tvář. Zamrkal a rychle se posadil.  

         „Dobrý den,  promiňte, asi jsem si trochu zdříml. Jsem doktor Frank,“ představil se.

         „Tak to jste vy! Ráda vás konečně poznávám. Říkali, že přijedete. Promiňte, myslela jsem, no víte, ty šaty a tak.“

         „To je v pořádku. Dárek od primáře Vernera. Říkal, že mi to pomůže při pozorováních.“

         „Víte, že sedíte na mojí lavičce?“ pokárala ho.

         „Promiňte, netušil jsem,“ omlouval se Jiří.

         „Ale ne, to je v pořádku, dělám si legraci,“ zasmála se a sedla si na lavičku –kousek od Jiřího. Dlouhé černé vlasy jí voněly heřmánkem.

         Chvíli si povídali. Pak uslyšeli nějaké hlasy. To se do zahrady začali trousit pacienti.         

         „Sezení s primářem skončilo, budu muset jít,“ řekla dívka.

         „To je škoda, tak hezky jsme si povídali.“

         „Můžeme se tu sejít zase zítra.“

         „Nedočkavostí nebudu spát. Slibte mi, že přijdete.“

         „To po mě nechtějte. Ale ano, přijdu,“ řekla dívka a odešla.

         „Nebude to tady zas tak špatné,“ řekl si Jiří. Pak se opřel, zaklonil hlavu a pozoroval mraky. Náhle si uvědomil, že se jí nezeptal na jméno. Vyběhl na stezku, ještě zahlédl její postavu mezi stromy. „Jak se vlastně jmenujete?“ zavolal.

         „Hanka!“ odpověděli mu keře.

         Když dívka otvírala dveře do budovy, uslyšela hvízdnutí. Otočila se a u fontány

spatřila Jiřího.

         „Ale určitě!“ volal na ní.

         Lehce mu zamávala a zmizela ve dveřích..

 

 

                                                                7.

    

         Druhý den vstal Jiří ještě před zvonci, rychle se umyl a oblékl. Na snídani byl mezi prvními. U několika ošetřovatelů se na tváři objevil úsměv, když ho viděli přicházet. Rychle do sebe naházel jídlo, uklidil tác a šel do zahrady.

         Všiml si, že několik pacientů míří stejným směrem. V zahradě našel další,

 jak shrabují listí z trávníku a cestiček. „Dnes se asi sezení nekoná,“ řekl si Jiří.

U jezírka nikdo nebyl, tak čekal. Po hodině to vzdal a rozhodl se zajít k Vernerovi.       

         Zaklepal na dveře kanceláře. Nikdo se neozval, tak vzal za kliku. Bylo zamčeno. Řekl si, že to zkusí později. Na chodbě potkal sestru Agátu.

         „Dobré ráno,“ pozdravil , „nevíte, kde je primář Verner? Měl jsem se s ním sejít.“

         „Teď?“ divila se Agáta. „Ale vždyť dnes je pátek, sanitární den. To si doktor vždy vyjede do města a vrací se až pozdě večer.“  

         „Tak to na mě asi zapomněl.“

         „Nic si z toho nedělejte,“ chlácholila ho, „můžete nám třeba pomoci na zahradě, co říkáte?“

         Zavěsila se do Jiřího a odvedla ho na zahradu. Nebránil se. Ani když mu do ruky vrazila hrábě a ukázala, kde má začít.

 

                                          

                                                                8.

             

         V sobotu se Jiří rozhodl navštívit sezení. Konalo se v jídelně. Stoly byly přiražené ke stolu, pacienti seděli v kruhu na židlích, Verner a sestra Agáta mezi nimi. Pacienti vyprávěli o svých pocitech a snech a doktor Verner jim je pomáhal chápat

a řešit.

         Jiřího tahle duševní onanie brzy přestala bavit, tak odešel na chodbu. Tam čekal, až sezení skončí. Byl stále trochu naštvaný, že na něho Verner předešlé dopoledne zapomněl.

         „Ale, kohopak to tu máme?“ řekl Verner, když vyšel z jídelny. „Natěšený na poradu?“

         „Ano, ale to jsem byl i včera,“ vytkl mu Jiří.

         „Promiňte, uvědomil jsem si to, až když jsem byl pryč,“ omlouval se Verner.  „Snad se zas tolik nestalo. Jak se vám líbila moje KBT? “

         „Co prosím?“ Jiří nevěděl, o čem mluví.

         „Kognitivně behaviorální terapie. Co vás jen na té škole učí,“ povzdechl si Verner. „Ale co s teorií, hlavní je praxe,“ zasmál se a poplácal Jiřího po rameni. „ Tak pojďme, ať neztrácíme čas.“

         V kanceláři se pohodlně usadili. První večer měl Jiří málo času, tak si teď vše podrobně prohlížel. Místnost působila luxusním dojmem. Vévodila jí  knihovna, vesměs s odbornou literaturou, a masivní mahagonový stůl.

