O křižovatkách a dvou vypitých pivech

O křižovatkách a dvou vypitých pivech

Na rukou mi rozpraskaly puchýře. Možná to bylo tím, že jsem dřel tolik dnů do úmoru jako kůň a byl rád, že všechno je, jak má být. Pak jsem před osmou večer seděl kousek od okna a koukal na dva vypitý lahváče na stole, zapadající slunce a na svoje ruce, který kdysi byly rukama pianisty. Není čeho litovat, život tě stejně vždycky nasměruje tam, kam sám potřebuje, nebo tam, kam potřebuješ ty a akorát o tom nevíš. Seděl jsem u okna na židli a čekal na tebe se studenýma toustama na talíři a přehrával si v hlavě všechny fotky, co jsem ti kdy udělal, a cesty autem, když jsme se pohádali, že jsme měli jet doleva a ne doprava a nakonec to bylo stejně vždycky jedno a taky chvíle, kdy ti nestačím nebo nezvládám tu denní šeď a ty se jen tak usměješ a v tramvaji mi dáš pusu a řekneš, že to bude dobrý. A pak to je dobrý. Tak teď sedím na židli u dvou vypitých piv, ve kterých se začíná zrcadlit slunce, a čekám až rozrazíš dveře a dáš mi pusu a zeptáš se, jak jsem se měl a pak se nacpeš toustama a řekneš, že jsem moc hodnej. To jenom tak lásko, když jsem se teď díval na svoje ruce a zjistil, že mi rozpraskaly puchýře. Měl jsem takovej ten pocit. Však víš…