jednou bylo o půl páté ráno

v půl pátý ráno,

když částice světla pomalu nachytávají tmu na holičkách

a letmé hlásky ptáků již dávají krajině příchuť nového dne,

je ten čas na přemýšlení o životě,

nevím zda-li je to výchovou,

či dávkou pubertálně romantických filmů o lásce se šťastným koncem

a z toho plynoucí stesk,

ten stesk který mě naplňuje když vidím pár dvou hezkých mladých lidí,

tu lítost z toho,

že nejsem něčeho takového součástí,

ta lítost,

že nemůžu někomu dát svůj pláč

a při tom Ji udržet v nesnázích,

kdy dochází oběma dech,

to všechno způsobuje,

že hledám svůj život,

který je utopený někde ve třech nevydařených vztazích

a v jedmom s bodnou ranou,

a proto jsem si usmyslel,

že jsem prokletý

a začal se utápět v sebelítosti,

začal psát „básně“

a brečet si do klína,

pak se najednou z toho stal cíl

a chtěl jsem svůj brek na papíru vykřičet do světa

jenže ten je přehlcen množstvím informací

a jeden malý klučík z Prahy by musel být originální

aby zaujal veřejnost,

nepovede se všechno a tak život v sebelítosti pokračoval

a pokračuje,

jednou jsem seděl na kopci v půl pátý odpoledne,

bylo strašný vedro

a já chtěl psát básně,

ale nějak to nešlo

nevím proč,

ale pak jednou bylo půl pátý ráno

a to se to přemýšlí lépe,

když ještě to světlo jen pomalu nakukuje do sladkých snů,

když ti ptáčci svými tóny louky probírají

a mysl plyne s časem v naprosté symbióze noci,

ten kluk ví,

že jednou přejde čas a párkrát si něco po sobě přečte

věděl,

že nebude lámat počty výtisků,

ale měl sen

ten sen o půl páté ráno,

za který kvůli neoriginální lásce

a smutku

stojí za to se rvát,

pamatuj si ten čas,

protože v něm jsi jen Ty!