         Verner ho seznámil s několika případy. Jiří se občas na něco zeptal, někdy si daný případ nechal vysvětlit podrobněji. Snažil se u Vernera po odborné stránce dobře uvést. Když skončili, požádal Jiří Vernera,  jestli by mu mohl říct, jak dokázal vybudovat tak známé sanatorium. Verner nalil oběma skotskou a začal: 

         „Patřilo starému pánovi, jednomu z prvních průkopníků psychiatrie. Já do sanatoria nastoupil právě za jeho vlády. Vycházeli jsme spolu dobře. Vyprávěl mi o svých lékařských začátcích, jak léčil jen kodeinem, morfinem a koňakem. Tenhle stoupenec starých časů mě nic nového naučit nemohl. Snažil jsem se mu rozšířit obzory, ale marně. Starý pán si velmi těžce a pomalu zvykal na nové postupy v diagnostice a léčbě duševních poruch.

         Ale jak měl starý pán pomalé nohy, tak rychlé měl srdce. Našli ho jednou právě v této kanceláři, za tímto stolem, v tomto křesle. Vypadal, jakoby usnul při čtení. Pravá ruka natažená přes stůl a hlava skloněná nad lékařským časopisem. Takhle ho našli krátce po poledni, když nepřišel do jídelny na oběd.

         Po jeho smrti nikdo netušil, co bude s nemocnicí. Starý pán neměl žádné dědice a tak budova zůstala městu. Páni radní si ale nevěděli se starým chátrajícím barákem rady. Proto s vděkem přivítali moji nabídku, že se pokusím nemocnici udržet v chodu,   popřípadě jí ještě vrátit někdejší slávu. No a stačilo pár sponzorů, několik pacientů s bohatými příbuznými a výsledek vidíte sám. Moderní psychiatrická klinika – pro ty, co na to mají, samozřejmě.“

         Když Verner skončil, podíval se na hodinky. Bylo poledne.

         „Zítra přijďte radši až večer – po rozhovorech s pacienty,“ řekl Verner. „Nechci, aby si mysleli, že s vámi jednám jinak, než s nimi. Nedělalo by to dobrotu.“

         

       

                                                                9.

 

         „Proč jste minule nepřišla?“ vyhrkl Jiří na Hanku místo pozdravu, když se v neděli ráno setkali u jezírka. „Čekal jsem dvě hodiny.“

         „Měla jsem moc práce. Musela jsem pomáhat na oddělení doktora Frýby.“

         „Aha, tak proto.“ Nevěřil jí.

         „Ale no tak, nebuďte hned takový morous. Řekněte mi radši, co jste celý ten den dělal.“

         „Sestra Agáta mě zaúkolovala.“

         „To je jí podobné,“ smála se. „Mě by taky nejradši viděla pořád v jednom kole.“

         Vyhřívali se na slunci, chvíli si povídali, chvíli zas mlčeli.

         „Je tu krásně, že?“ řekla Hanka.       

         „Vaše oči jsou krásné,“ odpověděl Jiří.

         „Díky,“ usmála se. „Mám je po mamince. Lidé říkají, že jsem jí hodně podobná.“

         „Jistě je velmi okouzlující.“

         „Byla. Budou to dva měsíce, co umřela.“ 

         „To je mi líto.“

         „Nemusí, už to nebolí.“ Položila mu hlavu na rameno. „Jestli to vůbec kdy bolelo.“

         „Vy někoho máte?“ zeptala se po chvíli. „Někoho blízkého?“

         „Já? Ne, ale měl jsem. Bratra.“

         „A co se stalo s ním?“

         „Umřel. Asi.“

         „Jak asi?“

         „Už je to dlouho, co jsem ho viděl. Musel umřít.“

         „Aha,“ odpověděla a dál se koukala do koruny stromu.

         „Mám jeho fotografii v kufru, “ řekl Jiří po chvíli. „Doběhnu pro ni, ano?“

         „Když se vám chce,“ řekla lhostejně.

         Jiří přiběhl do pokoje a skočil ke kufru. Celý ho prohrabal, ale fotku ne a ne najít.

         „Hledáte něco?“ ozvalo se mu za zády.

         Jiří se otočil a ve dveřích spatřil muže s cigaretou.

         „Knobloch, jméno mé,“ představil se, když viděl Jiřího překvapený obličej. „Váš spolubydlící.“

         „Ach tak, už jsem doma,“ oddechl si Jiří. „Doktor Verner mi o vás říkal.“

         „Ten toho nakecá. Co ještě povídal?“

         „Už nic,“ řekl Jiří. „A teď mě omluvte, musím odejít.“ Jiří se protáhnul kolem něho.

         „No,no, my se nějak ženeme,“ slyšel Jiří, když utíkal zpátky do zahrady.

         Lavička byla prázdná. Jiří se zklamaně posadil.

