Jan Balabán: Zeptej se táty

Čtení knihy Jana Balabána Zeptej se táty ve mně evokuje množství emocí. Autor velmi sugestivním způsobem popisuje smrt člověka a bezprostřední reakce jeho okolí na ni. Sterilní, depresivní prostředí nemocnic, studených ulic a bytů, v kterých se napůl zlomení lidé sklíčeně noří sami do sebe, aby se tváří v tvář nevyhnutelné konečnosti utkali sami se sebou. Obraz lidského nitra útrpně čekajícího a reflektujícího - přitom děsivě bezmocného. Při čtení má člověk podivný pocit, že se ho toto téma velmi niterně týká, ačkoliv o něm v takovém detailu a hloubce nikdy nepřemýšlel. Jaké to bude, až budou moji nejbližší umírat? Budu cítit vinu, smutek, provinění?  Já osobně měl tendenci smrt ze svého života vytěsňovat, ačkoliv vím, že je nezbytná a nevyhnutelná a to asi není dobře. Děkuji autorovi za tuto katarzi.