Náhradní pták

Stanislav Strmiska
Náhradní pták

Má vášeň pro fotografování mě přivedla až sem do nehostinné pustiny saharské pouště na hranici Mauretánie a Mali. Není zde příliš bezpečno. Ovšem neobávám se ani tak zvířat, kterých se zde po nocích pohybuje poměrně dost, ale ve dne je téměř nespatříte, jako spíš členů Saláfistické skupiny pro kázání a boj, což je islámská teroristická organizace, která zde operuje. Jako běloch jsem pro ně vítaným zpestřením. Určitě sebou mám jídlo, vodu a nějaké věci, které se dají buď zpeněžit, nebo jinak využít. Zatím jsem naštěstí neměl tu čest je potkat. Je to dáno hlavně tím, že členové této skupiny jsou více a více vzdáleni svým předkům a přežití v poušti se pro ně stává španělskou vesnicí. Troufnu si říct, že pro život v poušti jsem připraven daleko lépe já sám, než oni všichni dohromady.

Cestování do Mauretánie je velmi složité, zvláště po vojenském převratu, který nedávno proběhl, nicméně pro mě, jako výzkumníka jedné z největších univerzit na světě to zas nebyl až takový problém. Nejhorší bylo sehnat a vyřídit všechna ta povolení, ale povedlo se. Nevím, jestli toho mám litovat, nebo jestli mám být osudu naopak vděčný, že mám možnost poznat něco, co zřejmě asi žádný člověk přede mnou nepozna, protože je to na jednu stranu úžasné a na druhou stranu zároveň šílené a morbidní. Vzpomínám si na jeden dokumentární film o vesmíru, kde jeden z význačných vědců, Carl Sagan, mluvil o tom, že všichni pocházíme z jednoho místa, z jednoho třesku a tak spolu s hvězdami, planetami a i zvířaty, rostlinami, a pokud někde žijí mimozemšťané, pak i s nimi tvoříme jednu velkou rodinu. Kéž bych to nikdy nemusel poznat tak z blízka.

Když jsem to uviděl poprvé, udělalo se mi nevolno. Ne hned napoprvé, nejdříve jsem měl radost, že jsem objevil samce vzácného drop kori, a že mu mohu pomoci, i když jsou právě tito velcí ptáci známi svou agresivitou a manipulace s nimi, pokud nemají fixován zoban, bývá nebezpečná, může být bolestivá a leckdy i fatální, když vás neuvěřitelnou silou klovne do prstu tak, že jej, když máte štěstí, jen přerazí, anebo nenávratně oddělí.

Přibližoval jsem se k němu velmi obezřetně a opatrně. Bylo mi jasné, že je ve svízelné situaci, nicméně opatrnosti není nikdy nazbyt. Plížil jsem se k drop korimu potichu zezadu. Vědom si toho, že závěrka při focení klapne a může ptáka vystrašit, jsem dlouho a pečlivě chystal ten nejlepší možný záběr. Když jsem si všimnul, že se pták o strom, kterých tu stálo asi pět, neopírá, ale je k němu přilepen jakousi smolou mléčné barvy. Nikdy jsem neslyšel o stromu, který by dokázal něco podobného způsobit. Měl jsem za to, že by se mohlo jednat o nějaký zvláštní druh pouštního kaučukovníku, jehož kaučuk je extrémně lepivý díky nedostatku vody na poušti a tím pádem vysokou koncentrací nevím jakých látek. Nejsem chemik, abych to mohl vědět. Ale že by ten strom měl potřebu něco tímto způsobem lovit? Je snad masožravý?

Viděl jsem už kde co, a je fakt, že mě hned tak něco nerozhodí, ale pohled jeho očí mě absolutně zasáhnul. Zcela rezignovaný, jakoby říkal: „Klidně se mě dotkni, vůbec nic ti neudělám. Nemůžu. Ale i kdybych mohl, tak nic neudělám. Je mi to jedno. Už jsem se smířil s tím, že tady zdechnu, tak co.“

Uvědomil jsem si, že jsme tady jen my dva. Stovky kilometrů dokola žrejmě není, pokud opomeneme zvířata, živá duše a tak mu musím pomoci. U nás by se řeklo, že má psí oči, což je u ptáka poněkud zvláštní tvrzení, nicméně jsem to tak vnímal. Rozhodl jsem se prozkoumat ten kaučuk zblízka a zvláště pak místo na krku, kterým byl pták k onomu stromu přilepen. V tom okamžiku jsem byl ještě přesvědčen, že se jedná o jakýsi typ kaučukovníku.

Pták stál na zemi vedle stromu a v oblasti krku byl přilepen oním kaučukem ke stromu. Zřejmě tu nestojí dlouho, protože by nepřežil kvůli nedostatku potravy a hlavně vody. Také by asi nevydržel dlouho stát na jednom místě. Možná je tu jen pár hodin, maximálně pár dnů. Navíc má celkem štěstí, protože silná větev nad ním mu poskytuje alespoň nějaký stín a není tak vystaven prudkému saharskému slunci.

Pokusil jsem se jej pohladit. Ani necuknul. Částečně mu v tom bránil jeho pevný spoj se stromem, i když mu nechával nepatrnou možnost manévrování. Trošku přeci jen krkem pohybovat mohl, ovšem vypadalo to nechutně. Ten kaučuk se smršťoval a zase natahoval a připomínal tak hnusného červa, který je ptákovi zakousnutý do krku. Ovšem při bližším průzkumu tomu tak nebylo a pták byl touto extrémně lepivou hmotou ke stromu přilepen. Vzal jsem lžičku, abych jí zkusil do hmoty proniknout. Trochu se mi to podařilo, ale když jsem se snažil lžičku vytáhnout ven, nešlo to. Držela příliš pevně. Stejným způsobem jsem přišel ještě o tužku.