 

 

                                                              10.

        

         Jednou týdně vyřizoval Verner za pomoci hlavní sestry úřední záležitosti. Seděl pak vždy za stolem a přijímal od sestry různé výkazy a objednávky k podpisu. Nesnášel papírování a sestru Agátu ještě víc. Čím víc ho bolela ruka od neustálého podepisování, tím hůř se choval k Agátě. Vždy to vyvrcholilo tím, že ji ignoroval. Naprosto. Hádky nesnášel-ostatně při jednání se zaměstnanci by se k něčemu takovému ani nesnížil- proto se jí mstil aspoň takhle.

         Když Hanka zaklepala na dveře a vešla, seděl Verner za stolem začtený do nějakého lékařského časopisu a Agáta mu netrpělivě mávala před obličejem nějakým lejstrem.

         Hlavní sestra ji věnovala letmý pohled a dál dorážela na Vernera. Ten po chvíli zvedl hlavu a podíval se na dívku.

         „Aha, to jste vy. No, pojďte blíž, chtěl jsem s vámi mluvit.“

         Zastavila asi tři kroky před stolem. Židli jí nikdo nenabídnul. Stála s hlavou skloněnou a přemýšlela, proč si ji primář nechal zavolat.   

         „Sestro,“ oslovil ji Verner, „co jsem vám říkal o chování na pracovišti?“

         „Já vím, pane primáři, ale když – “ řekla provinile a dál zkoumala své boty.

         „Co když? Žádné když neexistuje, je vám to jasné!“ řekl Verner tvrdě. „Jste tu nová. Je jasné, že vám bude chvíli trvat, než si zvyknete na naše pravidla, ale má trpělivost není bez konce. Pokud se nepřizpůsobíte, opustíte nás.“

         Agáta uznala svou porážku, aspoň pro tentokrát, a odešla.

         Verner vstal a obešel stůl.

         „Hanko, vždyť já to s tebou myslím dobře. Co jsem slíbil tvé matce, to platí.“

         „Sliby jsou jako voda, naprší a vyschnou,“ řekla tiše.

         „Mluvíš jako ona. Taky pořád jen filozofovala.“ Přistoupil k ní blíž. „Jsi jí tak podobná,“ zašeptal a zkusil ji obejmout.

         Uhnula, podívala se mu do očí a hrdě řekla: „Nikdy jsem se nikoho o nic neprosila!“

         „Ale tvá matka ano!“ vykřikl na ni Verner. „Nezapomenu, jak ležela v posteli, sápala se po mě rukama a prosila mě, slyšíš? Prosila, abych se o tebe postaral!“ Verner se zhroutil do křesla. „Ještě teď vidím ty hubené rozpíchané ruce

a zoufalý výraz v očích.“  

         „To je vše, pane primáři?“ zeptala se.

         Verner koukal z okna a mlčel. Odešla.

 

       

                                                              11.

      

         Jiřímu nebylo celý den dobře, místo večeře se šel projít do zahrady. Během procházky si všiml, že v otevřeném okně na ženském oddělení stojí dívka. Nehýbala se, jen zírala do zahrady. Jiří ji nevěnoval pozornost a šel dál.

         „Haló, pane, nechtěl byste mě?“ ozvalo se za ním. Otočil se, ale ona nic. Jen pořád zírala.

         „Já bych vás chtěla. A moc,“ uslyšel znovu. Teď už se dívka smála a skrz mříže k němu natahovala ruce. Pak na chvíli zmizela, ale jen proto, aby se vrátila v několikanásobné přesile. Začaly ožívat i další okna. Jiří se zalekl změti žebrajících rukou a zmizel mezi stromy. Křik rázem ustal.  

         Na čerstvém vzduchu se Jiřímu udělalo lépe. Když se vrátil na kliniku, potkal na chodbě hlavní sestru.

         „Kdepak jste se nám toulal?“ pokárala ho Agáta. „Pan primář se už po vás sháněl. Že vy jste zapomněl?“

         Měla pravdu. Když dorazil ke kanceláři, Verner zrovna zamykal.

         „Musím už bohužel jít,“ odpověděl na Jiřího tázavý pohled, „ale nebojte, zítra si to vynahradíme.“

         Když scházeli do přízemí, svěřil se mu Jiří s tím, co zažil v zahradě. Zastavili se v mezipatře.       

         „A líbily se vám ta děvčata?“ zeptal se Verner.

         „Ano, některé pacientky jsou přitažlivé,“ připustil Jiří.

         „A nejen pacientky, že?“

         „Prosím?“ nechápal Jiří. „Nevím, co tím myslíte.“

         „To nic. Hlavně nezapomeňte, že ne vždy je stav těla stavem mysli,“ řekl Verner a nechal Jiřího stát na schodech.

 

                              

                                                                       12.

