Prohra

Letěla přes louku, čenich vznešeně nahoru, ocas narovnaný a oči upřené před sebe. Byla paní lesa, nespoutaná a svobodná, svým vyrovnaným klusem ohromovala všechny nižší tvory. Podrobená jen jedinému živočichovi, nádherná jako zapadající slunce, s lesklou srstí a hebkými tlapami.

Běžela tiše, klouzala po vlhké trávě, hrdá a přesto v souladu s přírodou, jako kdysi její předci vlci. Ona byla šlechtična, nic míň.

A její pánové čekali doma, lidé, kterým byla ona oddána, pro které by položila život, ti, kteří si ji vybrali. Byla na ně právem pyšná, ale když utíkala s větrem, nevěnovala jim ani myšlenku.

Teď tu byla jenom ona, vůně večera, půda pod nohama a mihotavá záře umírajícího slunce.

Snila s otevřenýma očima, snila o tom, kdy byla pouhým nevychovaným štěnětem, protože ty chvíle jí dávaly sílu. Ty okamžiky, kdy na ni lidé pohlíželi a z toho, co říkali, přímo prýštila naděje, že z ní bude skutečně nejlepší pes...

Stále nedávala pozor na okolí, trochu zpomalila, vyrovnala tempo a pod nohama náhle ucítila tvrdou půdu, která nepatřila přírodě. Dobře znala silnice, jejichž povrch jí tupil drápy a rozdíral měkké polštářky na tlapách. Chtěla zamířit k okraji, ale najednou zaslechla zvuky, z kterých jí začalo zvonit v uších. Zpanikařeně zastavila, s jednou nohou ve vzduchu, natočila hlavu ke zdroji hluku a spatřila dva světelné body, které jí okamžitě zahalily vše, co viděla.

Náraz, panika, děs, samota, pád, temnota.

Kňučela jako nikdy. Ani jednou v životě tak nekňučela, pokořeně prosíce o milost, slitování. Ležela na boku, ostrá bolest ji oznamovala, že ještě dýchá. Vyděšeně hrábla tlapou do země, pokořená, zneuctěná, zkrvavená. Tiskla se k asfaltu, stále ještě teplém od sluneční záře. Byla osamocená, zmatená, bála se každého šustnutí, bála se toho, že si ji někdo všimne, ale i toho, že tu zůstane ležet, dokud nevydechne naposledy.

A cítila, že se ta chvíle blíží.

Už neletěla, chvěla se chladem podzimní noci, před krátkou dobou rozpálená paní lesa, nyní umírající poslední tvor.

Dýchala stále pomaleji, dívala se do tmy a už ani nevěděla, kde je. Přestávala cítit bolest, nemohla se ani zvednout, ale stále více chtěla usnout.

Z ničeho nic se po dlouhé době nocí rozezněl další zvuk, při kterém se jí zježily chlupy. Další světelné body, daleko od ní, dívala se na ně a důvěřivě čekala pomoc. Zdálo se jí, že zastavují, že z velké černé věci vystupuje člověk a kleká si k ní. Hladí ji po krku a něco jí šeptá.

Trvalo jí dlouho si vůbec uvědomit, že je kolem ní zase ticho, zase byla sama a ve tmě. Zvuk vzdalujícího se auta už ani neslyšela.

Byla sama, na černé stuze mezi loukou a lesem.

Dýchala, dýchala pomalu a těžce. Přivírala oči před černým světem, ale utíkala jen do další temnoty.

 

Když ji našli, chladnou a bez pohybu, plakali. Mohla žít, mohla být královna, mohla dýchat a letět, prát se s větrem, být volná a svobodná.

Ale někdy je těžké najít pomocnou ruku. A nejen pro zvířata.