Strach

nevýslovná zář co trýzní moje smysly
kroutí se a naléhají,
však v šálku mého čaje zůstavaji skryty
nevědí, že ještě není jejich čas

ve spoutání moderny a ostatního bytí
svíjím se jak ony, v nevědění
snad se bojím světla
snad se bojím tmy

pohled z okna klidní duši
rozostřené obrysy
skryté v oči temné noci
tak, že už nic necítíš

počkám tedy na to světlo
počkám tedy na svitaní

slunce!
svléknu se do naha a plnými doušky
vychutnám proud světla

teplo proudí po mem těle
hřeje mě, hřeje i tebe
podám ti ruku, pohlédnu do očí
snad se bojím smrti
snad se bojím sebe