 

         Večer v posteli si Jiří četl. Přivezl si pár knížek z domova. Naštěstí,

jelikož nemocniční knihovna byla velmi prostá, jak množstvím, tak duchem.

         „Nemůžeš spát?“ zeptal se ho Knobloch, který stál u okna a holil se elektrickým strojkem. Když skončil, prohlédl si v okně tvář a spokojeně zamručel.

         Jiří mlčel.

         „Á, tak pán je netykavka. No jen si nemysli, že seš něco víc než my ostatní,“ řekl Knobloch a zamával mu strojkem před obličejem.

         „Nešermuj mi tady s tím křápem,“ okřikl ho Jiří.

         „No, to už je lepší.“ Knobloch odešel ke koši, kde začal čistit strojek. „S čím si vlastně tady?“

         „Jak s čím?“

         „No s jakou úchylkou, zařazením, postižením nebo jak tomu chceš říkat.“

         Jiří se mu chtěl vysmát, že není pacient jako on, ale naštěstí si to rozmyslel. „Od toho je tu snad doktor.“

         „Máš recht, od toho sou tady jiný, aby nás soudili,“ řekl Knobloch.

         Jiřího neměl chuť si s ním povídat, tak odložil knížku na stolek a otočil se ke zdi

Proč mu sem Verner poslal zrovna takového mluvku? Aby ho špehoval? Co znamenala Vernerova poznámka o pacientkách? O tom všem Jiří přemýšlel,

ale Knoblochovo neutuchající mrmlání způsobilo, že usnul dříve, než na něco přišel. 

         Jiří se ho nezbavil ani ráno. Šli spolu na snídani a on stále mluvil a mluvil.  Cestou potkali hlavní sestru. Jiří pozdravil, ale Knobloch  se na ni jen kysele zašklebil.

         „Taky vás ráda vidím, pane Knobloch,“ usmála se. „Koukám, že jste zpátky mezi námi. Nelíbilo se vám ve vaší trucovně?“

         Knoblochova upovídanost zmizela spolu s Agátou. Poznamenal něco o ukecaných babách a pak už nepromluvil. Jiří byl Agátě vděčný, a když si v jídelně sedli každý jinam, pocítil k ní i mírné sympatie.

         Přes den pozoroval pacienty. Některé znal už lépe. Byl tu jeden, který trpěl abnormálním komplexem méněcennosti. Strašně se styděl a stále se pro nic za nic omlouval. Pro život venku naprosto nepoužitelný. Jiný zase na potkání každého přesvědčoval, že je v ústavu neprávem, že prý se stal obětí vykonstruovaného procesu. Všichni pacienti mu věřili. Říkali mu Justiční Omyl.

         Když ho pacienti přestali bavit, bloumal jen tak po klinice. Jednou potkal u fontány Hanku, podpírala jakéhosi pacienta při chůzi. Neoslovil ji, uzavřeli dohodu, že mimo jezírko se neznají. Pro jistotu.

         „Viděl jsem dnes tu tvou křepelkou. Pěknej kousek, to se musí nechat,“ začal Knobloch, když leželi večer v postelích.

         „Dej mi pokoj, nemám náladu na tvoje výmysly.“           

         „Jen se nedělej, nejsem slepej. Ale dej pozor. Dva kohouti na jednom smetišti,

to není dobrý.“

         Jiří zvedl hlavu z polštáře.„Cože? Sakra, jaký zas kohouti?“ 

         „Nemůžeš jí to mít za zlé, je to úspěšný člověk, každé by imponoval.“

         Jiří se na posteli posadil. Knobloch ležel, koukal do stropu a vedl si svou.

         „Co by s tebou dělala? Myslíš, že si vezme domů pošahance? Možná máš nějakou budoucnost, ale takovou, jako on, ani náhodou.“

         Jiří už stál u jeho postele. Snažil se zůstat klidný, ale nedařilo se. „O kom to mluvíš? O Vernerovi?“

         „Zásah!“ řekl Knobloch a podíval se na Jiřího. „Ale no tak. Snad bys nežárlil? Kvůli takové malé děvce.“

         Jiří se na něho vrhnul. „Lžeš! Verner tě navedl, všichni mi lžete!“ vykřikl Jiří, než se skácel k zemi.

         Knobloch si třel použitou pěst. „Ani prát se neumíš, co ty seš za chlapa,“ řekl znechuceně.

         Jiří se pomalu sbíral ze země.   

 

                                                              13.

 

         „Jsem tu už třetí týden, ale stále si nemohu zvyknout,“ stěžovala si Hanka Jiřímu, když se opět setkali. „Víte, všichni ti lidé…“

         „Rozumím vám, taky si neumím představit, že bych tu měl zůstat déle.“

         Překvapeně na něho pohlédla. „Ale vždyť vy jste doktor,ne?“   

         „Vidíte,“ zasmál se, „tak to budu mít asi problém.“

         Podíval se na Hanku. Mlčela a nespouštěla z něho oči. Bylo mu s ní tak dobře! Najednou ucítil v puse krev a vzpomněl si na minulou noc. Myslel na to, co mu říkal Knobloch. Jiří se nechtěl dělit, chtěl být jediný. Rozhodl se, že jí vše poví.