Po chvilce bádání a zkoušení jsem přišel na to, že tuto hmotu lze rozpustit lihem, který jsem měl sebou vždy v batohu. Sloužil mi jako palivo, jako desinfekce a občas se dal v chladných nocích použít i jako provizorní zahřívadlo a částečně také pochoutka osamělého tuláka. Udělal bych lépe, kdybych ho tehdy všecek vypil a válel se pak v alkoholové agónii na rozžhaveném písku.

Ta hmota pomalu ustupovala a odhalovala něco šíleného. Když se díra ve hmotě zvětšila natolik, abych mohl vidět, co ukrývá uvnitř, udělalo se mi zle. Tvořila prakticky tunel, jímž vedlo něco, co připomínalo tři tepny, které šly dále někam dovnitř stromu, který, jak jsem později zjistil, byl dutý a dávno mrtvý. Jeho vnitřní strany byly pokryty podobnou hmotou. Dokonce i listí bylo tvořeno tou hmotou, čehož jsem si dříve nevšiml. Omotal jsem si ruku svetrem, abych se náhodou nepřilepil, chytil jsem ty tři cévy a vytrhnul je zevnitř toho krvelačného stromu, protože jsem jej přehodnotil, a z nějakého kaučukovníku jsem jej přejmenoval na podlý masožravý hajzl. Mýlil jsem se i v tomto úsudku. Ten pták se ihned po vytrhnutí cév, které mu vedly z rány na krku tunelem z lepkavé hmoty do stromu, sesunul na zem. Nevydal ani hlásku. Z cév vytékala krev. Ze dvou více a z té jedné nejtlustší jen tak trochu. Chtěl jsem mu je nějak podvázat nebo něco, ale nešlo to. Stál jsem a díval se, jak se mátožně zkouší zvednout. Po nějaké chvíli se mu to podařilo, popošel pár kroků od stromu a pak si sednul.

Největší šok však nastal, když jsem se opět podíval na strom. Chtěl jsem jej trochu prozkoumat a tak jsem se přiblížil právě v okamžiku, kdy se z díry začali rojit tmavě fialový, kovově lesklí mravenci. Přísahám Bohu, že jsem takové mravence ještě neviděl. Mají nádherné ušlechtilé tvary a působí nepozemsky. Co to sakra je? Rozhlédl jsem se po okolí, abych zjistil, kde mám foťák. Ležel hned vedle krosny. Podal jsem jej. Mezitím mravenci zmizeli v útrobách stromu. Připravoval jsem si snímek a čekal, až se objeví byť jediný zástupce. Netrvalo dlouho a z díry, ke které byl ještě nedávno přilepen drop kori, vykoukla první lesklá fialová hlava. Mával tykadly a vím zcela jistě, že mne jeho temné oči pozorovaly. Přeběhl mi mráz po zádech. Otřepal jsem se.

„Sakra, co děláš?“ ptal se můj vnitřní hlas, „je to jenom mravenec.“
„Já vím. Ale on po mně jde a chce mě dostat.“
„Je to jenom nějaký mravenec, ti říkám.“
„Tak dobrá. Jenom ho vyfotím a půjdeme.“
„Když ho vyfotíš, bude to fajn, ale co kdybys jednoho přinesl na univerzitu? To by teprve byla bomba!“
„No to jo. Tak já počkám, až nějaký vyleze a pak ho chytím.“
„Máš ho do čeho chytit?“
„Dám ho do prázdné bandasky od vody.“
„Tak jo, ale vem si rukavici, když ho budeš chytat.“

Číhal jsem tam ještě asi hodinu. Vždycky se v díře objevila jenom jedna hlava, která jakoby kontrolovala, jestli tam ještě jsem a po chvíli zase zmizela. Už mě srali a napadlo mě, že dovnitř naliju trochu lihu a možná ho i zapálím, ale v tom okamžiku se jeden z nich vydal ven. Lezl docela pomalu. Jsem si jistý, že mě celou dobu pozoroval těma matnýma očima. Ruku v rukavici jsem už měl úplně zpocenou, ale měl jsem štěstí, vydal se směrem ke mně. Pomalu a váhavě, ale jistě. Chmatl jsem po něm rukavicí a vzápětí mi dlaní projela tak ostrá bolest, že jsem odhodil bandasku a snažil si rukavici stáhnout. Nešlo to. Mravenec ji prokousnul a zakousl se mi do ruky takovou silou, že jsem ji nebyl schopen stáhnout. Po chvíli však bolest úplně odezněla, mravenec se pustil, dopadl na zem a neskutečnou rychlostí zmizel zpátky v dutině.

Já vám dám, vy mrchy! Rozhodl jsem se, že do stromu vyliju všechen zbývající líh a naházím dovnitř taky všechno, co hoří a zapálím to doupě. Jo! Jen co se mi přestane točit hlava. Panebože, točí se mi hlava! Podlamují se mi kolena. To ne, já se nevzdám! Najednou se dostavil pocit, který jsem měl kdysi těsně předtím, než jsem omdlel. Začal jsem padat. Ale nespadl jsem až na zem, to by se jim jistě líbilo. Opřel jsem se rukou o strom.

Kdybych měl fotoaparát, mohl jsem jich teď vyfotit snad tisíc, jak tvoří nové cévy. Bohužel je moc daleko a já na něj nedosáhnu. Nedosáhnu ani na bandasku s vodou v batohu.

Už jenom kousek a budou u mé ruky, nyní pevně přilepené ke stromu a pak...

Drop kori se už nějaký čas nehýbe, možná je mrtvý, ale nevidím na něj dobře.