Tří čuníci

Žily, byly tři malá prasátka. Narodily se do toho světa mamince prasnici na kraji malinké vesničky v chlívku s rozpadlou střechou. Prasátka byly šťastné a spokojené.

Krásně rostly, až maminka prasnice řekla: „Krásně rostete prasátka moje, ale náš domeček se pořád smrskává, až mám pocit, že zády strhnu slabé zdi našeho útulného domova.“

Selátka byly smutné, pomalu začaly chápat, že pro ně končí radostné dětství a musí se začít starat samy o sebe. Domeček věru nepatřil k nejkrásnějším ve vesnici, ale prasátka ho milovaly.

„Nemohu vás vyhnat do širého světa bez poctivé rady,“ začala maminka svině.

„Ty nejstarší pašíku, veď své bratříčky po cestě a nedovol, aby se zatoulali. V lesích se schovává nespočet hladových raubířů a věřte mi, kamarádit se s vámi chtít nebudou.“

„Ty můj prostřední, postarej se, aby ti tví bratři měli po cestě co jíst. Škarpa u cesty je plná dobrot od hodných pocestných a poutníků.“

„A na konec, ty můj nejmilejší rypáčku,“ obrátila se maminka prasnice na roztomilého pašíka, „poslouchej své zkušenější bratříčky a dej pozor, aby ses jim neztratil. Svět je velký a již byste se ve zdraví nesešli.“

Prasátka byly velmi smutné, nejmladší dokonce zamáčklo slzu a prasečím očku, ale nakonec popřáli mamince svini krásného dne a opustili svůj rodný chlívek. Již nikdy ho neměli znovu spatřit.

Tři prasátka se vydali po prašné cestě vstříc svému osudu. Neušli ani 100 kroků a stanuly před křižovatkou. Cesta se dělila do dvou směrů.

„Půjdeme do prava,“ zvolalo nejstarší prase a už už si to mašíroval.

„Počkej bratříčku,“ ozval se nesměle prostřední čuník.

„Cožpak nevidíš, že tvá cesta vede do kopce a navíc přes temný les?“

 „Vidím, nevidím. Jednou nám maminka svině řekla, že cestu určuju já.“

Prostřednímu prasátku nezbývalo než souhlasit.

Nejmladší čuník si cesty nevšímal. Poprvé v životě se dostal dále než na malý dvorek, poprvé viděl louku, květiny a malé motýly. Zjistil také, že kamenů se nenají a začal přemýšlet, co by kde snědl.

 Tři bratři se tedy vydali to temného hvozdu. Nebáli se. Nevěděli totiž, že se v něm usídlili strašní loupežníci.

Pašíci šli radostně a vesele si pobrukovali. Svět byl tehdy krásný, sluníčko svítilo a den hřál na duši i na těle.

Šli a pomalým tempem se blížili k temnému lesu. Pašíci se začali trošku bát. V lese ještě nikdy nebyli a maminka prasnice jim o lese taky nic  moc neřekla.

„Pojďme bratři,“ vzmužil se na chvíli nejstarší pašík, „v kostech cítím, že za lesem najdeme krásnou řeku a určitě i plný stůl.“

Tahle myšlenka měla dost do sebe, uznali bratři a vyrazili vstříc dobrodružství.

Pomalu a obezřetně došli k malé mýtině. Sluníčko krásně prosvítalo skrze husté koruny vysokých stromů a les již nevypadal tak smutně. Prasátka se rozhodla, že si chviličku odpočinou.

Chvilička se změnila na chvíli a zničeho nic bylo odpoledne u svého konce. Pomalu se začalo smrákat

Vysvitl měsíc v úplňku a v měsíčním svitu se zjevily prasečí víly. Byly nádherné. Nejstarší pašík z nich nemohl odvrátit své oči. Víly ladnými kroky cupitaly po měsíčních paprscích, cecíky se jim lascivně třeli a smyslné kroucení v bocích učinily okamžik nezapomenutelným.

Pašík to nevydržel, zařval a prudce se rozběhl k vílám. Jenže ty v mžiku zmizely.

Čuník vzteky rozkouslsvou poslední  tužku a vběhl do nejhustějšího lesa prasečí víly hledat.

Zbývající dva bratři na sebe nechápavě hleděli – nechápali proč nejstarší čuník tak zdivočel při pohledu na nějaké povětrné holky.

„Asi měl hlad“, řekl prostřední pašík, „a proto bychom měli něco pro jistotu sníst.“

Prasátka se rozběhla po mýtině a začala hledat něco k snědku.

Po chvíli nejmladší pašík zvolal: „Bratříčku, rychle sem!  Našel jsem něco.“

„Hmmm, houby,“ konstatoval starší čuník. Než se ale stačil nejmladší pašík vzpamatovat, silnější bratříček jej odstrčil a zabořil čumák do podhoubí a sežral všechny hřiby co našel.

Menší čuník se rozplakal hlady.

„Omlouvám se bratříčku,“ spustil na omluvu čuník, „měl jsem hlad a neudržel jsem se. Neboj, vynahradím ti to.“

Než stihnul křivdu starší pašík vynahradit, udělalo se mu zle. Celý zprvu zmodral a potom zezelenal a za chvíli ztratil barvu úplně. Během mžiku ležel nebohý čuník natažený na holé mýtině a nejmladší prasátko nechápalo, co se stalo.

„Asi se bratříček unavil a musí se prospat.“

Nic na plat, nejmladší prasátko si lehlo na bok vedle svého bratříčka a upadlo do neklidně hladových snů.

Ráno se pašík probudil do chladného dne. Sluníčko ještě neprostoupilo ranní mlhou a malý pašík se tuze bál. Jeho bratříček ležel pořád stejně jako když večer ulehl. Malého čuníka to znejistělo.

„Ale co, sluníčko už svítí a zkusím sehnat něco za škráň,“ pomyslelo si prasátko a vydalo srze houští.

Šlo a šlo, až našlo obrovský pařez a vedle pařezu tůňku. Prasátko si lehlo do stínu velkého pařezu a začalo přemýšlet co dál. Co když se už nejstarší bratříček vrátil a co když se prostřední probudil?

V tom rázu na nebohého pašíka spadla obrovská rybářská síť. Myšlenky se nebožátku roztříštily milion střípků.

„Huráááá!!! Máme ho!!!!“ Zvolal šťastný loupežník.

„Včera nám jedna sviňa utekla, ale já vám říkal, že poběží další!“

„Huráááá!!! Huráááá!!!“ řval jeden raubíř přes druhého a také to bylo to poslední, co pašík slyšel. Jeho vědomí jej opustilo.