         „Řeknu vám tajemství. Já vlastně nejsem doktor, ale novinář.“ 

         S úžasem na něho pohlédla, ale pak se rozesmála. „Vy si děláte legraci, že?“

         „Ne, mluvím vážně. Pracuji pro jedny celostátní noviny jako externista.“

         Přestala se smát. „Tak co tady teda děláte?“ zeptala se podezíravě.

         Jiří odvrátil tvář. „Asi mě máte za lháře, ale přesto se vám to pokusím vysvětlit.  Víte, jako novinář jsem nikdy nebyl moc úspěšný. Noviny mé příspěvky většinou vracely, chuť do práce mizela a náměty nepřicházely. Proto jsem se chytil nápadu, s kterým za mnou jednoho dne přišel můj přítel. Vyprávěl mi, že se na jednom večírku seznámil s primářem prominentní psychiatrické léčebny. Hned ho napadlo, že reportáž z prostředí, jako je tohle, by mi konečně mohla přinést nějaké uznání. Přítel mu – tedy Vernerovi, jak jste už jistě pochopila – řekl o nadějném studentovi psychiatrie – to jsem prosím já – který velmi obdivuje jeho práci. Verner byl potěšen, a když se ho přítel zeptal, zda bych mohl navštívit jeho sanatorium v rámci studijního pobytu, váhal jen pár chvil.“

         „To je celý on,“ řekla Hanka tiše, ale Jiří ji nevnímal.

         „Zpočátku byl můj přítel pro náš plán zapálený mnohem více než já. Snad proto, že byl jeho. Ale pak to chytlo i mě. Sehnal mi falešná vysvědčení ze školy a nějaká doporučení, aby vše vypadalo věrohodně. I když jsem měl proti plánu jisté výhrady, nemohl jsem se bránit, celá věc mě příliš pohltila.Viděl jsem velké titulky v novinách. Sláva a úcta okolí. Věhlasné noviny čekají, co mi vypadne z pusy. Už žádné posměšky. Žádné,“ opakoval Jiří.

         „Primář Verner je můj strýc,“ řekla Hanka znenadání.

         Jiří se na ni udiveně podíval. Cože? Co to řekla?

         „Ano, je to tak. Ale nikdo v nemocnici to neví.“

         Rázem mu spadl kámen ze srdce, ale pak v něm hrklo zděšením. Snažil se ovládnout, ale poznala to na něm. „Nebojte, já vás neprozradím.“    

         Ticho.

         „A našel jste tu námět?“ zeptala se, aby přerušila Jiřího mlčení.

         „Zatím ne,“ probral se Jiří. „Ale našel jsem něco jiného,“ zašeptal a položil svou ruku na její.

 

 

                                                              14.

 

         Ten večer Jiří nemohl spát. Převaloval se na posteli a myslel na Hanku. Toužil ji mít u sebe. Pořád. Věděl, že v nemocnici to nepůjde. Je na čase odjet. I s ní. Čert vem práci, hlavně že budou spolu. Spokojeně usnul.

         Nad ránem se probudil. Slyšel nějaké hlasy. Žádná slova, jen tiché sténání. Zdi mluví a naslouchají. Sténání sílí. Šramot pod postelí. Nakoukl tam. Spatřil dva muže, jak se sklání nad nahým dívčím tělem. Všimli si, že je sleduje. Rychle se odvrátil

a zabořil hlavu do polštáře. Nechtěl nic slyšet. Tep se mu zrychlil, začal se potit. Bál se znovu podívat, ale musel. Muži se přestali věnovat tělu, teď se blížili ke kraji postele. Konečně mohl rozeznat jejich tváře. Byli to Verner a Knobloch. A ta nahá dívka byla Hanka. Jiří zalapal po dechu, nahmatal na stolku zvonek a zmáčkl ho.

         Za chvilku se otevřely dveře a v nich stála sestra Agáta..

         Jiří k ní přiskočil. „Prosím vás, pojďte. Rychle.“ Dovedl ji k posteli. “Podívejte se.“ Společně se sehnuli, slyšel, jak jí luplo v kloubech. Nic.

         Agáta odešla k umyvadlu, vytáhla z kapsy malou nahnědlou lahvičku a do dlaně si odsypala tři červené pilulky. Každou tobolku rozlomila a obsah, jakýsi bílý prášek, nasypala do sklenice, zalila vodou a promíchala. Podala sklenici Jiřímu.                          

          Roztřesenýma rukama ji vděčně přijal. Věděl, že ať vypije cokoli, těm pod postelí to bude ukradené. Sestra si také myslela své, ale povinnost je výplata.

