Smrtí nebo mírem 2. část

Sbohem můj MILOVANÝ ŽIVOTE

 

 

Jeden poslední den jsme si navzájem věnovali s Annou a strávili jej v objetí a milovaní, jedli jsme, pili víno a zase se milovali a pak ráno jsem se tiše vytratil na vlak; šel jsem brzy a Anna ještě spala, což byl můj záměr, neboť jsem nestál o nepříjemné loučení na nádraží ve stylu amerických filmů. Kráčel jsem ulicemi města, které jsem znal a taď brzy ráno město ještě spalo; rolety byly staženy, kavárny i jejich hosté ještě spali a já kráčel tichými ulicemi a bylo mi těžko a hořko. Byl jsem tam rád! Tam byl můj svět. Moje ženy, pády, úspěchy, vůně parfémů i kaváren; zde jsem pobýval od narození a hrál si jako kluk s Čechy i Židy, chodíval kolem synagogy a ŽIL.

Prošel jsem šedými ranními ulicemi a nasedl do vlaku; nechal jsem tam však Annu – mou femme fatalle.

 

Cestoval jsem vlakem po Německu a pozoroval tu směsici tváří a výrazů a tiše jsem se bavil. Teta s husou v košíku jede jen tři stanice a stihne usnout. Starší sedlák pojídá klobásu s chlebem a špek mu ulpívá na kníru. Dvě chichotající se slečinky, které si navzájem spiklenecky šuškají do ucha a mrkají na všechny pohledné mladíky ve vagónu.

„Zdar brácho! Zdá se, že máme stejnou cestu.“ Vytrhl mě z tichého rozjímání chlapík asi tak mého věku, vysoký skoro ke dvou metrům, šlachovité, ale silné tělo, blond vlasy slíznuté pěkně dozadu, hubený obličej s vystouplými lícními kostmi. „Nevadí ti, když si přisednu, viď?“ Nečekal na odpověď a žuchnul svým vakem s věcmi vedle mne na sedačku.

„Ty příšerný árijský frajeři jsou v celým vlaku.“ Prohodil a sedaje si na protější sedačku, natáhnul svoje dlouhé nohy vedle mě. „A ty vypadáš aspoň trochu normálně!“

Naprosto nechápavě jsem zíral, kde se tu zjevil a co je zač, že si takhle otvírá klapačku uprostřed vagónu plného lidí a vypraví to mě, kterého vidí poprvé v životě.

„Jsem Wolf, … Wolf z Rostoku.“ Trochu se nadzvedl ze své pohodlné pozice a natáhl ke mně ruku. Z překvapení a ze slušnosti jsem mu ruku podal též a řekl jsem „Já jsem Franz, z Teplic. Promiň, ale podle čeho usuzuješ, že máme stejnou cestu?“

„Brácho, všichni takovýhle frajeři v tomhle vlaku jedou určitě na vojnu, to se ví. Kdybys byl ta tetka s husou, nebo támhleten strejda se špekem v kníru, tak bych tě nejspíš neoslovil.“ Teď vypadal zase spokojeně a mohl se vrátit do své pohodlné pozice, zavřel oči a odpočíval. Znělo to logicky a nebylo třeba dalšího vysvětlování.

 

Vlak náhle zastavil na nějakém malém nádraží a do vlaku vstoupila vojenská policie. Mezi námi uvnitř zavládla nervozita z přítomnosti mužů zákona. Procházeli celý vlak a kontrolovali doklady. Unavení ožili, opilí střízlivěli, každý hrabal po kapsách a kufrech, aby byl připraven až přijdou, aby na sebe zbytečně neupozorňoval.

Najednou se venku ozval křik. Ženský hlas se snažil policajtům domluvit, že vše je asi omyl a vše se určitě vysvětlí. Osazenstvo vlaku se natlačilo k oknům, aby zjistilo, co se děje venku na peróně.

Dva policisti vyvlekli ženu v kabátě, se šátkem na hlavě a kufrem v ruce. Vedli ji směrem ke dvojici mužů stojících u nádražní budovy. Tito muži neměli uniformy, byli v civilu a jeden z nich kouřil. Otřásl jsem se při pohledu na ně, neboť mi připomněli muže v mém bytě, kteří mě zatýkali. Uniformovaní policajti předali ženu těm dvěma a ti i s ní zmizeli v útrobách nádraží.

Ve vlaku se všichni vrátili na svoje sedačky a za chvíli se vlak znovu rozjel.

