Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seariel
Autor
ikaika
Spánek- nemám spánek, nemám erekci ani chuť k jídlu- nemám chuť k ničemu.
Je parná letní noc, ležím a jsem sám se svými myšlenkami, jedinou radostí je, že na ně do rána zapomenu.
Bože můj, ty víš jak se bojím reality, nedovedu si představit očistec- peklo už vůbec ne....
Ježíši přesladký, Alláhu, JHW, Odine, ať už je tvé jméno jakékoli- ty jsi můj Bůh, nenechávej mě dlouho trpět. Každé ráno vítám jedinou modlitbou: "Dobrý Bože nech mě zemřít".
Je parná letní noc, chce se mi čůrat, nedokážu se pohnout, takže to pustím pod sebe. Po kapkách s bolestí, kterou už někdy ani nevnímám, pak v tom mokru nedokážu usnout, a pak v tom smradu umírám studem.
Zabij moje myšlenky- prosím tě zabij je!!!
Proč necháváš tělo bezmocné, proč necháváš mysl vadnoucí, napospas živým myšlenkám?
Jsem mrtvý, jsem definitivně kaput, tak proč to Pane?
Ticho pozdní noci protíná zpěv.
"Můj fotr byl velký furman, co zarobil to dal kurvám, a já jeho věrný syn, ešče větčí zkurwysyn....."
Mládí se vrací, se zpěvem, tanci, a dezorientací.
Rachocení klíče v zámku, pád při vyzouvání bot, sprosté klení, a ostré světlo. Otvírání dveří....
"Opa spíš? Nespíš. Kurwa ty tu máš smrad."
Sesunul se na podlahu.
"Nevadí dědo, ráno to vyvětráme, vypereme, a gumové prostěradlo koupíme, ať ho chceš nebo nechceš, mi už to je kurva jedno, víš?"
Je ožralý jak prase, ale aspoň zase nefetuje- prozatím.
" Opa, víš že jsi slavný? Nevíš. Chce tě vidět překrásná holka až z Izraele. Kdybys viděl ty kozy. Jak ty to kurwa robíš, starý kmet a taká kudička? A víš kdo za to může? No hádej. Já! Jsem dobrý, co?"
Usnul.
Usnul, a nechal rosvíceno, ale koho to vlastně sere.
Zabral jsem až nad ránem, a vzbudil jsem se o minutu dřív než jsem skutečně usnul. Ležel tam pod dveřmi, přikrytý kobercem. Pracně jsem se posadil na kraj postele. Vstal jsem, překročil ho, a vydal se na dlouhou pouť do kuchyně. Z lednice jsem vytáhl starou slepici, byla strará, mnohem starší než já, a zanášela děvka- tak co s ní? Podřezat, spařit, oškubat, a hodit do chládku.
Prstem jsem píchnul do její nahnědlé kůže.
"Jsi zralá holka, zralá a tuhá, budu tě dlouho vařit, strávíme spolu celý dlouhý den stará vráno."
Naplnil jsem pětilitrový hrnec vodou, a nastavil mírný plamen, máme dost času, máme dost česneku i cibule, máme dost tvrdého chleba, koření, soli. Máme na sebe věčnost lásko. Omyl jsem tě, připravil lázeň, omládněš, změkneš, poddáš se, přivedu tě do varu a ty vydáš svojí sílu, poprvé vodě, a podruhé paprice- máme na sebe věčnost. Věř mi.
Jsou drobné radosti v životi lidském, a jednou z nich je příprava jídla hladovějícím. Jednou z nich je pozvání ke stolu. Můžete jakkoli obkecávat svoji přízeň, ale skutečnou nákloností je pozvání ke krmi. Brambora, jablko, cibule, okoralý chléb. Babky stojící u zablácených cest nutící jídlo vojákům, slzy strachu a štěstí ve Warmii, Litvě i na Bílé rusi, poražené selata ve Východním Prusku, chlebová polévka ve Slezsku, přijmete cokoli od srdce, protože jak pravil náš Pán: "Toto je moje tělo...
"Dobré ráno.."
"Dobré."
" Ty jsi mě přikryl tím teppichem?"
"Ni."
"Je mi zle- co vaříš?"
"Kuru."
"Myslíš tu scvrklou vránu co jsem chtěl vyhodit?
"Ja."
"Že jsem to, do řiči nězrobil" odvětil s pohrdáním, derouc se k hrnci: "Smrdí!"
Ani smrad mu nezabránil vzít lžíci a ochutnat: "Dobré"- řekl překvapeně.
"Ešče, ni"
Vstal jsem a odlil do kastrůlku trochu vývaru, přidal hodně česneku a něco málo chlebových kůrek, a přitom mu vykládal jak se vaří slepice, utopit, vyvařit, dolít- utopit, vyvařit dolít, utopit, vyvařit, dolít a nakonec na ohni zčernat celou cibuli a hodit jí do vývaru kvůli barvě. Vykládal jsem mu, že se maso musí oddělit od starých kostí, přidat paprika, sůl, vymačkat citrón, přidat špetka cukru, smetana a pomaloučku odpařovat voda. Vykládal jsem mu, že po odstavení musí přidat centimetr másla na zjemnění, promíchat a nechat odležet do rána, aby druhý den přivedl celou omáčku, za poctivého míchání do varu...
"Opa ty by si uvařil aji vránu" smál se
"Telaj vran si ešče něviděl, co sem uvařil." - nelhal jsem.
Snad si na tu lekci jednou vzpomene, vzpomene vím to, někdy v budoucnu, tak jako si já vzpomínám na "blbé" rady své babičky:
"Chlop muši uměč to co baba, a jedno navěc"
"Čemu oma?"
"Aby ji to naučil!!!"
"A co omamko?"
"To poznaš Gizde" odpovídala s úsměvem.
Třesoucí rukou si naléval, třetí kastrůlek vývaru.
"Dneska přijde Ariel, je to kamarádka mojí Markéty, a chce tě potkat."
"Čemu?"
"No víš, jak Markéta fotila na příjímačky na tu fakultu tvůrčí fografie, no tehdy, jak jsem si půjčil od tebe ty peníze, které ti vrátím, tak jsem si půjčil i některé tvoje hadry..."
"Ktere?"
"No vlastně všecky co jsem našel na půdě, ona mě v nich fotila- jakože staré fotky, v ancugu, ve fraku, cilindru, uniformě, no a jejich škola měla výstavu, a ona vyhrála nějakou cenu....."
Půl života jsem bál toho okamžiku.
Půl života utíkal sám před sebou, skrýval se, a věřil v pomalost Božích mlýnů.
A najednou, to přišlo- bylo to tady.
Nebe bylo jasné, vlastně všechno se vyjasnilo. Někde v hrudi, v místech, kde se patrně skrývá Duše, povstal z prachu popela bájný Phoenix, rozepjal křídla do mých vadnoucích ramen, vztyčil šíji, narovnal záda, vlil živou vodu do umírajících svalů, byl jsem připraven bránit se.
Najednou jsem se ocitl v Praze, byl červen 1919 a mlátil mě český policajt.
Najednou jsem se ocitl v Berlíně, byl březen 1933 a mlátil mě německý policajt.
Najednou jsem se ocitl ve Wroclawi, byl červen 1945 a mlátil mě nějaký mongolský pastevec.
Byl jsem to znovu Já, a byl jsem připravený na vše.
Zaklepání na dveře.
"Herein!"
"O mein Gott- Ewa Kaperstein!" vydechl jsem
"Ariel - ich heisse Ariel"