          Jiří vypil vše. Šel za Agátou, když odcházela. Pohladila ho po tváři a zamkla. Rychle skočil k umyvadlu a vyzvracel se. Když se otočil k posteli, Verner a Knobloch se na něho vesele smáli. Ale jen chvilku, hned se zas vrátili ke své zábavě. Než zalezl pod deku, naposledy se podíval. Ti dva si stále užívali, ale Hanka byla pryč. Nezmizela, ale její tvář se změnila. Patřila jemu.

 

 

                                                              15.

       

         Když šel druhý den do zahrady, potkal Agátu. Vycházela ze sklepa.

         „Dobré ráno, sestři.“

         „Á, náš medik. Potřebujete něco?“

         „Nic důležitého. Jen jsem se chtěl zeptat, co je za těmi železnými dveřmi?“

         „Tam dole? To je samotka. Pro extra případy.“

         „Extra?“ nechápal Jiří.

         „Ale no tak, jen se netvařte tak přihlouple, však vy víte, které myslím. A jestli ne, zeptejte se svého spolubydlícího.“

         „Zeptám,“ usmál se Jiří. „A díky za včerejší noc!“

         „Vy jste pořád samá legrace, viďte! No, tak hlavně aby vám to vydrželo,“ zasmála se na odchodu.

         „O to se neboj, ty ježibabo,“ řekl Jiří potichu a vyšel ven.     

         U altánku našel starce. Zrovna opravoval hrábě, vyměňoval zlomenou násadu.

         „Jak to jde?“ zeptal se Jiří spíše ze zdvořilosti než ze zájmu.

         „Mně dobře,“ odpověděl stařík. „A jak vám?“

         „Nevím, o čem mluvíte,“ divil se Jiří.

         „Jen nechte na hlavě, pane, však vidím, že s vámi primář nejedná jako

s pacientem. Nevím, co máte za lubem, ale varuju vás! Dejte si na primáře pozor!“

         „Měl bych? A pročpak?“ zeptal se Jiří znuděně.

         „Primář Verner je výborný psychiatr, možná jeden z nejlepších. Ale také je to obrovský kariérista, který si dokáže jít tvrdě za svým.“ Stařík se k němu naklonil a zašeptal: „I přes mrtvoly!“

         „Opravdu? To bych do něj neřekl,“ usmál se Jiří nevěřícně, ale staříkova slova na něho působila jako povel na loveckého psa. Hledej!

         „Pracoval jsem tu už za primáře Lánského,“ začal stařík. „Byl to dobrý člověk, ale stáří přicházelo a schopnosti a zdravý úsudek odcházely. Když k nám nastoupil mladý a ctižádostivý doktor Verner, starý pán věděl, že jeho osud je zpečetěn. Nedal na sobě nic znát, ale všichni jsme to tušili. Verner pomalu přebíral všechny jeho povinnosti, prý v zájmu primářova zdraví. A když se pak stalo to se starým pánem, stačilo mu už jen v kanceláři vyměnit jmenovku. Měl to dobře spočítané. Radním předhodil zásluhy z dob svého působení pod primářem Lánským. Ti měli radost,

že našli tak vhodného kandidáta! Dosadili ho do čela ústavu a ještě mu štědře cestičku zametli!“    

           „A co že se to stalo se starým primářem?“ zeptal se Jiří. Pes cítil kořist.

         „Myslíte, jak umřel? Našli ho v kanceláři, prý infarkt. Staré srdce a podobné řeči vedli, však to znáte.“

         Jiří napjatě poslouchal.   

         „No, jenže já a pár dalších jsme viděli něco jiného. Primář Lánský

a doktor Verner se velmi ošklivě pohádali, chvíli před tím, než našli starého pána zhrouceného v křesle. Doktor Verner to ví, a asi proto nás tu nechává v klidu pracovat a dožít.“

         „Nás?“ zeptal se Jiří.

         „Mě a sestru Agátu.“

         Jiřímu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na její starou žilnatou ruku.

Pak si ale představil Vernera a nálada se mu zlepšila. A mám tě! Chramst!    

                                                                  

                                                  

                                                              16.

 

         „Něco k pití?“ Na stole stála láhev skotské.

         „Ne, díky,“ odmítl Jiří.  

         „Vaše škoda.“ Verner si nalil dvojitou.  

         „Jak pokračujete v práci?“ zeptal se Jiřího.       

         „O tom jsem s vámi chtěl právě mluvit, pane doktore. Myslím, že vás asi opustím. Blíží se zkoušky – takže se zase budu muset věnovat více teorii, než praxi.“

         „Ach tak. To je mi líto. Zkoušky říkáte? A co nějaké závěry svých pozorování, sepsal jste?“ Verner obešel stůl a posadil se do svého křesla. “Nějaký článek do novin třeba, co?“

         „Cože? Vy – vy víte, že – “ Jiří byl překvapený, ale ne dlouho. „Řekla vám něco?“

         „Koho máte na mysli? Nikdo mi nic neřekl.“

         „Nikdo s dlouhými černými vlasy,“ usmál se Jiří kysele.