„Ta to má spočtený, to ti řikám!“ Ozval se znovu můj nový přítel Wolf. „Možná židovka, nebo vezla šmelinu.“

Nějak se mi nedařilo vymyslet něco, co bych na to řekl, tak jsem zůstal zticha, ale Wolf se nedal. „Možná, že jí voddělaj rovnou u toho podělanýho nádraží.“ Zaspekuloval. „Jo, jo, dějou se věci. Jednou sem dírou ve zdi sledoval, jak zatočili s komunistama. To bych nikomu nepřál brácho. A za všechny nezdary může jenom blbě vymyšlenej plán. Co si ta ženská asi tak myslela! Takhle se producírovat policajtum před ksichtem.“

Wolf z Rostoku mi nyní připadal spíše jako provokatér placený stranou nežli milý chlapík, ale jistý jsem si nemohl být. Raději jsem mlčel a nakonec jsem usnul a vzbudil mě až křik, pískání píšťalek a dupání těžkých bot.

„Vítej v armádě!“ Zaburácel Wolf a postrčil mě ke dveřím vlaku.

 

 

 

Od této chvíle nás křik, ba dokonce zvířecí řev, pískání píšťalek a neustálý úprk pronásledovaly bez ustání po několik příštích týdnů základního výcviku. První dny byly neskutečné pro člověka, který neprošel Hitlerjugend a běžel maximálně na tramvaj. Byl jsem vyčerpaný, byl jsem naprosto vyždímaný; zvracení po běhu nebo dlouhém pochodu pro mne bylo rutinou. Náhle jsem jakoby víc nenáviděl ty arijské borce z Hitlerjugend, kteří na mě často čekali v cíli běhu.

„Tak dělej Nowaku! Dělej!“ Řvali na mě.

„Dělej sračko, nebo to vodnesem všichni!“ Povzbuzovali mě kluci z družstva a naráželi tak na časté tresty v podobě pochodových cvičení, služeb v kuchyni či úklidu nebo strážných služeb navíc, kterých se nám často dostávalo díky mým špatným výsledkům.

A sračka Nowak se postupně sebral, neboť nic jiného ani nepřicházelo v úvahu. Když jsem totiž při čtyřicetikilometrovém pochodu omdlel a čekal, že budu naložen na nosítka a ošetřen, byl jsem namísto toho probrán kopanci a nadávkami. Když jsem očekával soucit kamarádů, dostalo se mi nadávek a někdy i bití. Jen Wolf stál vždy věrně po mém boku od první minuty ve vlaku až dosud, kdy mi pomáhal při pochodech, bězích i rvačkách na ubykacích. Pruský dril mne tedy uchopil železnou pěstí, rozemlel na kaši, směs dochutil trochou nenávisti, ochotou udělat vše a absolutní disciplínou, pak mne znovu zformoval do požadované podoby a tvaru a chystal se upéct ve válečné peci. Už nikdy nemám být tím bývalým Franzem, chcete-li Františkem, z Teplic.

 

Ovšem i přes kasárenské okno lze občas zahlédnout svět. Ten svět za oknem, který je tak blízko a přesto pro mě tak nedosažitelný, tak neskutečný. Jako v Biografu. Když jsme třeba šlapali s plnou polní vesnicí a už se stmívalo, v chalupách svítili a přes okénka bylo možno zahlédnout ty kousky světa lásky, krásy a zábavy. Z těch okének šlo neskutečné teplo, vůně a vždycky jsem si představoval ty drobnosti, které jsem běžně nevnímal a možná jimi i opovrhoval. Jak tam ti lidé prostě jen žijou, jak voní dobrá káva, jak voní čerstvě upečená bábovka nebo vyprané prádlo. Pak vůně ženských vlasů. Vůně, které vždycky zůstávaly na polštáři. Ten nejobyčejnější nudný a deštivý den. Ležet a číst si. Zapálit si, kdy se mi zachce. Jít na záchod, když musím. Spát, když jsem unaven.

 

 

 

 

 

 

Po základním výcviku jsme byli oba z Wolfem přiděleni ke stejné jednotce motorizované pěchoty, která byla součástí většího uskupení, v rámci obrněné divize čítající tankové jednotky, roty polního dělostřelectva a další bojové a týlové jednotky potřebné k zajištění celé té parády.

Konečně jsme dostali možnost trochu žít, což v našem pojetí znamenalo dostat vycházku, zajít do nejbližšího lokálu něco popít a pokusit se sehnat nějakou slečnu, která bude obdivovat hrdinného německého vojáka, který jde bojovat zanedlouho na frontu a možná tam položí i život. Když jsme vyrazili poprvé, byla to po mnoha týdnech opravdová příležitost olíznout ten svět, co se nám neustále schovával za nějakým oknem či okénkem, zakryt závěsem nebo byl alespoň oddělen mříží. Byla to možnost zjistit, co se děje ve zbytku říše a světa pomocí hospodských drbů a proto jsme začali v hospodě U Zeleného Vlka, dali si tam pár piv a taky získali slušné ponětí o postavení vojsk Osy v severní Africe i Evropě, o domácí vnitropolitické situaci a navíc jsme se dozvěděli, kde se zde ve městě tančí a vojáci jsou vítáni.

V podniku Espose se opravdu tančilo. Byla to větší hospoda s parketem uprostřed a kapelou hrající na vyvýšeném pódiu. Parket byl naplněn tančícím davem dívek a převážně vojáků, který často doprovázel hudebníky sborovým zpěvem refrénů známých písní. Posadili jsme se ke stolku, jenž se zrovna uvolnil a rozhlíželi se po nějakých děvčatech. Wolf mě opět překvapil a když jsem u barového pultu objednával pivo, neváhal a podařilo se mu obloudit dvě krásky, aby si přisedly. Jedna byla blond a byla poněkud plnějších tvarů a druhá měla kaštanové vlasy a byla štíhlejší. Seděli jsme s Wolfem s nimi u malého stolku a já hltal tu atmosféru, jenž mi tolik připomínala domov a můj život tam; hudba, zábava, tančící lidi, ta zásadní vůně každého takového podniku smíchaná léty - pach alkoholu, tabáku a vůni ženských parfémů. A já tu sedím, … sice v uniformě, ale sedím a jsem zase součástí toho všeho. Bavili jsme dámy historkami z výcviku i z našeho předchozího civilního života a dámy se červenaly a chichotaly a pak jsme tančili a popíjeli a vše se zdárně vyvíjelo.

Když se naše slečny vzdálily na toaletu, naklonil se ke mně Wolf a snažil se mi něco sdělit. Přes hudbu a hlasitou zábavu jsem ale vůbec neslyšel, co říká. V sále se právě hrál nějaký místem prověřený hit a téměř celé osazenstvo zpívalo s orchestrem. Posunky jsem mu tedy naznačil, že vůbec nemám ponětí, co mi říká.

Wolf se naklonil blíže ke mně a téměř zakřičel. „Ta prdelatá blondýna je moje. To miluju Franzi, to chci!“ Vykulil přitom oči a rukama opsal před sebou ve vzduchu, dá se říct, přesný tvar jejího pozadí; možná měl na mysli i poprsí.

Slečny zatím nepřicházely, orchestr hrál a sál burácivě zpíval, takže byla možnost položit otázku, která mě trápila už od doby, kdy jsme se se slečnami seznámili.

Zakřičel jsem tedy na Wolfa zblízka. „Ty Wolfi! A co když to dopadne dobře. Kam s nima jako půjdem?“

„Já jí to klidně udělám v parku na lavičce, to se neboj!“ Ujistil mě a dopil svůj půllitr piva.

Jenže já se nebál o Wolfa, to byl kluk, který se od čtrnácti let živil sám a svůj první styk zažil, jak uvedl, v hospodě pod stolem za plného provozu a ve třinácti letech. O Wolfa jsem si tedy nedělal starosti v žádném případě, ovšem v mém případě jsem hledal řešení zatím bezvýsledně.

Wolf se asi také zaobíral problémy, které bylo nutno vyřešit, protože seděl hloubavě na svém místě, v pravé ruce svíral prázdný půllitr položený na stole a díval se před sebe do země. Náhle se znovu naklonil ke mně a znovu zakřičel tak, abych dobře slyšel přes hlasitou hudbu; prohlásil: „Strašně moc se těšim na ty její kozy brácho !!!“ Zaburácel do hudby, která skončila právě, když vyslovil slovo „MOC“. V důsledku tohoto nečekaného a přesně secvičeného konce písně zaslechl celý sál, jak mi Wolf důvěrně huláká do ucha, že „se těší na ty její kozy“. Celý sál slečen a jejich frajírků, jenž se chystal propuknou v hurónských řev a potlesk patřící orchestru, místo toho na malou a zcela nepatrnou chvíli posečkal ve svém zděšení z toho, co právě uslyšel a poskytl tak onu trapnou chvilku oběma našim slečnám vracejícím se právě z toalety. Moje problémy s vhodným prostorem pro soulož byly vyřešeny zcela bezprostředně po této smolné chvilce. Slečny se již ke stolku nevrátily a opustily sál.

„Děkuji ti Wolfe, žes vyřešil můj rébus.“ Začal jsem se zvedat od stolu s kyselým výrazem ve tváři.

„Promiň brácho, nedalo se čekat, že ten cajdák skončí tak náhle. Vopakovali ten popěvek snad stokrát a nemohli to eště jednou zopáknout magoři.“ Wolf kroutil urputně hlavou, aby mě ujistil, že tomu opravdu nerozumí a také se začal sbírat k odchodu.

Trochu mě rozčílila ta jeho nevymáchaná huba zrovna dnes, když máme právo na trochu života a světa lásky, na trochu mého MILOVANÉHO ŽIVOTA. Odcházeli jsme rychle tmavou a studenou ulicí zpět do kasáren a já zarazil hlavu mezi ramena, byla zima a my se každým krokem zpět znovu přibližovali tomu šedivému a chladnému světu „za oknem“.

Wolf šel mlčky vedle mě a až skoro u kasáren pronesl. „Promiň brácho, to byla smůla.“ Odmlčel se na okamžik. „Víš přece, jak sem se těšil na ty její kozy.“