         Verner vytáhl ze stolu černé desky – jméno na nich přišlo Jiřímu povědomé –

a otevřel je. 

         „Myslím, že byste tu měl s námi ještě nějaký čas zůstat. Bude to tak lepší.“

         „Pro koho – pro mě nebo pro vás?“

         „Pro všechny,“ odpověděl Verner a zaklapl desky. „Doneslo se mi, že jste napadl svého spolubydlícího.“

         „Nic vážného, jen přátelská rozmluva. Nohy a jazyk mu slouží dobře,

jak vidím.“

         „Sarkasmus vám ve vaší situaci nijak nepomůže.“

         „A co mi pomůže – vy?“ Jiří skoro křičel. „Já chci jen odsud pryč, nemůžete mi v tom bránit!“

         „Uklidněte  se, prosím.“

         „Jsem klidný dost, to mi věřte.“ Jiří se napil z Vernerovy sklenice. „Ale vy nebudete, až se veřejnost dozví, jakým způsobem jste se dostal do čela nemocnice.“  

         Verner na to nic neřekl, jen vzal láhev a dolil sklenici.

         „Jiří, jste nemocný – musíte se léčit.“

         „Já vím nejlíp, co musím,“ odpověděl s úsměvem.

         Pár vteřin si mlčky hleděli do očí.

         Najednou Jiří popadl láhev a vrhl se na Vernera. Ten rychle vyskočil z křesla, ale přece jen dostal ránu do hlavy. Zavrávoral, ale zachytil se stolu a rychle se vzpamatoval. Když Jiří zaútočil podruhé, Vernerovi se podařilo vyrazit mu láhev z ruky. Srazil Jiřího na podlahu a zkroutil mu ruce za záda. Jiří byl bezmocný a vzteklý. Hluk přivolal několik ošetřovatelů. Převzali od Vernera vládu nad Jiřím.

         „Proč nám bráníte? Chcete ji pro sebe, že mám pravdu?“ křičel Jiří.

„Ale mě nedostanete!“

         „Nebuďte směšný – vás už mám dávno,“ odpověděl Verner klidně. „A věřte mi,   že velkou radost z toho nemám.“ S těmito slovy napíchl Jiřímu žílu. Tišící látka působila rychle.

         Jiří sledoval, jak mu do těla proniká cizí vůle.

         „Buďte si jistý, že si nic nenechám pro sebe,“ řekl Vernerovi. Ten jen mávl rukou a řekl ošetřovatelům, aby ho odvedli.

         Ve dveřích se s nimi srazila Hanka. Jiří se na ni podíval – proč? –  pak zavřel oči

a hlava mu klesla na rameno.

 

      

                                                              17.

 

         „Co se stalo?“ udeřila dívka na Vernera ještě ve dveřích.

         „A – to jsi ty. Celkem nic, jen jsem musel uklidnit tvého přítele.“

         „Proč? Co ti udělal?“

         „Byl agresivní a dokonce mě napadl.“ Přišel k ní blíž. „Copak to nevidíš, Hanko? Ten člověk není žádný lékař!“

         „Já vím, řekl mi to.“

         „A co ti řekl – že je novinář?“ smál se Verner.

         Byla zmatená, že to ví.

         „Ano. A abys věděl – doufám, že tě v těch novinách potopí.“

         „Už se bojím,“ zasmál se Verner. „Něco ti řeknu, děvenko. Ten člověk je blázen! Neuvědomuje si vlastní identitu – nejdřív novinář, pak doktor. Jeho příbuzní mi ho sem poslali, abych ho těch představ zbavil!“

         „Nevěřím ti!“ křikla mu do očí.

         „Rád tě seznámím, brzy se na něho přijedou podívat,“ řekl Verner a odešel k oknu.

         „Jsi zrůda!“ řekla Hanka.

         Prudce se otočil. „Takhle se mnou nemluv! To má být vděk za všechno, co jsem pro tebe a matku udělal?“

         „Kdybych věděla, že to budu muset do konce života splácet, skopala bych tě ze schodů hned, jak si k nám přišel.“

         Verner si sedl do křesla.

         „Kdybych věděl, co jste zač, vyhnul bych se vašemu baráku velkým obloukem.“

         Hanka se opřela  rukama o stůl.

         „Tak teď už to víš. Proč nás tedy ještě okrádáš o čas?“

         Verner se na ni samolibě usmál. „Tvůj přítel si s časem nemusí dělat starosti – je na izolaci, ten nás jen tak neopustí. Kdo odejde, budeš ty.“

         „Já? Proč proboha?“

         „Nemůžu vám dovolit pářit se mi v nemocnici, v mé nemocnici!“

         Hanka na něho zděšeně pohlédla.

         „Na co čumíš?“ okřikl ji Verner. „Běž, nemůžu se na tebe ani podívat! Vypadni!“

         Vyběhla z kanceláře.

          Izolace! 

          Železné dveře byly studené jako led.

         „Jiří, prosím, odpusť mi, jestli jsem něco udělala.“

         Naslouchala. Nic.

         „Víš, budu muset odejít, strýc se mnou není spokojený.“

         Žádná odpověď.

         Zabouchala na dveře. „Slyšíš, co říkám! Odcházím!“ vykřikla Hanka, pak klesla na kolena – prsty škrábala na dveře – a rozplakala se.

                                                              18.

 

         Primář Verner se chvíli díval na zavřené dveře, pak vzal telefon a vytočil číslo.

         Na druhém konci se představil mužský hlas.

         „Dobrý den, tady doktor Verner, mám pro vás špatné zprávy.“

         „Aha, něco nového s bratrem?“

         „Ano, obávám se, že si ho u nás budeme muset nechat déle, potvrdily se všechny příznaky, které jste mi popsal. Ambulantní léčba by nestačila.“

         „Myslel jsem si to,“ řekl hlas, „máte volnou ruku, doktore.“

         „Ano, ale stejně s vámi budu chtít ještě pár věcí probrat. Nezbytné formality,však víte.“

         „Ano. A kdy?“

         „Ve středu. Vyhovuje vám to?“

         „V pořádku, tedy středa. Ještě něco?“

         „Ne, to je vše.“

         „Pak tedy sbohem,“ řekl hlas a zavěsil.

         Moc ho to nevzalo, pomyslel si Verner. Pak vytáhl ze stolu krabici s doutníky.

Jeden si vybral, opatrně mu odřízl špičku, vzal sirky a zapálil si.

                                                           

 

                                                              19.

                                                                      

         Jiří otevřel oči. Rozhlédl se, ale pokoj nepoznával. Všechno tu bylo jiné.

U dveří něco leželo. Byl to malý blok a tužka. Hanka, napadlo ho hned. Sebral věci

a sedl si zpátky na postel.

         Najednou uslyšel kroky. Rychle vše schoval pod matraci. Ve dveřích se objevil otvor a někdo nakoukl dovnitř. Jiří hned poznal, kdo.

         „Přišel jsem se podívat, jak se vám daří – kolego.“

         „Nikdy mi nebylo lépe, děkuji,“ řekl Jiří, vstal z postele a protáhl se.

         „Co hlava, doktore?“ zeptal se Jiří potměšile.

         „Je v pořádku. Naštěstí.“

         „Naštěstí? Možná pro vás.“

         „Vy jste nepoučitelný, že?“ řekl Verner. „Ale pár dní tady změní každého, uvidíte. Budete šťastný, až vylezete ven a budete zas mezi svými.“

         „Rád se s vámi o to štěstí podělím,“ řekl Jiří.          

         „To věřím,“ řekl Verner. „Snad by vás mohlo zajímat, že sestra Hanka u nás skončila. Budete tu sám.“  

         „Mýlíte se, doktore,“ řekl Jiří do očí v okénku. „Teď tu budeme sami oba.“                                                                                                                                                            

         Verner zašoupl okénko. Jiří poslouchal jeho kroky na schodech. Pak se vrátil do postele a vytáhl blok a tužku. Já jim ještě ukážu, pomyslel si a začal psát: 

 

         V místnosti byla jen postel, díra v podlaze a miska s jídlem a mouchou. A také člověk. Seděl na posteli a pozoroval mouchu, jak létá mezi miskou a dírou. Když si moucha sedla člověku na nos, ani se nepohnul. Člověk byl nudný, tak moucha vztekle zabzučela a odletěla oknem. Malou zamřížovanou dírou, kterou pronikala ta trocha světla zvenčí.

         Člověk vstal a šel ke zdi. Pohladil ji – byla chladná a příjemná na dotek – a když trochu zatlačil, zmizely mu v ní prsty. Obešel celý pokoj a vrátil se do postele. Lehl si tak, aby mu do tváře svítilo slunce. A když zašlo, člověk zavřel oči, a stále je viděl…


2 názory

bestye
04. 08. 2010
Dát tip
ani mne nepřekvapil závěr, ale moc mě bavilo text číst. Jen je pro mne ještě trošku krátký a chybí mi tam nějaké detaily, ale to je asi věc vkusu :c)*

Pěkné, docela poutavé a líbilo se mi, že člověk začne něco tušit už v dobré třetině, ale až do konce povídky neví, jestli hlavní hrdina je skutečně doktor, nebo cvok. Na druhou stranu jsou tam pasáže, které jsem automaticky přeskakovala, nebo spíš projížděla letem světěm. Takže by to možná chtělo nějaké ty škrty, aby se děj maličko zahustil a dokázal čtenáře lépe přikovat očima k monitoru. Nic víc k tomu nemám, jen tip. :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru